Herečka a dabérka Stanislava Jachnická: Seriál Přátelé jsme dabovali podle svého, vymýšleli jsme si svou řeč

Paní Jachnická, jste pražská rodačka. V jaké lokalitě jste vyrůstala?

Vyrůstala jsem na Petřinách, což bylo fajn, protože Petřiny jsou hodně zelené a jsou mimo turistický ruch.  Máme tam Oboru Hvězda, která se stala útočištěm mých dětských her. Vždycky jsem si hrála na detektivy a s kamarádkou jsme sledovaly podezřelé osoby. Akorát zádrhel byl v tom, že mně bylo deset let a maminka mě vždycky na prázdniny, když mě neměla kam dát a nebyla jsem na táboře nebo u babičky, doma zamkla, abych nemohla odejít. Ale já jsem samozřejmě věděla, kde je klíč. Odemkla jsem si a teď to už mohu přiznat, maminka už to ví. Bylo mi deset, maximálně dvanáct, a s kamarádkou jsem běhala po Hvězdě, což nebylo úplně bezpečné. V dnešní době z mého hlediska matky bych se zbláznila, kdyby mi takto malé dítě běhalo samo po rozlehlém prostoru, kde může číhat nebezpečí v podobě jakéhokoliv podivného člověka.

Ale věděla jste, kdy vaše matka přijde.

To jsem samozřejmě věděla, tak jsem zase za sebou zamkla a ten klíč jsem hodila do té vázy, kde prve byl. A samozřejmě jsem dělala, že jsem byla celý den doma.

Pronájem luxusního bytu 3+kk, Praha 1, Josefov, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Tak to jsou dobré zážitky k herectví.

Ano. Myslím, že jsem před rodiči hrála hodně představení.

Co jste chtěla dělat po základní škole? Studovala jste střední ekonomickou školu.       

Ekonomickou školu mi vybrali mí rodiče. Říkali mi, že to tak chodí a že budu mít ukončené vzdělání. Z gymnázia bych se musela v každém případě rozhodnout pro nějakou vysokou školu. A já jsem tenkrát věděla, že chci dělat herectví. To jsem věděla už deváté třídě, když jsem se rozhodovala. Ale nevěděla jsem, kudy na to, takže jsem tehdy podlehla rodičům. Říkala jsem si, fajn, budu mít maturitu a pak půjdu na DAMU. Bylo mi to tehdy vlastně jedno, ale dneska lituji, že jsem nešla na gymnázium, protože si myslím, že ta ekonomická škola byla jenom zaměřená jedním směrem – na spoje. Dneska z toho už vlastně nic neplatí, jak ekonomická situace, tak i ta poštovní. Takže ta škola byla pro mě jenom takové příjemné čtyři roky. A v té době jsem věděla, že na DAMU chci jít určitě. Začala jsem proto chodit do dramaťáku a tam mě pomohli se připravit na přijímačky na DAMU.

Vaše první divadelní zkušenost po DAMU bylo angažmá v Pardubicích.

Všichni samozřejmě po divadelní fakultě chtějí zůstat v Praze, protože v Praze je život, jsou tady kontakty, castingy, všechno. Ale já jsem měla pedagožku paní Hlaváčovou, která mi říkala, jdi na oblast, opravdu se tam víc naučíš, budeš na divadlo více koncentrovaná. Když přišla nabídka jít do Pardubic, tak nejdřív jsem byla trochu zklamaná. Přece jenom bych musela dojíždět a v Praze jsem měla rodinu a přítele. Ale angažmá jsem přijala. Bydlela jsem na herečáku a první dny byly takové opravdu zvláštní, nikoho jsem tam neznala, nevěděla jsem, co mám po zkoušce v divadle dělat. Byla jsem tam dva roky a považuji to opravdu za velmi dobrou zkušenost. Doporučila bych to všem mladým lidem, být takto hozená do neznámého města, neznámého prostředí, opravdu se koncentrovat jen na to divadlo, protože provoz divadla vám nedovolí moc točit nebo se rozptylovat. Já jsem tam hrála 32 představení měsíčně.

Když jste takto na divadelní oblasti, tak určitě vypadnete z povědomí režisérů, že?

Trošku. Castingy moc nestíháte, když dopoledne zkoušíte do dvou hodin a večer v divadle zase hrajete, tak to jedete do Prahy jen na otočku. Ale dneska jsou mobily a dá se s divadlem lépe domluvit než dříve. Navíc nově posíláte self tape, místo sebe.

Ale jsem za ty Pardubice vděčná. Přestože ten první rok mi vzal iluze, že je to jen takový hraní a legrace.   Jste hozený do víru divadelního života, kdy opravdu všechno funguje jako hodinky, kde od rána nastoupíte, jedete do večera, získáte disciplínu. Jsou tam ty staří bardi, kteří vám nedovolí zlobit, kteří vám řeknou, jak se máte pohybovat na jevišti, jak nahlas mluvit, kde stát, kde nemluvit v zákulisí, prostě opravdu ta divadelní praxe za ten rok byla neuvěřitelná.

To je skoro více než vyučované věci na DAMU.

Stoprocentně. Na DAMU byste měl získat techniku a pak se v praxi v divadle dopéct. V Pardubicích je poměrně velké divadlo, tak hned na začátku se musíte naučit mluvit na celý prostor a musíte být vidět.

Pronájem luxusního bytu 2+kk, Praha 1, Josefov, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Pak jste pokračovala v divadle na Kladně.

Nejprve jsem otěhotněla a zůstala jsem takzvaně už na volné noze. A byla jsem ráda za příležitosti, které přicházely potom, protože jsem nechtěla od divadla úplně odejít, ale angažmá mimo Prahu, s rodinou v Praze by bylo problematické. Můj manžel by určitě nešel do Pardubic, protože byl v práci v Praze. Měla jsem malé dítě, pak další, tak jsem si říkala, že to risknu. Je to samozřejmě určité riziko, protože nikde na vás v divadle nečekají, ale já jsem naštěstí dostala pár hostovaček v Hradci Králové a na Kladně a začala více dělat dabing.

Při kterém přišel na řadu seriál Přátelé.

Ano, po různých seriálech přišli Přátelé, a to začal být dabing pro mě už hlavní obživa. V té době málokdo tušil, jak úspěšný seriál to bude. První díly dokonce nasadili v takový hloupý čas, v pět odpoledne, že prý to bude rodinný, komediální seriál. Ale my jsme si už od začátku říkali, že to má větší ambice, že je to prostě dobré a vtipné. A samozřejmě i v Americe zjistili, že tento seriál funguje, tak ho nasadili v primetimu, a i u nás v České televizi ho nasadili v hlavním vysílacím čase. A pak se to pěkně rozjelo… Opakují to všude, pořád to běží. My jsme vlastně vychovali několik generací. A kupodivu i několik generací, který jsou schopni to sledovat v češtině, přestože mladí lidé už většinu seriálů sledují v angličtině.

Ještě dříve, než tyto seriály dorazí k nám.

Ano, ale seriál Přátelé je už starší, a tenkrát to ještě nebylo zvykem, že by generace, která se na to dívala v češtině, mluvila anglicky plynule. Tehdy tento seriál sledovali diváci jako malé děti, kdy ještě tolik anglicky neuměli, takže ho mají zažitý s českým dabingem a baví je to v češtině.

Dříve také byl jiný způsob dabingu, kdy všichni herci natáčeli spolu.

U Přátel ještě ano. Myslím si, že až u té poslední série ne. Jinak jsme byli celou dobu na Kavčích horách, kde se dabing po více lidech držel nejdéle. My jsme byli hrozně rádi, že jsme tam spolu, protože jsme si i pomáhali vymýšlet situace, aby byly vtipnější. Když je text otrocky přeložený z angličtiny, tak nemusí být v češtině vtipný. Takže jsme tam mohli dát i něco svého.

Američtí herci z Přátel se scházejí, scházíte se i vy, jejich dabéři?

V soukromí ne úplně všichni, protože nám bohužel zemřel Rostislav Čtvrtlík. S Petrem Rychlým se potkávám jen občas na dabingu. S Danem Rousem jsem se vídala tady v Sovových mlýnech na představeních Meda po čtyři roky, takže jsem s ním byla v kontaktu poměrně hodně. A s holkama se vídám pravidelně, s Miriam Chytilovou skoro pořád. Máme spolu instagramovou stránku Dabérky - studio garáž, kde si děláme legraci z různých nešvarů, z různých snobů, anebo i ze samotného dabingu.

Vzniklo to v době covidu, protože nebylo moc co tvořit. Takže když jsme se mohli po dvou sejít, tak jsme se s rouškou sešli u sebe. A napadlo nás udělat něco na Instagram, když tam všichni dávají vtipné scénky. A když jsme známé z dabingu, tak, začneme dělat scénky z dabingu. Například co se může v dabingu stát, když si třeba zapomenete třeba brýle. Ze začátku jsme dělali malý dabingový kurz, a pak jsme k tomu postupně přidávali různé scénky. Třeba, že jsme na červeném koberci v Karlových Varech v „pivních šatech“, nebo, že si jedeme pro českého lva do zoologické zahrady anebo k panu Vémolovi.

To vás určitě dost naplňuje, když tvoříte vlastní obsah.

Je to fajn. Ale samozřejmě času není moc a příprava těchto scének také něco vyžaduje. Navíc každá máme svoji práci. Miriam kromě dabování i dabing režíruje, občas točí a já také občas točím, mám i více divadla.

Dabujete nejen Lisu Kudrow v Přátelích, ale i v dalších filmech. Stejně tak i Juliette Binoche. Jak se dostáváte do jejich postav a připravujete se na to?

Třeba na tu Lisu Kudrow se připravit vůbec nedá. V každém díle hraje jinak. Jen vím, že to bude hodně rychlé, hodně zbrklé, hodně zvláštní, ale přece jenom, jak už ji mám nakoukanou, tak mě to nijak nepřekvapí.  U Juliette je to naopak. Je to herečka velmi klidná, mluví krásným altem, většinou hraje emoce vnitřně, má pomalé tempo, které mi vyhovuje. To mám velmi ráda. Jinak obecně nevím, když přijdu na dabing, koho budu dabovat a ani jak to budu dabovat, protože ten film nevidím dopředu.

Což se dříve dělalo. Viděla jste ukázku filmu a měla čas si určité věty podtrhat.

To bylo kdysi v 90. letech minulého století. Mohla jsem přijít na dabing dřív, dostala jsem svůj text a mohla jsem si jej přičíst nebo podtrhat či napsat si, kde udělat pauzy.

. Ale ještě dříve, v šedesátých letech, se herci scházeli a dabing byl naživo. Proto se to museli naučit, jako na divadle, protože věděli, že když něco zkazí, tak to zkazí všem lidem v televizi.

Příprava se dělá většinou jen u těžkých filmů, třeba, když je jedná přepis nějaké Shakespearovy hry a text je ve verších, tak někteří herci si text chtějí nechat poslat domů, aby se na to mohli podívat. Ale já to nedělám. Jsem ráda, když ve studiu dostanu scénář, pan režisér mi pustí ukázku mé dabované herečky, abych viděla, jak vypadá, jak mluví a abych se na ni mohla připravit. Řekne mi také její charakteristiku - jestli je to hlavní padouch, jestli je hysterická nebo milující matka. Abych se na svoji práci mohla připravit, naladit. A pak přichází na řadu herecký odhad a talent. Postavu si musíte načíst, vcítit se do ní a hrát podle té herečky.

Hodně herců říkají, že nemohou dabovat, protože nestíhají sledovat všechno najednou.

Dabing není úplně jednoduchá disciplína. Máte sluchátka, takže pokud máte velké množství textu a čtete ho poprvé, tak se samozřejmě nestihnete na vše podívat. Máte v textu napsané pomlčky, kde se má počkat. V závorce máte napsaný smích, kašel a podobně, tak s tím už počítáte a jedete podle sluchátek. Základ je dobře číst, a pak samozřejmě i pan zvukař vám může pomoct se svou technologií, která je tak daleko, že on váš hlas různě posune, aby opravdu jste začala přesně mluvit jako dabovaná postava nebo stejně skončila. Zvuk prostě natáhne, roztáhne, takže dneska se s hlasem dá i takto pracovat.

Myslíte si, že dabing, a i herectví ovlivní virtuální realita? Že je nahradí?

Dá se o tom spekulovat. Myslím si, že moji generaci už asi ne, ale z legrace říkáme, že za chvilku bude hlasová databanka. Z ní se pak vytáhne mluvená část něčeho, co herec či herečka kdy mluvili, a z toho se vystříhají třeba jednotlivá slova nebo jednotlivé i písmena. Už teď se to stává, že třeba když jsem na dovolené mimo republiku, oni potřebují upravit třeba můj voiceover pod reklamu, potřebují vyměnit slovo, tak už to uděláte buď přes telefon, anebo si to vytáhnou z nějaké jiné věty. Napasují to tam. Tato technologie už je velmi šikovná a za nějakou dobu se umělá inteligence naučí přesně váš hlas A vše namluví za vás. Myslím si, že to klidně bude možné.

Hrajete divadlo, také v různých seriálech, například Ulice nebo Policie Modrava. Jaké jsou rozdíly mezi divadelním herectvím a filmovém nebo televizním? Co je vám bližší?

Je to taková obligátní otázka, ale já na ni odpovídám velmi ráda, protože pořád jsem ještě hodně zařazená jako dabingová herečka, a právě na ni odpovídám v tom smyslu, že ne, že já jsem herečka se vším, co to obnáší, to znamená, že hraji divadlo, hraju ve vršovickém divadle Mana, pak mám ještě nějaké zájezdové představení a jsem i filmová a televizní herečka, a mám za sebou sice malé role, ale ve velmi úspěšných filmech. Například ve filmu Přišla v noci, který letos získal dva české lvy.

Mě nevadí, že mám ve filmu malý prostor, protože filmy jsou něco jiného než seriál. V seriálu bych asi na dva obrazy nešla, ale do filmu, který má dobrý scénář, dobrý potenciál, tak jsem pyšná na to, že můžu být součástí. Tímto bych chtěla říct, že neupřednostňuji ani jednu z těchto kategorií. Jsem ráda, že to mám takto pestré, že si můžu zadabovat nebo si zahrát ve filmu. Herecká technika je jiná u filmu a jiná u divadla. Přináší vám to jiné uspokojení, protože výsledný tvar u filmu, seriálu nebo inscenace se dotváří ještě v postprodukci. V divadle máte od diváků přímou odezvu, můžete s diváky v dobrém slova smyslu manipulovat – když to dobře vypointujete, tak oni se zasmějí. Nebo je můžete dojmout.  Na jevišti slyšíte, jak vás poslouchají, jak s vámi jdou, a to je fascinující!

Je zajímavé, že na jevišti běží čas trošku jinak. Když představení nefunguje, tak každá minuta je hrozně dlouhá. Jak se s tím sama vypořádáváte?

Když se hraje pro školy, tak je velmi těžké udržet pozornost dětských diváků. Podle toho poznáte, jestli jste dobří, nebo ne. Když děti ani nedutají, tak si říkáte, aha, tak je asi bavíme a zajímáme, ale ne vždy je jejich nepozornost způsobená tím, že byste je nebavili. Třeba nerozumějí tématu hry. Třeba hrajeme v Maně představení Čapek. Když vám přijdou na toto představení desetileté děti, tak je to pro ně opravdu těžké. Probírají se tam politická témata, například Mnichov, tak je to pro ně náročné. Proto zrychlíme, snažíme se mluvit více nahlas, více pointovat, abychom získali zpátky jejich pozornost.

Žádné divadelní představení není stejné. Po jaké době, po jaké repríze, je představení u herců zažité?

Na to mám zkušenosti z praxe v Pardubicích. Po premiéře byla hned další týden první repríza, a pak se hra během měsíce ještě dvakrát nasadila. Hráli jsme to určitě třikrát, čtyřikrát v prvním měsíci. A pak podle toho, jestli hra měla úspěch nebo ne, tak třikrát, minimálně ale dvakrát v měsíci určitě. Já bych klidně hrála třikrát v měsíci, což mi přijde perfektní na to, abyste si nemusel pořád opakovat text. Když máte hodně textu a těžké představení, tak hrát ho jednou za měsíc už není úplně komfortní a hrát ho jednou za dva měsíce je vážně těžké.

Pro divadelní produkci je také potřeba hrát co nejčastěji, aby se jim vrátila vynaložená investice – na scénu, kostýmy a podobně.

Když se hra hraje třeba čtyři roky, tak se jim ta investice vrátí. Ale pro nás herce, když se hraje jednou měsíčně, tak je to náročné a necítíte se v tom dobře. Jste na jevišti nervózní, aby vše klaplo. Ale jak jsem už říkala, pro mě je komfortní hrát hru dvakrát až třikrát za měsíc.

K tomu hrajete i v zájezdovém divadle.

S Indigem. Jezdíme s hrou Jak je důležité býti s Filipem. Pak mám Zázračné cvičení se dvěma kolegy. Občas jezdím i s Divadlem Mana. A teď nově možná budeme jezdit i s představením Reservoir Bitch, podle Tarantinova filmu Reservoir Dogs, které zatím hrajeme v Praze v Divadle bez hranic. V tomto představení se gangsteři mění v gangsterky, dost nás to baví. Akorát, jak jsme každá z jiného divadla, tak teď musíme vymyslet nějaký koncept, protože se termíny dávají špatně dohromady. Ideální by bylo, kdyby si nás nějaké divadlo vzalo pod svoji produkci a o vše se staralo, abychom to mohli hrát vícekrát než jednou za měsíc, protože tato hra je poměrně svižná s je tam docela dost textů.

Chci se zeptat, jestli vnímáte rozdíly mezi divadelními diváky. Mimopražští mi přijdou takový vděčnější, více spolupracující s herci než pražští.

Ano, vnímám to stejně. Mimopražští diváci jsou vděčnější a jsou i rádi, že tam přijede Praha. Ani nezáleží na tom, kdo z herců tam přijede, jaká hvězda, ale oni se opravdu svátečně obléknou, těší se, udělají si hezký večer. V Praze lidi přiběhnou na poslední chvíli, sotva si sundají oblečení, někdo jde přímo z práce, chlapi jsou po večeři, po pivu a usnou. Ano, máme i tyto zkušenosti, ale záleží to na představení. Ale i v Praze jsou samozřejmě diváci, kteří si představení vyberou a třeba zrovna konkrétně u toho Čapka chodí, nechci říct, že intelektuálnější publikum, ale prostě publikum, které si tento žánr vybere, které se chce něco nového dovědět, a pak máme standing ovation. Vidíme, že představení diváky naplnilo, že jsou šťastní a že nestojí na konci jen proto, že se to tak dělá v Americe dělá, ale že je to zasáhlo. Čapek je téma nadčasové. Tady na Kampě jsem už čtyři roky hrála v Medě, takže se moc těším na zkoušení představení Forman s Adélou (režisérka Adéla Laštovková Stodolová). Znám její režii a těším se na to. Vůbec mi nevadí, že mé role jsou malé. Přijde široké spektrum lidí, jak z venkova, tak Pražáci. Mladí, staří, ale všichni svorně na závěr, jak to je u Medy, snad to bude i u Formana, udělají standing ovation. Vidím, že diváci byli dojatí, že je představení naplnilo, a to je obrovská radost, obrovské zadostiučinění, když pak stojí, vy se děkujete a proti vám stojí lidi, kteří jsou nadšení, a v cítíte tu energii. Tak chtělo by se mi říct, že dělám představení kvůli děkovačce.

To asi hodně herců. Mluvil jsem s paní Sodomovou (autorka hry) a ona právě říkala, že je to úplně něco jiného, že životopisné věci klasickým typem divadelních her, takže vlastně i ti diváci jsou trošku jiní.

Nemyslím si, ale teď už vědí, na co jdou. Meda, Werich, Marta, a teď Forman vlastně čtvrtá životopisná hra. Nekonkurujeme nikomu, jsme letní velká scéna, nejsme bulvární scéna a nejsme ani shakespearovská, takže já si myslím, že si tyto hry opravdu najdou svoje diváky. Navíc v tomto úžasném prostředí. Není to tak, že bychom je označili jako intelektuálnější publikum, ale je to publikum, které má rádo letní scénu a chtějí se něco dozvědět a pobavit se. Ale určitě je to jiné publikum, než co chodí na úplně klasické bulváry.

Máte ráda přírodu. Jak relaxujete v tomto svém hektickém životě.

Na chalupě. Ale zatím nejsem zahrádkář, takže ne, že bych ryla u kytiček. Ne, že bych nechtěla, ale já tam zase nejezdím tak pravidelně, tak se bojím, že by mi chcíply. Takže spíše do lesa na procházku s pejskem a tam jsem tak dlouho, jak potřebuji. Také poslouchám šumění stromů a štěbetání ptáků. Mám ráda tento klid, užívám si to, a tak nabírám energii.

Máte vysněnou roli, ať již na divadle nebo ve filmu či televizi?  

Vysněného nic nemám, ale samozřejmě bych chtěla zažít velkou filmovou roli a třeba i dostat ocenění jako letos Simona Peková, které to moc přeji. Už jsme se potkali kdysi dávno u filmu Postel, ve kterém jsem měla velkou roli a ona menší. Byli jsme s ním právě v Karlových Varech a teď se to vyměnilo, že jsme byli v těch Varech za tu mojí malou roli a ona za tu hlavní. Takže samozřejmě bych chtěla dostat nějakou krásnou velkou roli, abych taky mohla říct, že i ve svém věku se na mě nezapomnělo, ale vysněnou roli nemám. Chtěla bych, aby to byla role s velkým životním příběhem, klidně i komediální, s dobrým režijním vedením a kvalitním scénářem.

Chci se zeptat, když se řekne luxus, co si pod tímto pojmem představíte?

Hýčkání. Určitou noblesu, čistotu a možná i snobárnu. Pokud by to bylo v tom dobrém slova smyslu, tak určitě by to bylo právě hýčkání a nějaký vnitřní pocit, že si člověk může sám sebe víc vážit. Zároveň, že si ho váží i okolí, že je na výsluní, ale v dobrém slova smyslu. Anebo pak je ta druhá stránka luxusu, taková ta nevkusná snobárna, kdy se dává okázale najevo, že ten luxus kolem člověka existuje.

I když třeba není.

I když není, ale můžu si ho zaplatit. Vídáme všude, že se lidi obklopují v uvozovkách luxusem, ale tak, aby to bylo vidět. Souzním se slovem luxus tak, že mám všechno, co potřebuju a možná ještě trochu víc. Luxus je asi si dopřát jednou za čas luxus, aby se o mě někdo staral.

Jak vnímáte sport? Sama sportujete, vaše děti také.

Začala jsem sportovat poměrně pozdě, protože jsem v podstatě celé dětství jsem tančila.

To je také sport a dosti náročný.

V té vrcholné formě ano, ale já tančila jen rekreačně. Vždycky jsem obdivovala všechny, kteří hrají míčové hry a co lyžují. Naši nesportovali, tak jsem se musela ke sportu dostat sama. Začala jsem judem, lyžováním a pak jsem začala v pozdějším věku hrát volejbal a dělat kickbox, Postupně si sporty doplňuji, i když teď už je to fyzicky samozřejmě náročnější.

Vedli jste děti ke sportování?

Syn je profesionální volejbalista, hraje extraligu za Odolenou Vodu a dcera je na mateřské dovolené, ale jinak také dělala kickbox, lyžuje a jezdí na snowboardu. Takže děti jsou také sportovci. I manžel dodneška je trenér spinningu. Není to jeho profese, ale zájmově jezdí. Občas s ním zajdu jako klientka jezdit na spinning, občas si s rodinou jdu zahrát volejbal. Jsem samozřejmě ta největší brzda. Tenis jsem také zkoušela, ale vzdala to. Maximálně si zahraji čtyřhru se synem, protože je velmi sportovně nadaný, takže za mě všechno vyběhá.

Dokážete si představit, že byste žila v zahraničí? I když jste profesně spjata s českým jazykem.

Profesně si to nedokáži představit, ale dokázala bych si představit, že bych tam žila nějakou část roku, třeba měsíc. Ale ne na delší dobu, protože se mi pak začne stýskat po Čechách a po herectví. Dvouměsíční prázdniny jsou fajn, na konci června si řeknu, že už nemůžu a že chci prázdniny co nejdříve a na konci srpna už se těším do divadla. Takže venku bych bez divadla asi dlouho nevydržela, myslím si, že ten měsíc by bylo maximum. Ale také by záleželo na tom, jaká by byla v zahraničí náplň mé života. Pokud bych tam měla nějakou práci, například psala scénář nebo vedla nějaký dramaťák pro českou menšinu, tak bych tam být mohla.

Ještě nikomu jsem neřekla, že už jsem jednou málem v zahraničí mohla být. Po revoluci jsem totiž odjela do Kanady s tím, že jsem se tam ve Vancouveru domluvila, že bych pro české krajany hrála amatérské divadlo. Ale pak to nedopadlo, protože jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem se vrátila do Čech, protože dítě bylo pro mě přednější.

Děkuji Vám, paní Jachnická, za rozhovor.

Zdroj: autorský text, vlastní dotazování