Rychlá zpověď - cestovatel Jiří Kolbaba: Setkání s Dalajlámou, ale i utržené dveře od helikoptéry a výbuch auta za jízdy!
Přestože dnes cestuje téměř každý, za opravdového cestovatele se může považovat jen málokdo. Jiří Kolbaba je ovšem dobrodruh a cestovatel na slovo vzatý, čtvrt století už totiž nedělá v podstatě nic jiného. Když se nebrodí pouští nebo nemrzne na ledovci, cestuje po Česku a své zkušenosti předává dál. Vydává knihy, vysílá v rádiu a plní sociální sítě. Když s ním sedíte u jednoho stolu, ani „neceknete“. Ne že by vás nenechal mluvit, ale jeho zážitky a vyprávění jsou tak poutavé, že mi bylo líto, že nemám v tomto rozhovoru pro LP-Life.cz více prostoru. Není divu, že už vydal osm knih, je to totiž pořád málo.
Za rok a půl jdeš do důchodu. Kolik let už cestuješ?
Cestuji 25 let, už čtvrt století se bavím touto fantastickou činností.
Jak ta myšlenka a vášeň vznikla? Že se tím budeš živit…
Mně se nechce dělat. (smích) Podnikal jsem v oblasti reklamy a marketingu, byl jsem workoholik, v práci jsem trávil skoro šestnáct hodin denně. Pak jsem odjel na Bali a uvědomil jsem si, že lidé žijí i jinak. Tak jsem se rozhodl, že budu žít taky jinak, že si budu užívat svobody, že to přehodnotím, nebudu se honit za prachama a za kariérou.
Firmu jsem začal umenšovat, v té době jsem měl asi třicet zaměstnanců. Pak jsem to umenšil natolik, že dnes z té doby mám jednoho sekretáře, který pro mě už přes dvacet let pracuje, o to všechno se stará. A já můžu být měsíce venku a firma funguje.
První země byla tedy Bali?
První země možná byla Mexiko, Tunisko a pak až Bali. Ale to mi změnilo život, hodnoty. Bali mě poznamenalo právě tím duchovním nábojem, který tam je.
To už bylo po revoluci?
To byl rok 1994.
Když sis to srovnal s dobou předtím, kdy lidé nikam nemohli, jak to na tebe působilo? Oproti tehdy šedivému Československu?
Já jsem to tehdy vnímal trochu jinak. Vrcholově jsem sportoval, na Západě jsem byl v minulém režimu asi šedesátkrát. Člověk se nemusel namočit s režimem a dostal se ven, byť jen na závody do Rakouska, Německa, Švýcarska a také do Východního bloku. Ten zlom jsem tedy neměl tak silný, už jsem věděl, jak Západ funguje, jak fungují mechanismy v kapitalistické společnosti. Rychle jsem se přizpůsobil a začal jsem podnikat.
Potom sis řekl, že chceš poznávat nové kultury. K tomu ses ale musel mimo jiné naučit fotit.
Já jsem začal cestovat a neuměl jsem vůbec nic anglicky, uměl jsem jen německy a rusky. Nefotil jsem a neměl jsem vůbec představu, co a jak budu dělat. Rozhodl jsem se ale, že už nechci tak intenzivně podnikat a chci víc poznávat a znát. Začal jsem se učit různé disciplíny, rétorické slovo, psané slovo a fotografii. Potom se to postupně nabalovalo. Učím se dodnes, ale baví mě to, činí mě to svobodným. Mohu prohlásit, že jsem absolutně šťastný člověk.
V rychlé zpovědi jsi říkal, že tě i zvou různé eminence daných zemí. Jak se to stalo?
Tomu vůbec nerozumím, já si říkám Budulínek z Brna. Opravdu se stále považuji za člověka, který se musí ve všech třech disciplínách, které dělám a kterými se živím, stále učit. Nerozumím tomu, jak se stane, že mě najednou pozve ministr turismu Španělska, abych mu nafotil jeho zemi. Že mě pozve král Abdalláh II., král Jordánského hášimovského království, abych pro něj fotil. Nebo že se potkám s Dalajlámou. Teď jsem byl u islandského prezidenta, protože vydávám knihu o Islandu a on mi napsal úvod do knihy. Nebo že se potkám s prezidentem té a oné země, tomu nerozumím. Byl jsem dokonce pozván na oslavu narození ománského sultána.
Pro mě jsou to nepochopitelné věci, ale funguje to. Já si myslím, že co vyzařuješ, to se ti vrátí zpátky. Když člověk vyzařuje pozitivitu, není xenofobní, nemá komplexy, váží si sebe sama i lidí vedle sebe, tak má otevřené dveře a srdce všude.
Když nejsi pryč, trávíš čas s lidmi, kteří se od tebe chtějí učit a slyšet tvoje příběhy. Jak u toho stíháš osobní život? Jak ses zvládl oženit a mít dítě?
Ten jsem musel obětovat. Oženil jsem se ještě v minulém režimu, přes třicet let jsem rozvedený. Pak vždycky pár let žiji s nějakou přítelkyní, až oba pochopíme, že pro to nejsem, a ten vztah skončí.
Nechci být sobecký, ženy, se kterými žiji, beru na výlety, nemůžu je ale brát s sebou do Eritreje, Etiopie, Súdánu, na Antarktidu nebo na trek v Himalájích. To jsou divoké věci, ne každá holka by to zvládla.
Teď jsem se dobrovolně uzavřel do mého světa. Jsem šťastný, že jsem sám, i tak jsem stejně s mnoha lidmi. Baví mě to, i ta samota, umím být sám. Dokonce si občas hraji na Robinsona Crusoea, nechám se zavřít na opuštěný ostrov a snažím se přežít.
To musíš umět zvládnout věci, například jak rozdělat oheň, najít pitnou vodu…
Ne, nepotřebuji vůbec jíst teplé jídlo, takže mě nezajímá oheň. Zajímá mě pochopitelně voda, to je zásadní věc. Takže už dnes vím, jak získat něco z listů, kořínků, plodů, jak zadržovat dešťovou vodu pomocí bambusů. Učím se s domorodci na Šalomounových ostrovech harpunovat ryby, střílet ryby lukem, vytahovat humry ze dna a podobně.
Teď jsem byl nedávno dva měsíce obytným autem na Islandu. Když jsem za více jak dva měsíce auto vracel, hrozně se divili, že jsem ani jednou nepoužil vařič. I horký čaj je pro mě ztráta času, chci žít, a ne stát u plotny. Obdivuji ženy, které musí stát každý den hodiny u plotny. Nepotřebuji teplé jídlo, třeba čtyři měsíce nejím teplé jídlo. Náš organismus je stavěný na studené jídlo.
A jsi vegetarián?
Nejsem, jím všechno.
Když se dostaneš mezi různé krále, nabízejí ti svá tradiční jídla a pití. Vím, že nepiješ alkohol. Stalo se ti někdy faux pas, že ti nabízeli třeba luxusní víno, a ty sis nedal?
Upřesním to. Víno piju, ale nikdy jsem za život nevypil ani jednu štamprli tvrdého alkoholu, ani jedno pivo a ani jedno kafe. Do konce života už si to takhle uhlídám. Jinak odmítnu. Když mě někdo nutí, tak jako je to často u nás, tak to pro mě není člověk, který by měl být parťákem, abych s ním udržoval kontakt. Když mu slušně řeknu „ne“, tak ne.
V zahraničí platí důležitá cestovatelská rada. Když už jsme opravdu nuceni něco sníst nebo vypít, tak máš nějakému tomu náčelníkovi ve vesnici říct: „Promiň, moc si toho vážím, ale moje náboženství mi to zapovídá.“ To jim řekneš a oni to ctí, protože vždycky v něco věří. Když někdo věří, tak je to podle nich v pořádku. Každý se chováme podle své víry a je to v pořádku. Ale protože jsem všežravec, tak jediné, co jsem kdy v životě odmítl, byly pečené krysy.
Kde to bylo?
Na mnoha místech, v Číně, Indonésii. Nedávno v Kambodži v jedné vesnici mi to nabízel náčelník. Říkal, že se nemusím ničeho bát, protože tohle není žádná špinavá městská krysa, to je čistá krysa, která tady celý život žrala rýži z jejich políčka. Ale stejně mě nepřesvědčil. Jinak si v těchto zemích dávám klidně pavouky, žáby, hady, nedávno jsem snědl čtyři škorpióny. Nemám s tím problém.
Dostal ses někdy do skutečného nebezpečí?
Pokud jsem nejel po dálnici D1, tak nikdy. (smích) Za 25 let cestování, kdy jsem šest až devět měsíců v roce na cestách, mě nikdy nikdo neuhodil, neokradl a ani se na mě křivě nepodíval.
To není možné!
Třikrát se mě pokusili okrást. Jednou, to bylo vážnější, na Papui-Nové Guineji, jednou v Nikaragui a jednou na Jávě. Pro mě to ale vždycky dopadlo dobře, ve skutečnosti mě neokradli, ale pokusili se. To je všechno, jinak se mi nikdy nic nestalo.
Někteří cestovatelé si po sobě různě poschovávají peníze do úkrytů, kdyby je náhodou okradli…
Ano, to je stará známá věc. Mívám peníze například v pásku, vždycky je lepší nemít peníze na jednom místě. Je ještě dobrý fígl, a to mít peníze poskládané od nejnižší bankovky po nejvyšší. Ale ne v sobě, ale na sobě. Když někde někoho fotím a on chce peníze, tak sáhnu do kapsy a vím, kterou bankovku vytáhnu, pak můžu tvrdit, že víc nemám. Ostatní vždycky vytáhnou peněženku a ukážou celý obsah, to není dobře.
Fotíš na telefon, ale potom máš určitě ještě nějakou úžasnou zrcadlovku.
Ale nepotřebuju ji. Z telefonu dělám knihy, kalendáře, promítám. Už šestnáct let vysílám na Impulsu, mám aplikaci, natáčím ve studiové kvalitě. Pošlu jim to mailem, oni to sestříhají a já mám ráno téměř milion posluchačů. Každý den, šestnáct let, to je šílený!
A volají nebo píšou ti lidi, abys jim poradil nebo doporučil místa na dovolené?
Je jich tak tisíc ročně.
Jak to zvládáš?
Něco zvládnu, něco ne. Teď tam na mě čeká 220 lidí, kteří letí na Bali a chtějí po mně, abych jim podal výpověď, jaké to je na Bali. Já jsem tam byl čtrnáctkrát, takže jim o tom řeknu hodně.
Co říkáš na znečištění, odpadky? Zvlášť v Indonésii, Malajsii…
Teď je to tam známé. Západ se snaží nasměrovat lidi jinam, aby trochu jinak uvažovali. Indonésie s tím teď hodně bojuje, zejména Bali. Nikdy tam plasty a podobně nelikvidovali.
Teď jsem slyšel novou teorii. Můj největší kamarád je z Bali a teď je v České republice. Mluvil pro televizi a ten redaktor říkal, že někteří lidé řekli, že ty plasty a nepořádek tam stejně prvotně přivezli turisté. Oni ale nemají ty mechanismy zajištěné tak jako my. My jsme relativně čistá země, ale na druhé straně je tu tolik hulvátství… Třeba když vidím kuřáka, co dokouří a odhodí vajgl na zem. Nebo ho vyhodí z auta, to se v mnoha zemích neděje. My jsme někde uprostřed, mezi tím je mnoho špinavějších i čistších zemí.
Myslíš, že to nebude lepší? Budeme si na to muset zvyknout?
Zvyknout určitě ne, můžeme to měnit, ale musíme začít u sebe doma. Pak budeme mít takové návyky, že to neuděláme ani v zahraničí a půjdeme příkladem. Já i v zahraničí napomenu lidi, nedávno v Reykjavíku na Islandu. Lidi se tam tomu smáli a chtěli to dát někam do novin. Viděl jsem chlapa, jak dojedl a zbytky z McDonaldu vyhodil z okna auta. Jel pomalu pěší zónou, tak jsem to sebral a hodil jsem mu to do klína.
Takhle to dělám vždycky. Jednou mi někdo dá do držky nebo mě zabije. Vždycky, když někdo vyhodí vajgl, donutím ho to sebrat, naposledy ochranku Zemana. Vyhodili vajgl na chodník, to nedaruju nikomu. Někteří lidé mi reagují, že máme demokracii a má to někdo uklidit za ně, že za to platíme daně.
Měl jsi někdy fakt strach?
Ani moc ne.
To není možné.
Já jsem strašpytel, nejsem odvážný člověk. Sem tam se dostanu do situací, že létám letadly, potápím se do hloubek, utrhly se se mnou dveře od helikoptéry, vybuchlo mi za jízdy auto na Islandu a shořelo. Občas se stane něco zajímavého, aspoň mám příběh.
To ti nic nezbylo?
Nic mi nezbylo, shořel mi pas, peníze, oblečení. To jsou ale ty výzvy, překonat potíže.
Jak si překonal tohle?
Zbyla mi karta, tak jsem si půjčil nové auto. Jiný pas mi dovezli z Česka turisté, mám několik pasů. Nakoupil jsem si věci, jenomže na Islandu je všechno čtyřikrát dražší než v České republice.
Jak vnímáš cestování mezi mladými lidmi? Spousta z nich jsou nomádi. Myslíš, že cestování má ještě jinou budoucnost než to, jak jsi ho začal dělat ty?
Já jim velmi fandím, všem, které v zahraničí potkám. Já osobně jsem nikdy v zahraničí nepracoval, když tam někdo pracuje a dokáže takhle na dálku komunikovat se svou mateřskou firmou a dokáže se tím živit, tak ho za to obdivuji. Je to v pořádku a je to tak na místě.
Jaká bude budoucnost, to nedokážu odhadnout. Ale oceňuji každého, kdo se ve světě chová slušně a zdvořile, zanechá o naší kultuře dobrý pocit, dojem, emoci, informaci a kdo také přiveze ze zahraničí jiné konstanty, které my potřebujeme slyšet a znát, abychom se tady umravnili nebo v něčem zlepšili. Někde můžeme být příkladem pro někoho my, a někdo zase může být příkladem pro nás.
Bez předsudků cestovat, jet tam proto, abych osobnostně urychlil rozvoj, abych se něco naučil, abych poznal jiné standardy. Abych, když chci o něčem hovořit, aby to bylo na základě osobní zkušenosti, a nejen že si přečtu titulek v novinách. Vždycky tomu budu tleskat, fandím tomu a jsem šťastný, když potkám úspěšného, mravného Čecha se širokým srdcem.
Co máš v plánu do konce roku?
Mám teď hodně přednášek po celé zemi. Jsem šťastný, že sály jsou téměř vždycky plné a lidi si tam chodí pro inspiraci. Oni mě také inspirují, předáváme si energii a informace navzájem. Do konce listopadu vydám knihu o Islandu, takovou výpravnou barevnou knihu, kterou jsem vytvořil z pětadvaceti návštěv Islandu, bude s úvodním slovem prezidenta. Chystám se letos ještě kromě Koreje také na Galapágy a do Ekvádoru. Pak pravděpodobně odjedu na svátky nebo se budu věnovat přípravě nových projektů a pořadů na příští rok.
Začátkem nového roku budu měsíc v Antarktidě, kde plánuji spát ve stanu. V příštím roce mě čeká ještě mnoho dalších zajímavých cest. Jakmile vydám knihu o Islandu, plánuji do tří let vydat knihu o planetě, o mém životě, mých téměř třicet letech cestování. Chci oslavit svobodu a ukázat, jak může žít Čech, který se rozhodl užívat si svobody, a co může všechno vidět za třicet let života v zahraničí.
Kdo se chce dozvědět o mých cestách víc, může zajít na přednášku nebo sledovat moje sociální sítě. Inspirace je tam víc než dost. Pražané mě mohou vidět po dlouhé době 31. 10. v kině Dlabačov, kde budu mít besedu o Havaji a Aljašce. To jsou navíc takové charitativní besedy. Jmenuje se to 1000 statečných. Veškerý výtěžek jde na pomoc dětem v léčbě dětských nádorů a leukémie.
