Zahrála si drsné policistky v kriminálkách, osudové ženy v romantických filmech, komediální postavy v televizních seriálech i princezny v pohádkách. Nyní se jedna z nejpopulárnějších českých hereček, která bývá pro svůj úsměv někdy označována také jako „česká Julia Roberts“, pustila i do scenáristiky. A to velmi odvážně! V novém erotickém thrilleru Hranice lásky režiséra Tomasze Wińského, který právě vstoupil do kin, si Hana Vagnerová přímo na míru napsala roli, ve které odhaluje úplně všechno. Zažila někdy otevřený vztah? A jak to má s nahotou před kamerou? I takové intimnosti prozradila v rozhovoru pro LP-Life.cz.
V ideálním světě ano. Přišlo mi zajímavé vystoupit z pozice „jenom“ herečky a vzít tu zodpovědnost i za to, jakým stylem plyne příběh a jak jsou vystavěné charaktery. Doporučila bych každému herci, aby si vyzkoušel, co to znamená, tvořit scénu, protože to opravdu není jednoduché. Je to něco, co je v zahraničí myslím celkem běžné, i se to po hercích vyžaduje a přišlo by mi zajímavé, kdyby se tento trend začal čím dál víc objevovat i u nás.
V podstatě není autobiografická vůbec. Nikdy v životě jsem nezažila otevřený vztah. V čem máme nějaké styčné body nebo podle čeho jsem ji stavěla, byla nevyzrálost v komunikaci. Nevědomost toho, co vztah vyžaduje, určitá naivita, že v něčem zůstáváte, necháváte to plynout samospádem a nezavnímáte ten moment, kdy máte promluvit, ale děláte si kolem alibi. To jsou věci, se kterými se dokážu ztotožnit, protože jsem je zažila a myslím, že spousta mých vrstevníků a kamarádů také. Ta nejednoznačnost a nekomunikace, to je nám vlastní a je to něco, co se snažím zlepšit.
Nás hrozně zajímala upřímnost ve vztazích a kam až může zajít. Začali jsme se také rozhlížet kolem sebe po nějakém vztahovém vzoru. Po něčem, v čem by se nám líbilo žit. Když jsme to začali s Tomášem psát, tak jsme oba procházeli nějakou řekněme vztahovou krizí. Moc jsme ty odpovědi nenacházeli a tohle (polyamorie, pozn, red.) byl směr, který se nějakým způsobem začínal objevovat v Polsku. Tomáš na to reagoval, začali jsme o tom vést komunikaci a přišlo nám zajímavé téma upřímnosti ve vztahu. Jak moc může být člověk upřímný, jak moc může být stoprocentně sám sebou a jestli by to nebylo skvělé, kdyby to takhle šlo. To nás zajímalo.
Je něco jiného to psát a ztvárňovat. Když pak na to přišlo, tak jsem si říkala, „co jsem si to proboha vymyslela“! Je to náročné. Neznám v podstatě herce, který by se na to vyloženě těšil. Představa lidí, kteří to nezažili, asi je, že si to hrozně užíváte. Ale je tam čtyřicet lidí na place, kteří na vás koukají, a není to úplně příjemné. To, co mi ale na tomto filmu přišlo daleko těžší, bylo nalézt s Matyášem Řezníčkem – představitelem hlavní mužské role – nějakou intimitu a věrohodnost toho, aby diváci měli pocit toho, že s tím vztahem jsou, že jsou u nich blízko a že se napojí na podobné momenty, které sami znají a které zažili. Aby si mohli začít klást ty samé otázky a možná je bolelo to, že se vztah ocitá v ohrožení. To mi přišlo daleko těžší než fyzická nahota.
Myslím, že v digitálním prostředí žiju víc, než bych si přála. Beru to jako nějaký únik. Často si všímám, že jsem připojená na Instagram jen kvůli tomu, že v tu chvíli nemám co na práci a čekám třeba na tramvaj nebo na autobus. Myslím si, že je to takový prvek, se kterým žijeme – a mladší generace ještě možná víc. Přišlo mi zajímavé, že je to vlastně taková třetí postava ve filmu. Úplně nejzajímavější mi ale přijde to, že s tím nápadem, že se hlavní postavy budou natáčet, přišel na prvopočátku Andrzej Wajda, když jsme u něj byli na scénáristickém workshopu. To bylo fenomenální – člověk, kterému v té době bylo 92, přišel s malým telefonkem, ne smart phonem. Prapůvodní zrníčko tohoto nápadu bylo jeho a my jsme ho rozvinuli do jiných cest. Jeho genialita spočívala v tom, být otevřen i jiným vlivům a akceptovat je.
S Tomášem jsme napsali tři náměty. Když jsme tohle dokončili, říkali jsme si „tak co teď? Jeden z těch dvou?“ Tomáš má navíc napsaných ještě několik dalších námětů sám. Nějak jsme se nemohli rozhodnout, a tak jsme napsali ještě třetí, který bychom teď ideálně měli začít připravovat. Už nemáme tu totální nevědomost jako u toho prvního. Ta je ale vlastně strašně pozitivní! Když nevíte, do čeho se vrháte, tak máte kolikrát větší drzost a entusiasmus. Teď už víme, jak je to těžké.
Každý krok byl pro nás nový. Strašně těžké bylo vůbec vybudovat scénář tak, aby fungoval. První verze byla hrozně odsuzující a černobílá. Dospět k něčemu, co pro nás má nějakou hloubku, obhájit to před všemi lidmi, se kterými chcete spolupracovat, dostat na to peníze, přemluvit producenta… Těch kroků, o kterých jsme neměli ani ponětí, je milion. Teď už ponětí máme a o to je to v něčem těžší, protože víme, co nás čeká. Zároveň je to ale pro nás cesta, která nám dává smysl. A mě to hrozně baví! Baví mě vyprávět o věcech, které mě zajímají a baví mě psát si role, které jsou komplikované. Vnímám to, že je někdy těžké vystoupit ze škatulky rolí, které jsou vám nabízené. A to nejen pro mě, ale pro každého herce. Často vám nabízejí role, které už jste si zahrála pětkrát…
Nekonečně dlouho jsem hrála policajtky. Lichotilo mi to, protože jsem si říkala, že si mě lidé díky tomu zapamatují, ale zároveň už jsme měla velkou touhu začít dělat něco jiného. Pak jsem začala dělat komedie a začaly mi chodit zase jenom komedie. To, co bych si opravdu přála, je velká variabilita – ideálně hrát křehký psychologický film a vzápětí sitcom. Nejvíc toužím po tom, nezaseknout se v jedné roli. Tohle najednou dávalo smysl i třeba proto, aby mě lidé začali vnímat z jiné pozice než z té, kterou už jsem měla možnost předvést.
Byla jsem v L.A. na premiéře filmu, který jsem točila na Islandu. Jmenuje se Fanga. Spojila jsem premiéru s tím, že jsem tam zůstala asi měsíc. Mám tam pracovní víza a mám tam agentku, takže v momentě, kdy tam jsem, můžu dělat castingy na role, které jsou takzvané guest stars. To znamená, že třeba v pondělí děláte casting, ve středu vám řeknou, že jste roli dostali a ve čtvrtek už jste na place. Nefunguje to úplně tou klasickou self tape, čili že se nahrajete na kameru na casting a můžete přitom být klidně v Evropě, protože to nestíháte. To jsem dělala a měla jsem pár call backů – to znamená, že vás z nějakého množství vyberou do menšího. Nic jsem ale nebookla, takže jsem tentokrát odjela sice se zkušenostmi, ale trošku s prázdnou.
Máme takový velmi křehký film o vyděděncích společnosti – lidech, kteří se rozhodnou žít podle toho, co… no, nechci to úplně prozradit. Druhá věc je komedie, které já věřím nejvíc. Tomáš, možná proto, že je z Polska – to si teď dělám trochu srandu – je spíš takový, že s komedií počkáme... No a třetí film, který jsme vymysleli teď, mi přijde nejaktuálnější, ale téma zatím prozrazovat nechci. Myslím si ale, pokud se nám to tedy podaří zrealizovat, že to nebude úplně komfortní téma. Zase.
Teď běží ještě film Za vším hledej ženu, který udělal Miloš Šmídmajer. To vlastně vyšlo hezky, protože je to taková romantická komedie. Vedle toho poběží Hranice lásky, tak to bude taková hezká diverzita. Další projekty jsou až na příští rok, tak si budu držet palce, aby se to hezky zrealizovalo a ťukám to tady na dřevo!
Děkuju!