Zpěvák a producent Radek Banga během koronavirové pandemie nezahálel. Kromě toho, že se podomácku vyučil na tiskaře a věnoval se svému merchi, vzniklo nejen nové album s názvem Věci jinak s popovým nádechem, ale také kniha s názvem (Ne)pošli to dál, kde se zpěvák rozepsal o svém životním příběhu. Příběhu malého romského kluka s velkým srdcem, jehož vyprávění nepěkných zážitků probíhajících za zavřenými dveřmi vhání kolikrát slzy do očí. Radek tak otevřel novou kapitolu, o které se málo mluví.
Mám se už velmi dobře. Myslím si, že od doby pandemie je to teď už o něco veselejší. Máme koncerty, už něco plánujeme, máme další aktivity. To je skvělé.
Kafe nepiju, protože jednou začas zjistím, že nejen že na mě už nepůsobí, ale naopak po ní začnu být unavený. Začne se mi rozjíždět trávení a pořád bych jenom spal. To je ta chvíle, kdy cítím, že si musím od kávy odpočinout. Vždycky totiž začnu pít jednu, dvě a končím u šesti, a to už je špatné.
Právě že nic moc. Trávení je rozházené, spánek rozházený, špatné nálady. To už cítím, že je čas začít kávu vynechávat. Je to těžké, protože mám kávu rád.
Byl to rozhodně přínos. Já nikdy v životě nevidím nic jenom špatného, vždycky se z toho snažím vzít to dobré. Zaprvé člověk po letech pochopí, jaké to je bez lidí. Pochopí, že bez lidí, bez fanoušků, jsi nikdo, nemá to bez nich smysl. O to víc si jich začneš vážit, což je hezké. Člověk se rozvzpomene, proč to začal dělat. Strašně jsem se na ně těšil. Když člověk dlouho koncertuje, třeba dvacet let, už se ani netěšíš, máš to jako rutinu. Teď se fakt těšíš a vážíš si toho. Minimálně tohle byl přínos.
A taky jsme konečně pořádně rozjeli náš merch, eshop. Pochopili jsme, co všechno se člověk může naučit nového, i když si myslí, že už nic nového není. Vždycky je něco, co můžeš dělat. To je ono, neztrácet naději a vždycky se jenom zeptat jaké jsou moje možnosti, co dalšího můžu dělat, a být otevřený příležitostem. Tohle jsem se naučil během pandemie.
My jsme začali oba působit i na TikToku.
Ano i ne. Teď už je to půl napůl, kdy půlka klientely je starší, nejsou to jen náctiletí. Zajímavé je, že většina tvůrců tam jsou starší. Je tam třeba člověk, kterému je 50 let, rozjel tam jobovky, to je skvělé. Tiktokeři se navzájem znají. Naopak si myslím, že je hrozně důležité dávat těm mladším zkušenosti. Dneska na sociálních sítích najdeš všechno možné, i totální balast, kraviny. Můžeš ale dělat kontent, který má hlavu a patu a můžeš je něco naučit. Myslím, že ti mladí to chtějí, není to tak, že by mladí oddělovali nás, ty starší. Poslouchají.
Druhá věc je že samozřejmě hledáš novou klientelu. Na hudební scéně jsem už 26 let, mám už třetí generaci fanoušků. Když mi jedna generace odroste, tak zfotrovatí, nemá už čas na to chodit na koncerty a vnímat nové trendy. Proto hledám novou generaci, a to mě baví, protože tě vždycky může něco naučit.
Není to jednoznačné. V něčem to jednodušší je, v něčem je to mnohem těžší. Dříve tu moc lidí nebylo, teď máš strašně moc kontentu, informací a lidí je milion. V tom je konkurence mnohem těžší. Snazší je to v rychlosti. Když potřebuju mezi lidi dostat důležitou informaci, za patnáct minut to tam je. To dřív bylo nemyslitelné. Má to své pro a proti, každá doba přináší něco dobrého a něco špatného.
Nepřehoupl jsem se tam jen tak, v komerční scéně jsem fungoval už dlouho, ale i jako producent. Co lidi neví, je, že jsem začínal jako popový zpěvák. V osmnácti jsem vydal popovou desku. Vždycky jsem to chtěl dělat, ale bál jsem se, že by mi to lidi neuvěřili. Zase teprve až pandemie byla moment, signál shůry, že teď nebo nikdy. Splnit si nějaký svůj sen, udělat popovější desku, což jsem chtěl vždycky. Hlavně to pak bylo od turné s Karlem Gottem. Karel mě hrozně inspiroval, a vlastně mě v tom i podporoval. Řekl mi, proč ne, vždyť můžeš. Řekl jsem si jasně, že kdybych byl marnej, tak tam asi nejsem, nezpívám s Karlem. Pandemie byl impulz shůry, že teď je ta chvíle.
Mně se to hrozně líbí. Takové písničky mám ráda, přijde mi, že to Radkovi hlavně sedí. Je opravdu dobrý zpěvák. To možná spousta lidí neví, protože ho vnímají jen jako rappera, a najednou vidí, jak umí zpívat a jaký je showman.
Dělám tam lifehacky, různé vychytávky.
Na spoustu věcí. Jak odstranit nějaký flek z koberce, ze zdi, tipy na vaření a podobně.
(Radek:) V současné chvíli je ta sociální síť pořád docela mladá, peníze tam tolik neleží. Pro nás je spíš cennější získání nového publika. Věřím ale, že ta síť se stane, nebo už vlastně stává, výdělečnou, a bude výdělečná stejně jako Instagram, i když to zabere ještě čas. Primárně tam ale kvůli tomuhle nejsme. Už jsme dělali nějaké spolupráce, jsme tam ale hlavně kvůli lidem.
Někdy děláme, občas ano (oba).
Radek: Občas nějaké parodie.
Veronika: Nějaké scénky.
Radek: Nebo společně uvádíme nové věci, album, knihu.
Mrkněte na můj nový videoklip: https://youtu.be/mx0WkOJhVnA
Proč?
Udělal jsem to právě proto, že se o tom nemluví. Protože tyhle věci, a mnohem horší, se za různými zavřenými dveřmi dějí častěji, než si mnozí Češi myslí. A nejen domácí násilí. Děje se toho strašně moc. Tím, že dělám desátým rokem preventivní programy, se samozřejmě dostáváš do kontaktu s dětmi, někdy i rodiči, a když to začneš odhalovat… dlouho jsem vlastně čekal, že se něco stane, že někdo takovou knihu udělá, a pořád nepřicházela. Často se mě lidi ptali, jestli mám nějakou knihu. Postupně jsem začal přemýšlet o tom, že by možná stálo za to o tom napsat. Jenom jsem právě přemýšlel, co mě to bude stát.
Když jsem knihu začal psát, byla tam spousta věcí, které jsem musel vyškrtnout.
Ano. Ale zrovna třeba to štěně jsem tam chtěl dát, aby si to čtenář prožil se mnou, aby chápal, co všechno obnáší problematická rodina, kde je třeba domácí násilí. A to nemusí být jen domácí násilí. Rodina na tobě zanechá nějaké stopy, a já se tou knihou snažím říct, že to dítě je jako houba, všechno vidí. Ty si myslíš že to nevnímá tyhle podněty, protože to třeba zazdí, ale to dítě vnímá všechno. To, co vnímá, se jednoho dne musí nějak dostat ven. Je to energie, jde do tebe, takže musí jít i nějak ven. A tohle je nejlepší prostředí pro narkomany, sebevrahy, psychopaty.
Říkal jsem, že pokud tím nebo něčím podobným někdo prochází, třeba i ta maminka, která v takovém prostředí zůstává, aby si všichni uvědomili, co způsobují, a že oběť je to dítě. Ty přeci nemusíš v tom prostředí zůstávat. Také se tou knihou snažím dítěti říct, že dobře, i když něco takového prožiješ, znám to taky, a i přesto jsem se dostal tam, kde jsem teď.
To ti nedokážu říct teď během chvíle, je to o tom přečíst si tu knihu. Člověk v sobě musí najít sílu a hledat odpovědi. Ve chvíli, kdy se neptáš, tak ty odpovědi nedostáváš. Já jsem se ptal proč. Byl jsem zvídavé dítě a zajímalo mě, proč je táta takový, proč je máma taková. Když se ptáš, odpovědi získáš. A je jen na tobě, jestli ty odpovědi nějak zpracuješ. Knihou říkám, že to není o tom, že bych svého tátu nesnášel. Je mi ho líto. To je něco jiného. Chápu, že on si něco prožil, má taky svůj příběh, i máma má svůj příběh. Třeba mamince umřela její máma, když jí byly tři roky. Neví, co je mateřská láska, nezná to. Jak chceš po někom, aby uměl ideálně dávat mateřskou lásku, když ona sama to nezažila? To je strašně těžké.
Snažím se ukázat, že když si kladeš ty správné otázky, odpovědi přijdou. Třeba i proto jsem šel na psychiatrii, protože jsem věděl, že se ve mně něco děje, že i já mám nějaké problémy. Můj táta to neudělal. Já jsem nepil, ale měl jsem panické ataky. Nedokázal jsem to vůbec ovlivnit, dělo se to i uprostřed koncertu, nebo v noci. Říkal jsem si, že když táta udělal chybu a nešel tam, já tu chybu neudělám a půjdu.
Bylo to úplně jiné, když to člověk čte a vidí to takhle v celku. Některé věci, třeba to s tím štěnětem, to mi tekly slzy. I když jsem ty příběhy znala, stejně mě to dostalo. Mám k Radkovi obrovský obdiv, že to vše dokázal zvládnout. Myslím si, že to může být pro spoustu lidí motivační, i když něco z toho třeba nezažili. Uvědomí si pak, že některé věci, které řeší, jsou vlastně nesmyslné a že zvládnout se dá téměř cokoliv. Za to, co Radek dokázal a co všechno zažil a dělá, mám k němu obrovský obdiv.
Nechci být konkrétní. Jsou lidi, kteří z toho znervózněli. To bylo jasné, že někdo z toho musí být nervózní. Ale byli i lidi, kteří řekli jo, všechno, co jsi tam napsal, je pravda a musí se o tom mluvit. Je jedno, jestli je to rodina, kamarádi nebo cizí lidi. Já tvrdím, že tyhle věci by ve 21. století vůbec neměly být. Domácí násilí, mlácení žen a dětí. V padesátých letech se tohle vůbec neřešilo, ale my nejsme v padesátých letech. Dnes by se ty věci měly někam posunout, a doufám že ta kniha věci někam posune.
Napsaly mi desítky žen, které mi děkovaly, že jsem takovou knihu napsal. Že to znají, třeba se s takovým chlapem rozvedly, samozřejmě se to ale s nimi ale táhne dál. Vymanit se z takového prostředí není pro ženu vůbec jednoduché, zejména ve společnosti, jako je Česká republika. Tady ten zákon je v tomhle úplně hluchý. Pořád se to nebere dostatečně vážně.
I kdyby mi napsalo jen pět lidí, že jim to nějak pomohlo, tak já osobně budu rád. A třeba vím, že někteří lidé se na mě naštvali, ale přečetli si to. To je pro mě taky důležité, že byli zvědaví, vzhledem k humbuku kolem knihy, co se tam děje, a nakonec řekli, že je to super, že se to musí změnit. To je ono. Chci něco změnit.
Určitě, to je vždycky ale vyvedu z omylu. Hodně lidí si myslí, že je to kniha o romské rodině. To jsou úplně na omylu. Zaprvé jsme byli poměrně asimilovaná rodina, a druhá věc je, že domácí násilí, i horší věci, se dějí i v neromských rodinách, ve kterých jsou tatínci právníci, policisté, doktoři. Způsob, jakým to provádějí, je hodně hardcore. Například policajt to udělá tak, aby nebyl potrestaný, doktor tak, aby to nebylo vidět. Vůbec to není dominanta romských rodin, naopak je to plošný problém, řekl bych, celé východní Evropy.
Z mojí rodiny Radka všichni přijali a nikdo s ním neměl problém.
Hodně často se mluví o xenofobii bílých, moc se nemluví o xenofobii Romů. Strašně moc Romů je xenofobních.
Někteří ji nepřijali doteď.
Nechci být konkrétní. Jsou ale Romové, kteří nejvíc nadávají na to, že moje žena je bílá.
Děje se to ve dvou rovinách. Jedna je obecná, ve které je xenofobie hrozná, to je vidět i na sociálních sítích. Pak je osobní rovina, ve které si myslím, že tomu Čech dokáže dát šanci. Těch úplných extrémů je tu málo. Jde vždycky o osobní zkušenost. Myslím si, že náš obrovský problém je, že o Afghánistánu vůbec nic nevíme. Nevíme, jak lidé uvažují a vlastně vůbec nevíme, co se tam děje.
Tohle jsme si hodně ověřili v Alžírsku, kde jsme byli dvakrát, poměrně dlouho. Najednou máš osobní zkušenost a začneš tomu rozumět mnohem víc. S českou společností to na obecné úrovni samozřejmě hne, budou tu facebookoví experti, pro mě je to ale iluze. Jsou to pro mě lidi, kteří sedí doma, nemají co na práci a jediné co umí, je psát tyhle hejty. Na normální úrovni se ale podle mě nestane vůbec nic. Uprchlíků je tu spousta, muslimů, a myslím si, že většina se normálně začlenila a normálně fungují.
Přednášku pro dospělé publikum. Chystáme veřejné besedy. Už zkouším s novou kapelou věci z mojí sólové desky Věci jinak a už brzy je představíme fanouškům i naživo. A na to se moc těším.
Motivační besedy. To teď chystáme spustit na podzim, to je taková novinka.