- CZ
- EN
- SK
O 17. listopadu nejen v československé historii. Datum, které není jen dnem v kalendáři
Sametová revoluce. Den, který si většina z nás spojuje s Václavem Havlem. Bývalým prezidentem naší země, ale také signatářem Charty 77. Historie 17. listopadu však sahá mnohem dál a překračuje hranice naší, tehdy ještě "ne-svobodné" republiky.
Pro někoho den jako každý jiný, pro mnoho lidí den, na který nikdy nezapomenou. Aspoň ne ti, jež byli součástí tzv. východního bloku. Historie tohoto dne se však začala psát mnohem dřív. O několik dekád zpátky v čase.
Den boje za svobodu pro východní blok
Když se řekne "sedmnáctý" listopad, asi neexistuje člověk, kterému by se při této zmínce neozvalo cinkání klíčů v uších. I proto je Den boje za svobodu a demokracii a zároveň Mezinárodní den studentstva významným státním svátkem naší země, který má každoročně přinášet vzpomínku na časy, kdy železná opona nebyla jen pouhopouhou fikcí.
Historie však sahá mnohem dál, a to až k roku, kdy vypukla druhá světová válka. I tehdy se, 17. listopad roku 1939, významně zapsal do dějin.
V reakci na demonstrace, které proběhly 28. října a nepokoje, spojené s pohřbem studenta Jana Opletala, rozhodlo vedení nacistického Německa o uzavření českých vysokých škol. A to na celé na tři roky. V noci z 16. na 17. listopadu provedly nacistické bezpečností složky razie v Praze, Brně a Příbrami s cílem dopadnout vedoucí studentských organizací a internovat tím i ostatní studenty. Devět představitelů studentských vůdců (Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert) bylo bez soudu shledáno vinnými a následně popraveno v prostorách Ruzyňských kasáren. Celkem 1200 zatčených studentů bylo poté převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, odkud jich byla většina propuštěna koncem roku 1942, zbytek pak v lednu 1943. Z těchto 1200 studentů nepřežilo útrapy koncentračních táborů 35.
Ústřední svaz československého studentstva vyvíjel po roce 1939 v zahraničí za pomoci československé exilové vlády aktivní činnost, jejímž vyvrcholením byla právě londýnská schůze Mezinárodní studentské rady v roce 1941, která přijala takzvané Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu, jež vyhlásilo tento den Mezinárodním dnem studentstva.
Když se historie opakuje
Není tedy divu, že stejné datum, o padesát let později, se stalo vynikající příležitostí vyjádřit své pocity. Tehdy, jakožto připomínka 50. výročí nacistických represí, přerostla vzpomínková akce v demonstraci proti komunistickému režimu. Psal se pátek 17. listopadu a na Albertově se sešli studenti pražských vysokých škol. Přesně v 15 hodin a 40 minut odpoledne se zde nacházelo přibližně 500 až 600 lidí, ale jejich počet poměrně rychle narůstal díky nově příchozím. Manifestace začala v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů. Státní bezpečnost odhadovala počet účastníků až na 15 000 lidí, ale další zdroj hovoří o davu až 50 000 lidí. V 16:40 byla tato část manifestace ukončena a pořadatelé vyzvali účastníky k pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Část lidí chtěla ale směřovat na Václavské náměstí, kam měli původně demonstrující dojít, jak hlásal leták vytištěný k manifestaci. Mezi odhodlanými byl i poručík StB Ludvík Zifčák, který byl později pokládán za mrtvého studenta Martina Šmída. Na Vyšehrad postupně dorazil dav přibližně 10 000 lidí, kteří zcela zaplnili prostranství před kostelem. V 18:15 byla demonstrace oficiálně ukončena.
"Všichni jsme věděli, že je to teď anebo nikdy, a proto jsme neváhali za svou zemi bojovat,"
řekla pro LP-Life.cz Marie Krátká, jedna z účastnic listopadové revoluce.
"Bylo mi tehdy 16 let, ale přesně si pamatuji, jak to probíhalo. Demonstrace jsem se zúčastnila, ale z Národní třídy jsem odjela domů ještě dřív, než se to tam semlelo. Nezapomenu ale nikdy všechny pocity, které lidi spojily dohromady a nikdo už nechtěl jen mlčet a přehlížet to, co se v naší zemi dělo. Byť mi bylo 16, měla jsem z domova obrázek o tom, jak věci jsou, i co se smí a nesmí říkat. Po 17. listopadu jsem pak už nevynechala ani den sametové revoluce. Ta atmosféra byla nezapomenutelná,"
svěřila se LP-Life Kristina, která vše zažila coby gymnazijní studentka.
Oficiálně neznamená opravdu!
Po skončení oficiální povolené části demonstrace ale dav pokračoval dál. Směřoval do centra Prahy a jím až na Karlovo náměstí. Bylo to tehdy asi pět tisíc lidí odhodlaných vydobýt si zpátky svou svobodu. Přibližně v 19 hodin a 12 minut přišel rozkaz, že se má dav na vhodném místě zablokovat. Policejní kordon zatarasil Most 1. máje, čímž zabránil davu odbočit směrem na Pražský hrad, a tak demonstrující zahnuli směrem na Národní třídu a pokračovali na Václavské náměstí. V 19:25 byla kordonem přehrazena Národní třída v prostoru Perštýna. Když bylo čelo demonstrace zastaveno, účastníci si sedli na zem před pořádkové jednotky. Dívky začaly spontánně zasunovat za štíty příslušníků pohotovostního pluku květiny. Jelikož se policejní velitelé obávali opakování předchozí situace z Vyšehradské ulice, kdy dav uzávěru obešel, došlo o čtvrt hodiny později k uzavření ulic Mikulandské a Voršilské, a k zablokování ústupu Národní třídou zpět směrem k Národnímu divadlu. Přibližně 10 000 demonstrantů tak bylo uzavřeno mezi dva policejní kordony. Demonstrující pokračovali v pokojné a nenásilné demonstraci za provolávání hesel jako Máme holé ruce. V této části demonstrace byl ještě demonstrantům umožňován jednotlivě volný odchod.
"Byl jsem hrdý na to, že mohu tomu všemu být součástí, i když jsme netušili, jak to dopadne, chtěli jsme udělat maximum. Neměli jsme strach, i když jsme věděli, že vyhráno nemáme, a že komunisté nepatří zrovna k těm, jež by nás nechali svobodně vyjádřit svou nespokojenost,"
řekl pro LP-Life.cz Ivan Pazderka, demonstrující za svobodu 17. listopadu 1989.
Přibližně ve čtvrt na devět došlo ke změně situace, kdy již nebylo možné obklíčení opustit a policejní kordon postupující směrem od Národního divadla začal prostor zahušťovat. Pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti a Odbor zvláštního určení (tzv. červené barety) následně začaly demonstrující surově bít obušky. Třebaže byli účastníci demonstrace vyzývání k rozchodu, jediné únikové cesty vedly skrz tzv. "uličky", kde byli demonstranti brutálně biti. Do 21:20 byla tímto způsobem demonstrace násilně rozptýlena; někteří účastníci zatčeni a naloženi do připravených autobusů. I po rozehnání demonstrace docházelo ze strany pořádkových jednotek k napadání jednotlivců či skupinek přihlížejících. Nezávislá lékařská komise později uvedla, že 568 lidí bylo během zásahu zraněno.
Fáma, jež roztočila kolo osudu
Účastnící demonstrace křičely hesla, která demonstrovala odhodlaný postoj získat zpět to, co mnozí z nich ani neznali. Svobodu. Součástí demonstrace byla také minuta ticha za padlé studenty v roce 1939 a v Pekingu v roce 1989.
"Chceme svobodné volby," "Jakeš ven," "Ať žije Havel!"
ozývalo se ulicemi. Všude plály zapálené svíčky jako symbol nehasnoucí, či znovuobjevené naděje.
Po demonstraci se začala mezi demonstrujícími šířit fáma, že při zásahu údajně zemřel právě student Martin Šmíd. Jednalo se o hoax, který vymyslela Drahomíra Dražská, povoláním vrátná vysokoškolských kolejí, když v nemocnici čekala po zásahu na ošetření lehkého zranění. Jak uvedla v rozhovoru k 20. výročí sametové revoluce, udělala to prý ze vzteku.
Odpoledne 18. listopadu se Dražská setkala s Annou Šabatovou, manželkou disidenta Petra Uhla. Ten její zprávu předal vysílání rádia Svobodná Evropa. Její zveřejnění mělo za následek vyhrocení revolučních nálad napříč společností a aktivaci všech studentů, i těch mimopražských. Fámu navíc podpořilo to, že mnozí účastníci viděli ležet na zemi nehybného člověka. Tím byl však mladý příslušník SNB Ludvík Zifčák, jenž už několik měsíců působil mezi studenty, a právě on demonstraci nasměroval do centra.
Sedmnáctý listopad napříč historií
A jaké významné události, označené datem 17. listopadu, lemovaly svět?
1558 Alžběta I. ve věku 25 let, nastupuje na anglický trůn po smrti své nevlastní sestry, královny „Bloody“ Mary.
1796 Bitva u Arcole končí v Benátkách: Francouzské síly pod vedením generála Napoleona Bonaparta porazily rakouské síly vedené Józsefem Alvinczim po 3denní bitvě.
1831 Ekvádor a Venezuela se oddělily od Velké Kolumbie
1839 V Miláně má premiéru opera Giuseppe Verdiho „Oberte Conti Di“.
1863 Abraham Lincoln zahajuje první návrh projevu nazvaném "Gettysburgs address".
1888 V Petrohradě má premiéru Čajkovského 5. Symfonie.
1914 USA prohlašují zónu Panamského průplavu za neutrální.
1918 Německá vojska evakuují Brusel.
1927 Tornádo zasáhlo Washington, D.C.
1938 Itálie přijímá svou vlastní verzi protižidovských norimberských zákonů.
1951 Británie hlásí vývoj prvního jaderného systému vytápění na světě.
1962 Americký prezident JFK zasvětil Dullesovo mezinárodní letiště u Washingtonu, D.C.
1973 Americký prezident Richard Nixon říká: "...lidé se musí dozvědět, zda jejich prezident je nebo není podvodník. No, já nejsem podvodník".
1987 Vychází kompilační album Madonny "You Can Dance".
1997 Mario Lemieux vstupuje do Síně slávy NHL.
2015 Herec Charlie Sheen potvrzuje, že je HIV pozitivní.
2019 Íránský ajatolláh Alí Chameneí označil demonstranty za „násilníky“ poté, co nepokoje kvůli vyšším cenám benzínu den předtím zastavily Teherán.
Opravdu šťastná "sedmnáctka"?
V ten den, kdy lidé plně a s nadějí bojovali za získání své svobody, byl na obloze k vidění v našich zeměpisných šířkách poněkud vzácný jev: polární záře. Možná to bylo znamení nebo jen něco, co se zkrátka stalo, nutno však podotknout, že to, co skutečně zahýbalo osudem nás všech, nebylo víc než lidská pospolitost a odhodlaná mysl. A jakmile dozraje doba, není síla, která by tuto mysl byla schopná zastavit.
„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne,“
Václav Havel.
Zdroje: finance.cz, ct24.ceskatelevize.cz, praha.eu, milionchvilek.cz, obessu.org, officeholiday.com, vlastní dotazování
