Povinné psychologické vyšetření při žádosti o zbrojní průkaz? Není třeba. Čeští praktičtí lékaři se shodují, že na pravidlech pro zdravotní způsobilost není nutné nic měnit. Dosavadní praxe tak zůstává platná a praktický lékař může poslat žadatele na vyšetření k jinému odborníkovi, pokud to uzná za vhodné. Praktici však volají po dodržování pravidel. O jaká pravila se bude jednat? To nám prozradil doc. MUDr. Svatopluk Býma, Ph.D., předseda Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP.
Samozřejmě se o tom nyní vede velká diskuse, ale z našeho pohledu je současná právní úprava dostačující. Je ale nutné zlepšit informační toky o pacientech mezi lékaři a také zlepšit pravomoci policie, aby mohla zasáhnout v případě, kdy lékař nabyde dojmu, že dotyčný ztratil schopnosti ovládat svoji zbraň nebo je v takovém stavu, který vylučuje, aby byl nadále držitelem zbrojního průkazu.
Představa, že stačí změnit jedna věc a vše bude vyřešeno je mylná. Těch věcí, o kterých se mluví je celá řada, souvisí spolu, a proto bych tady nerad vypichoval jednu věc.
Každý jej rozhodně nedostane, setkáváme se s celou řadou lidí, která žádá a zbrojní průkaz nedostane nikdy. Je ale potřeba si uvědomit, že jsme demokratická společnost, a díky tomu máme i právo držet zbraň. Nicméně můžeme se podívat do Velké Británie, která se dává za příklad, co se týče nastavení držení zbraní a je tam velice obtížné získat oprávnění k držení zbraně. A jak to násilníci řeší tam? Bodají nožem, sekají mačetami. Tito psychopatičtí jedinci si vždycky najdou způsob, jak ostatním uškodit. Tím nechci říct, že by se měl přístup ke zbraním zjednodušit, to v žádném případě. Spíš si ale myslím, že podobné útoky jsou vždy velmi výběrová záležitost.
Jestliže má někdo volební právo od 18 let, tak je těžké mu zároveň říkat, že nemá právo nosit zbraň. Nehledě na to, že u některých lidí je to i sociální záležitost – jestliže je někdo členem mysliveckého spolku a dodržuje veškerá pravidla, tak není důvod mu to neumožnit, podobně když třeba studuje střední školu, která se zabývá podobnou tématikou.
Nemyslím. Pokud já jako praktik odešlu pacienta na psychologické vyšetření a on mi nedonese posudek, nebo se ke mně nedostane, tak mu zbrojní průkaz prostě nedám, to je jednoduché.
Je to celá řada odborných vyšetření. Může jít i o to, že dotyčný špatně vidí nebo špatně slyší, to jsou věci týkající se smyslového vnímaní. Pak jsou to zmiňované záležitosti týkající se naší psychiky, ale i pohybu končetin, teda zda je dotyčný fyzicky schopen ovládat tu zbraň. Je to celá řada věcí, které jsou v současné legislativě dobře popsány, takže tam nevidím problém, že by praktický lékař nevěděl, kam má dotyčného poslat.
To se vždycky nějakým způsobem řeší, první věc je samozřejmě vyzpovídat dotyčného, proč takovou zbraň potřebuje.
Takové statistiky nemáme. Ale občas jsem překvapený tím, kolik žen drží zbraň, když mi to řeknou. Já naopak jsem bývalý voják a nemám ani zbrojní průkaz ani zbraň, takže opravdu vždy záleží na dané situaci a daném člověku.
Relativně ano, samozřejmě záleží, kde se používá. Nicméně to je spíš otázka na zbrojní specialisty, já v tomto ohledu nemám úplně přesné informace.
O tom už jsme trošku hovořili, záleží na přístupu celé společnosti. V Anglii je to prakticky zakázáno, výsledkem je, že to násilníci řeší jiným způsobem. U nás je to povoleno a myslím, že to funguje poměrně dobře, až na velmi výjimečné tragické události, jako je například ta na filozofické fakultě. Tam se to vždy musí detailně analyzovat, jaké byly příčiny a motivace, vyvodit z toho poučení a zapracovat jej, pokud se zjistí, že je něco špatně, do legislativy.
Zdroje: redakce, autorský text, vlastní dotazování, rozhovor s s doc. MUDr. Svatoplukem Býmou, Ph.D.