Rychlá zpověď - nejmladší rektorka v Česku Danuše Nerudová: Někteří čeští politici by si měli doplnit angličtinu
Musíme říct, že před Danuší Nerudou smekáme. Kromě toho, že je jí teprve 42 let a dokázala se stát historicky první ženou v čele Mendelovy univerzity v Brně a zároveň tak nejmladší rektorkou v Česku, tak je také maminkou na plný úvazek a k tomu všemu strašně fajn ženská, která se objevila v seznamu jmen budoucích kandidátek na prezidentku České republiky. Přestože je její program pečlivě naplánovaný a poměrně hojně nabitý, vypadá to, že to všechno zvládá poměrně snadno. Navíc sednout si a jen tak krafat o všem možném je víc než příjemný bonus rozhovoru, který vysokoškolská pedagožka poskytla LP-Life.cz.
Vy žijete v Brně, ale setkáváme se v Praze. Jste tu na výletě, nebo pracovně?
Já musím říct, že do Prahy samozřejmě jezdím velmi často, a včera jsem měla tu čest se po dlouhé době účastnit jednoho večírku společně s mým mužem a moc jsme si to užili. Takže jsem dnes ráno už byla v Praze a nemusela jsem překonávat D1, za to jsem byla ráda.
To by byla moje další otázka. Jak se vám jezdí po D1 do Prahy?
Musím říct, že někdy to není moc snadné. Někdy to jde, ale myslím si, že to není odpovídající standard 21. století.
Já bych si představila, že žena jako vy, ve vaší funkci, v několika funkcích vlastně, že už by si zasloužila svého řidiče.
Tak rektoři mají řidiče, takže jezdím i s řidičem, ale protože jsem sama řidič a skutečně někdy jedu sama, tak ten stav je opravdu tristní.
Vždy, když dělám rozhovory s politiky, tak se ptám v Rychlé zpovědi, proč není v politice více žen. Většinou je mi odpovědí, že je to velmi nehostinné prostředí jak pro muže, tak o to víc pro ženy. Vaše jméno na mě vykouklo jako jedno z možných kandidátek na prezidentku České republiky. Chci vědět, jak se na to v takto mladém věku cítíte. Zda se svou funkcí, o které jste řekla, že je pro vás ctí, se chcete do politiky jako takové vrhnout.
Já se osobně domnívám, že pokud chceme větší participaci žen na věcech veřejných, tak o tom nestačí jen mluvit, ale je potřeba jít osobním příkladem. Když mentoruji mladé ženy, třeba úspěšné vědkyně, tak se mě všechny ptají, jak mohou pomoci a jak mohou přispět tomu, aby ve veřejném prostoru ženy byly více vidět. Vždy říkám, buďte inspirací pro ostatní a samy se snažte být ve veřejném prostoru přítomny. Když vás někdo pozve na konferenci, tak to a priori neodmítněte a snažte se udělat vše pro to, abyste tam mohly vystoupit, protože naše participace je bohužel skutečně nízká.
Čím si vysvětlujete, že ženská participace je nízká?
Ne všechny ženy jsou ochotny čelit tomu, co s sebou veřejný prostor přináší. V České republice to v tuto chvíli není vůbec hezké. Není to hezké pro ženy obecně a už vůbec to hezké není, pokud otevíráte témata, která jsou třeba tabu nebo která někomu nevyhovují, ale je to i o tom, že celá řada žen nechce tomuto čelit, tak do veřejného prostoru prostě nevstupuje.
Vy se na to cítíte?
Já se na to určitě cítím. Veřejný prostor jsem už zažila při volbě na rektorku, zažívám ho také na univerzitě. Zažila jsem to i jako předsedkyně důchodové komise, kde jsem musela koordinovat poměrně heterogenní kolektiv složený z politiků, odborníků a sociálních partnerů, kteří každý mluvili jinou řečí, vzájemně si nenaslouchali. Celou tuto skupinu jsem musela dovést k nějakému konsenzu nebo výsledku. Musela jsem je naučit se vzájemně poslouchat a myslím si, že se to docela podařilo.
Kdybych si představila, že jsem ve vašich botách a musela bych bojovat o svoje místo na slunci, tak je to pro mě těžké, protože stále vnímám, že jsou ženy z těchto věcí spíš odstrkovány. Měla jste taky takovou zkušenost, že jste musela bojovat?
Ano. Já ve všech pozicích, které jsem dělala, byla vždy nejmladší. Ale nikdy jsem si tedy z těchto věcí nic nedělala. Vždy jsem si hleděla svého, pracovala jsem a myslím si, že je to nejlepší odpověď na tyto poznámky. Takže ty mě dnes nechávají zcela chladnou a vůbec mě už nevyvádí z míry. Taky už mi není dvacet pět, už mi není ani třicet, už mi není ani třicet pět, už mi není ani čtyřicet let, takže samozřejmě dneska už je ta situace trochu jiná a v tomto věku už vlastně člověk má nějaké životní zkušenosti za sebou, takže část argumentů už na cestě samozřejmě odpadla.
Četla jsem rozhovor v Heroine. Vy jste tam vyhrála i anketu, že byste měla sedět na Hradě. Co to ve vás vyvolalo za pocity? Budete kandidovat?
Za prvé to pro mě bylo překvapení a pak to vyvolává velkou pokoru a takový závazek a odpovědnost. Jsem člověk, kterého celý život provází odpovědnost, a to už od malička. Jsem nejstarší ze čtyř dětí, vždy jsem měla za bratra a sestry zodpovědnost, takže tu zodpovědnost kolikrát cítím i na místech, kde by ji jiní lidé asi už necítili.
Já bych si velmi přála, abychom měli ženu v této vysoké funkci a myslím, že to spousta žen potvrdí také.
Mám pocit, že byť se často chytáme jako tonoucí slovenského stébla, tak je potřeba říct, že nelze dělat paralelu mezi Českem a Slovenskem. Je nutné si uvědomit, že na Slovensku se paní prezidentka nesnesla z nebe, ale Slovensko mělo poměrně silné kandidátky už v minulých prezidentských volbách. V první volbě to byla Magda Vášáryová a v druhé volbě to byla bývalá premiérka Iveta Radičová.
Vlastně až na potřetí se někomu podařilo vyhrát. Takže Česká republika není Slovensko a domnívám se, že v tuto chvíli s ohledem na to, jak situace vypadá, by se diskuze měla především vést o tom, že potřebujeme prezidenta, který bude stát za občany země a bude řádně vykonávat a plnit své funkce a nebude si z Ústavy dělat trhací kalendář. Potřebujeme prezidenta, který bude naslouchat všem a bude schopný komunikovat se všemi skupinami obyvatel, nejenom s některými.
Vy to umíte?
To musíte posoudit vy v tom perexu. To je na jiných, aby to soudili, ne na mně.
Řekla jste mi, že jste ze čtyř dětí. Do toho máte dva syny. To znamená, že vaše rodina je velká. Zajímá mě, co na to právě vaše rodina, když se o tom bavíte doma. Jak vás podporují, jak to vnímají třeba vaše děti?
Tak jednomu synovi je devět a druhému patnáct. Oni si to často nesou ze školy, především od kamarádů, ale manžel mě vždy podporoval ve všem, stejně jako já jeho, takže to u nás není palčivé téma.
Chtěla bych spíš vědět, když si to někde přečtou, že jste potenciální kandidátka na prezidentku, co na to říkají?
Tak za prvé jsem pořád v pozici rektorky a zatím nikam nekandiduji. Ale myslím si, že to pro nikoho není žádné překvapení, protože jak říkám, byla jsem vždy i v té rodině ta zodpovědná, která má pocit, že musí jít příkladem a když chce nějakou změnu. To koneckonců byla i motivace, proč jsem kandidovala na rektorku. Protože jsem nebyla kandidát, který od začátku říkal, já chci být rektorkou. Měla jsem poměrně úspěšnou kariéru akademického vědce, měli jsme zahraniční projekty a práce mě bavila. V jedné chvíli ale člověk už začal narážet na institucionální limity, jako že náš tým nemohl růst dál a že v managementu univerzity nebyl nikdo, kdo s tou situací chtěl cokoliv dělat.
My jsme na to upozorňovali, až jsme přišli do bodu, kdy kolegové řekli, že když na to upozorňuji, jak to má být, a říkám, že to chci změnit, tak jestli bych to nechtěla zkusit. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že by bylo strašně zbabělé se o to nepokusit, protože ty věci byly zjevně špatně. Limitovaly nás a já jsem chtěla být v situaci, kdy bych měla možnost věci ovlivnit.
Řekla bych, že toto je stejný případ. Prostě to souviselo s mými pohnutkami, proč jsem kandidovala na rektorku a proč jsem se snažila univerzitu změnit. A myslím, že jsem ji určitě změnila, říká mi to každý na potkání. To je mnohem větší lakmusový papírek než to, že si to myslím já.
Prostě jsem chtěla změnit věci, se kterými jsem nebyla spokojená, a nebylo v tom nic sobeckého, jak to mají někteří muži, kteří chtějí, aby se jim říkalo pane rektore. O to jsem nestála. Chtěla jsem věci změnit tak, aby umožnily růst dalším a abych způsobila, že budu inspirací pro ostatní vědkyně, že to má smysl se snažit a věci měnit. Což si myslím, že se povedlo, protože jsem vychovala dvě velmi schopné ženy ve vedení univerzity. Takže toto jsou ty pohnutky a myslím si, že to nikoho nepřekvapuje.
Říkáte, že jste chtěla změnit, co je špatně ohledně univerzity. Ale co změnit věci, co jsou špatně v této republice. Těch je podle mě víc, než bylo u vás na univerzitě, a je to dost zjevné, ale ne každý má odvahu do toho jít.
To je o osobní odpovědnosti. Je to o tom, že skutečně člověk chce a jde mu o změnu.
Takže se mi povede z vás vytáhnout, zda budete kandidovat na prezidentku?
Kdyby byly volby v tuto chvíli, tak bych kandidovala, ale teď jsem rektorkou univerzity a mandát mi končí až v lednu příštího roku.
Říkala jste, že si musíte vybudovat svoji pozici a někomu se to nemusí líbit, zvlášť když otvíráte věci, o kterých ostatní mluvit nechtějí. Co jsou pro vás ta palčivá témata, která byste chtěla otevřít?
Jako ekonom samozřejmě velmi často hovořím o zadlužování země, o žití na úkor budoucích generací, o tom, že nevytváříme dostatečně dobré podmínky pro podnikání v České republice a že dlouhodobě nejsme v této zemi schopni udělat jakékoliv reformy, které mají přesah do budoucnosti.
My prostě děláme populisticky okamžitě věci, které mají zjevný okamžitý efekt, což je naprosto sebedestruktivní pro společnost, protože neděláme věci, které nejsou za horizontem 4letého volebního období. Šeredně na to doplatíme. Souvisí to i s dopady na společnost, protože jsou tady skupiny obyvatel, které mají pocit, že je nikdo neposlouchá, jsou na okraji společnosti. Pak jsou tady skupiny obyvatel, které mají pocit, že si reálně za těch třicet let od komunismu nepolepšily. Ta neschopnost chápat potřeby druhého, neschopnost naslouchat a neschopnost komunikovat vede k tomu, že se nám část společnosti radikalizuje, což je naprosto zjevné teď ve volebních výsledcích.
Tohle vše jsou věci, o kterých je potřeba hovořit. Je potřeba hovořit o tom, že problém nebude jen důchodový systém, ale problém bude třeba i zdravotnictví. Jen se o tom nemluví. Tam ale tiká stejná časovaná bomba jako v důchodovém systému. A takto bychom mohli pokračovat. Jsou to vše skutečně témata, která hlavně řeší budoucnost. Nikoliv tu okamžitou současnost a nikdo je neotvírá, nikdo o nich nehovoří.
Má to aspoň někdo ve svém volebním programu, slibuje to?
Teď jsem četla a hodnotila volební programy, protože jsem byla požádána, abych se vyjádřila k ekonomickým částem. Musím říct, že jsem velmi ráda, že to, co vzniklo v důchodové komisi, přetavily volební bloky Spolu a Piráti do volebních programů. Takže je vidět, že se podařilo dosáhnout konsensu. V oblasti konsolidace veřejných financí musím říct, že třeba trochu víc koncepčně strategicky propracovaná konsolidace mi připadá u Pirátů, ale i Spolu nabízí řešení. Takže si myslím, že v těchto dvou hlavních koaličních blocích člověk závan nějaké odpovědnosti a budoucnosti nachází.
Ještě jsem chtěla zabrousit do osobního života. Dá se to vše zvládat? Myslím tím vaši funkci a obrovskou odpovědnost s domácností a výchovou?
Je to samozřejmě velmi náročné a skutečně je to o osobní disciplíně a dobrém plánování času. Já mám velké štěstí, že můj muž je v tomto velkou oporou, že si celou řadu věcí v domácností dělíme. Když on potřebuje víc pracovat, tak se víc starám já, a když já potřebuju víc pracovat, tak on se stará. Oporou jsou samozřejmě také babičky, které teda fungují úplně perfektně.
Co dělá váš manžel, jestli se mohu zeptat?
Manžel je advokát.
To je docela časově náročně zaměstnání, které zasahuje i do domácího prostředí. Do toho jsem se i dočetla, že jste si koupili a přestavěli statek a využíváte ho na rekreační účely. Pojďme si tedy říct, co je vaše radost, když nemusíte pracovat a starat se o rodinu.
Ten statek je opravdu taková naše úniková zóna, že zavřeme dveře a pro okolní svět přestaneme existovat. Tak jsme asi před čtyřmi lety na Vysočině koupili starou faru, kterou jsme zrenovovali do původního stavu a tam trávíme volný čas a relaxujeme.
Není to o tom, že člověk jede na chatu a maká?
Snažíme se nemakat, ale manžel strašně rád seká trávu, protože si koupil traktor a splnil si svůj dětský sen, takže teď strašně tlačí na to, abychom pořád jezdili sekat trávu. (smích)
