Dokonalý make up, vlasy i styling, luxusní oblečení na míru, na nohou podpatky. Jedině takhle ji u ní v butiku potkáte. Stále upravenou a profesionální. Natali ale umí obout i pohorky a vzít batoh na záda. V rozhovoru se rozpovídala nejen o přechodech pohoří, za které má dokonce i ocenění, ale také o dni, kdy se jí změnil život a touha stát se uznávanou tenistkou, se proměnila v sen navrhovat oblečení pro luxusní klientelu.
Já si nemyslím, že to je o tom někoho učit. Češi mají rádi celkově takový střídmější styl a není potřeba to měnit. I v tom střídmějším se dá jít do vyšší kvality, krásnějšího propracování, ale měnit styl nemá smysl, protože každý máme nějaký. Já jsem pro kvalitu, výjimečnost, aby to nebylo laciné. Teď jsem byla na plese a všichni měli vypůjčené šaty a bylo to vidět. Šaty byly dlouhé, dámy je tahaly po zemi a poznala jsem, že to není ušité přímo pro ně. Důležité je držet svůj styl.
Hodně jsem ho změnila. Když jsem byla mladší, líbily se mi kostýmy a kabáty. Teď jsem známá hlavně kvůli plesovým šatům, róbám a koktejlkám, což mě samotnou překvapuje. V minulosti mi imponovaly pevnější materiály, teď většinou šiju z hedvábí a mám jemnější modely.
S věkem se to hodně mění. Mladí lidé nosí to, co média “řeknou”, že se má nosit. Starší lidé už většinou vědí, co jim sedí a nesedí. Vybírají spíš kvalitu, která jim bude sloužit a reprezentovat.
Snažím se nakupovat materiály, které jsou neopakovatelné a aby byl každý model originál. Propracování musí být perfektní. Je tam hodně ručního šití, tradičního zpracování, snažíme se dělat spoustu vychytávek a samozřejmě důležité je i pohodlí. Dřív, když se dělaly korzety, tak v nich dámy nemohly ani dýchat a teď děláme takové, které jsou se silikonovými pruhy, které drží, jsou plastické a přitom v tom ženy nejsou tak stísněné.
Předchozí byla hodně zaměřená na společenskou módu a byla v barokním stylu. Nová kolekce se bude jmenovat Oceán, bude z něžných materiálů s jemným zpracováním. Měla by navodit atmosféru dovolené. Ne teda nějaké rybičky, ale atmosféra letní dovolené a štěstí. Představím ji ve Foru Karlín. Bude asi pro tisíc lidí.
Zatím jsem byla pouze na horách, takže doufám, že ještě někam pojedu. Dovolených nikdy není dost! (smích)
Já to střídám.
Jedno z nejoblíbenějších míst, kde odpočívám, je Dubaj. I v horách si úžasně odpočinu. Rakouské Alpy nebo italské Dolomity, to jsou nádherné dovolené. Řecko je také nádherné.
Lyžovat. Jsem vášnivá lyžařka. S tím batohem ale nejste úplně vedle. Po horách s batohem jsem chodila, když jsem byla malá. To byste nevěřili, ale já mám pět odznaků Tourist SSSR a to je za pětidenní přechody po horách. To mi bylo asi deset let. Rodiče mě takhle po horách tahali pořádně, ale to už je dávno.
(smích) Teoreticky ano!
Bylo to příjemné a rodiče byli hodně sportovně založení, takže mně je to velice blízké, ale teď jsem zpohodlněla, takže nejlépe vlekem nahoru a na lyžích dolů.
Nejradši mám Staré Město. Vzhledem k tomu, že tady mám i butik, tak odpočívám v práci. Osobní pocity jsou pro mě důležité. Být tam, kde je mi fajn. A to není všude.
On je mívá s nimi, takže se mnou to je většinou jiné. Já mám ráda pohodlí, luxus a skutečný odpočinek.
Luxus je, když to všude krásně voní, lidé jsou hezcí, počasí je úžasné, nic mě netíží, všechno je příjemné.
Čelem.
Párkrát jsem vyměnila hotel, protože nemám tolik času a když už někam jedu, tak si to chci užít. Občas jsem neměla v pořádku pokoj nebo jsem takhle jednou přijela na dovolenou a tam z nějakého důvodu vrtali koupelnu. V osm ráno začínali, takže jsem to řešila, protože jsem nejela na dovolenou, abych se nevyspala. Naštěstí se mi snažili vyjít vstříc, protože když se klient naštve, tak je to špatně.
Já myslím, že ne, protože když už ke mně někdo jde, tak ví, kam jde a jaký mám styl. Jsou ženy, které si myslí, že ví, co potřebují, ale tady už je na návrháři, aby je upozornil, že jedna linie pro ně bude lepší než jiná. Většina věcí se vychytá uz v návrzích a nevyplácí se většinou dělat podle představ klienta. To nedělám.
Pokud mají představu a mně to nesedí, říkám ať si ty šaty nechají udělat radši někde jinde, protože mám zodpovědnost za to, co si objednají. Návrhář by měl být od toho, že navrhne model, který musí korespondovat s názorem klienta. Nesmí být nespokojený. To se nesmí stát.
Prakticky všechno nosím vlastní.
Nejenom reklamu, ale sama jsem náročný klient a jen tak něco se mi nelíbí. Jsem zvyklá nosit věci na míru. A to už od dětství. Mám dost bohatý šatník.
Samozřejmě. Když přijdu, tak to ani nemusím zkoumat. Vidím to na první pohled. Nějaké modely nakupuji od Armani a tam to zpracování a materiály byly a jsou vždy perfektní. Spousta značek ale na materiálech hřeší. Pak se to projevuje v nošení a údržbě.
Reklama je zásadní. Pociťuji to čím dál víc. Kdysi jsem na ni neměla peníze. Začínala jsem od nuly. Koupila jsem látky, prodala šaty, dostala peníze a za ty jsem znovu koupila látky. Nikdy jsem za reklamu neplatila, ale teď cítím a vím stoprocentně, že ten, kdo nemá reklamu, nemůže prodávat. Reklamy není nikdy dost. V naší branži je také důležité, jak si mezi sebou lidé předávají informace. Kdo je spokojený a kdo je nespokojený.
Udělá velkou reklamu. V těchto případech mi ale vadí, když ta modelka dělá reklamu všem. Pak tomu lidé nevěří. Bylo by fajn, kdyby modelky držely stejné značky několik let. Třeba s Andreou Verešovou jsme začaly spolupracvat v roce 99 a spolupracujeme do dneška. Účastnila se snad všech mých přehlídek až asi na jednu. Oblékla jsem ji na spoustu akcí a dokonce mé modely i kupuje, což je výjimečné.
Já nepůjčuji. Myslím, že mám drahé věci. Mám drahé materiály a nechci, aby měli klienti pocit, že ke mně chodí do second handu a kupují nošené šaty po modelkách, co je vrátí. To by nemělo být nikde.
Ne, nikdy.
Vždy byly pro mě ušité. Moje maminka je take návrhářka a docela je známá. Jezdila představovat své kolekce po celém světě. Olga Rudenko. Já jsem od dětství předváděla na jejích přehlídkách.
Původně jsem nechtěla být návrhářkou, ale pak nastal zlom.
V deváté třídě. Hrála jsem v té době tenis a chtěla jít na sportovní školu. Jeden večer jsem ležela v posteli, zavolala mámu a říkám jí: "Víš co? Já budu návrhářkou jako ty!" A ona mi říká: "Prosím tě, vždyť ty ani nekreslíš a neumíš držet ani tužku. Za rok ti končí škola."
Budu návrhářkou. Ne sportovkyní! Já se v tom nevidím.
Moc mi to neschvalovala. Říkala, že to je práce velmi tvrdá a pro některé lidi velmi zdrcující a málo kdo v ní uspěje.
Mám charakter a mám talent (smích). Myslím, že mám dost vlastností které tomu napomohly. Každý den jsem měla soukromé učitelle na kompozici, kresbu, malbu a za rok jsem se připravila na vysokou školu. Prošla jsem na výbornou. Byl to ale rok odříkání. Celý rok jsem opravdu pracovala po škole čtyři až pět hodin. Zjistila jsem, že nějaké geny tam jsou a umím kreslit. Bylo mi 16.
Syn mi říkal: Maminko a že pro tebe nemusím pracovat až dostuduju? A já mu řekla: Nemusíš! Můžeš dělat co chceš, ale kdybys pracoval, tak budu ráda. Myslím totiž, že z něj bude výborný manažer a kdyby chtěl, můžeme to udělat jako Nina Ricci. Založila spoustu firem a její děti to posunuly zase někam jinam.
Velice. Takový člověk mi chybí. Někdo, kdo by mi pomohl nejen aktivně v rozjezdu další značky, ale člověk, který má zkušenosti. Mám kolem sebe výbornou asistentku i krejčové..To jsou lidé, kteří mě posouvají dál.
Kdyby to šlo, tak prodávat v zahraničí. Spousta lidí mi říká, že kdyby byl butik v Monaku, Itálii nebo v Rusku, že by byly modely okamžitě vyprodané. Takže možná tam je cesta. Je potřeba mít ale firmu, která za vámi stojí, když se začíná v cizím teritoriu. Za vším jsou peníze a ty se musí samozřejmě vrátit.