Rychlá zpověď - Ilona Csáková: Mega hvězdou už být nechci
Letos je to 32 let, co se zpěvačka Ilona Csáková pohybuje v hudebním světě. V hudebním světě, díky kterému se dopracovala až ke svému vysněnému cíli. Založit rodinu. Vybudovat domov. Nic důležitějšího není.
Vracíte se po 10 letech s novou deskou „Pořád jsem to já“. Řekla bych, že první otázka je jasná. Jste to pořád vy?
No jasně. Pořád jsem to já. Moje profese mě pořád baví. Koncertuji s malou kapelou, na half playbacky, na plesech, na různých jiných akcích. Pořád jsem ta zpěvačka, která ráda zpívá lidem. I když jsem si teda, pořídila ty dva rozkošné chlapce.
Měla jste někdy naopak pocit, že to nejste vy? Že vás nepoznává vaše okolí? Že si nejste sama sebou jistá?
Myslím si, že každý člověk zdravého rozumu má občas o sobě nějaké vnitřní pochybnosti. Může to způsobit nějaké životní období nebo nedostatek nějakého uspokojení. Může za tím být profesní neúspěch, nalomené zdraví, selhání v soukromém životě. Já si ale nic tak fatálního nevybavuji. Nemyslím si tak, že by mě někdo začal podezřívat z toho, že to nejsem já. A doufám, že se do takového stavu nikdy nedostanu, už kvůli svým dětem. Ty děti jsou strašně čitelné. To jsou senzoři. A vy na nich vidíte, že to vnímají, když se něco neděje tak, jak by si představovaly.
Letos je to 32 let, co jste na hudební scéně. Jak byste zhodnotila svoji dráhu zpěvačky?
Začala jsem, když mi bylo 16 let. Studovala jsem a přitom jsem začala působit ve skupině „Laura a její tygři“. Po studiu jsem se osamostatnila a jak už to tak bývá, jednou jsem byla nahoře a jednou zase dole. Nasadila jsem sama sobě vysokou laťku. A postupně jsem stejně směřovala k tomu, že si chci založit rodinu. Po všech těch peripetiích, ať už soukromých nebo pracovních, to byla pro mě největší meta.
Pamatujete si dobu, kdy jste zatoužila po dětech?
Dobu, kdy jsem si uvědomila, že chci děti, si pamatuji velmi dobře. A čím víc jsem chtěla, čím víc roky přibývaly, tím to bylo pro mě horší, protože se to nedařilo. Byla jsem dlouho sama. Ty vztahy mi prostě nevycházely. Dnes jsem za svou rodinu o to víc šťastná, protože se to nakonec povedlo. Všechno to tak mělo být. Měla jsem si do těch osmatřiceti počkat.
V čem je nová deska jiná než ty předchozí?
Jsou tam známé i méně známé písničky, které jsou napsané ve swingových aranžích. Jsou tam například i jazzová sóla. To je ten rozměr. Nejsem jen popová zpěvačka. Vždycky mě fascinoval swing. Miluju zpěvačku Billie Holiday a taky Ellu Fitzgerald. Je to vlastně takový průřez, kdy já se ohlížím až na ty moje samotné začátky.
Říká se, že mezi největší kritiky patří rodina a blízcí přátelé. Jak zhodnotil novou desku váš manžel?
Můj manžel má na starosti organizaci a finance a tu kreativní část, tu nechává na mě. Protože on říká, kdo jiný by tomu měl rozumět, než já. A to je pravda. Takže manžel řeší takové ty „papírové“ věci. A nezasahuje. Musím říct, že mě velmi podporuje. Mám kliku na chlapa, který si mě váží a stojí ve všem při mně. A on má rád muziku jako takovou. Mezi přáteli má muzikanty, takže byť sám není muzikant a je mimo moji branži, tak to se mnou prožívá. A myslím, že to je fenomenální.
V dnešní době určitě..
No ano, co se týče mé profese, je to náročné na čas. Dokonce jsem byla i 11 dní v kuse z domu. Chápete to? Takže se musel starat on a babička s dědou. Kvůli divadlu jsem teď pořád dojížděla. Je to opravdu někdy až šílený.
Vy jste v Praze žila 20 let. Teď je vaším domovem Brno. Máte tak srovnání. Je v tom velký rozdíl?
Je to naprosto rapidní rozdíl. V Praze jsem byla sama. Žila jsem v centru. Bylo to jiné prostředí, jiná energie, jiný životní program. V Brně je to naprostý opak. Žiju na okraji města, se svoji rodinou. Už tam žiju v komunitě. Je tam klid. A to, že dojíždím za prací, to je jedno. Dojížděla bych i z Prahy či jiného města. Sice jsem si myslela, že mám profesi zpěvačky - to jsem si teda myslela na začátku, v těch prvních letech.. No, netušila jsem, že se stanu závozníkem (smích). Dneska se pořád „zavážím“. Je to takový „zásobování“. (smích)
Takže se dá také předpokládat, že jste výbornou řidičkou?
To nejde ani vyjádřit. Já opravdu řídím dlouhé roky. Dopravuju se všude sama. Si představte, jaká musím být řidička.
No přece ta nejlepší!
To ale já nemůžu říct, že jo.
Proto to říkám já.
Děkuju. Já jsem tak trochu čekala, že to řeknete (smích). Jasně, že jsem někdy „otočila auto na střechu“ nebo skončila v příkopu. Takže mám toho za sebou docela hodně, za tím volantem.
Kdybyste mohla volit život za hranicemi. Je třeba nějaké místo, kde by se vám to líbilo?
Vůbec nevím. Netuším. Asi bych neřešila teplo nebo zimu, ale spíš bych řešila strategický místo, to nejbezpečnější. Nevím, jestli na světě existuje takové místo.
Nejvíc bezpečné místo by mohlo být tady u nás.
Říká se to.
Taky se říká „všude dobře, doma nejlíp“.
Tak ano, protože „náš kraj, náš mrav“. Rozumíme si tady. Mluvíme ve své mateřské řeči. Máte tady rodinu, zázemí. Takže asi jo. I když mladý člověk nemá takové zábrany. Má více odvahy. A je lepší, když nejsou děti, protože nemáte tolik zodpovědnosti a takové strachy. Já jsem si to taky dokázala ve dvaceti představit, že bych šla dělat kariéru do světa. Třeba do Las Vegas nebo někam na loď. Dnes už si to ale představit nedokážu.
Proč jste to neudělala tenkrát, když jste mohla?
Vždycky, když jsem se rozhodla, že to udělám a z Laury odejdu dřív, protože jsem měla pocit stagnace, tak v tu chvíli přišly nějaké nabídky. Takže mi to nevyšlo. No a všechno se dělo, asi jak mělo. Dnes bychom si nepovídaly. Kdybych šla do té ciziny a tam se probojovala, zabojovala a byla bych taková mega hvězda, tak dnes bychom tady spolu neseděly. Dnes už ty ambice opravdu nemám. Jsem skromná. Mě to baví jezdit po Česku a na Slovensko a zpívat lidem na koncertě, kde s vámi ti fanoušci komunikují a reagují na to, co říkám.
Letos se nejen v Česku, ale i na Slovensku ukážete. A to v rámci připravovaného turné k nové desce. Kde vás uvidíme?
Do kterých měst zavítám, tak to je ještě ve hvězdách. Ale samozřejmě se to včas dozvíte.
S vystupováním jsou spojené jistě náročné přípravy. Jak to máte s kostýmy a vůbec s pořizováním nového oblečení?
Kostýmy si nechávám většinou šít, protože nemám úplně standardní míry. Můj manžel to kolikrát okomentuje slovy, že jsem si zase pořídila jednu z hrozných hazuk. Ale já nemám jenom hazuky. To bylo prostě období. Tak jako před dětmi jsem nosila pupík ven a bokovky a k tomu velké dekolty. Tak dnes už jsem střídmější. Ale velké dekolty bych si klidně mohla dovolit i dnes (smích). Ale jinak mě vůbec nebaví řešit šatník. Nebaví mě chodit do obchodů, hledat a vybírat si hadry.
Takže nepatříte mezi ty ženy, které mají v ruce připravenou kreditku?
Ne, vůbec ne.
Máte i po těch letech stále trému?
Mám. Dokonce mám pocit, že je to s přibývajícím věkem horší a horší. Když se učím nový text, nesmím pak na pódiu koukat lidem do očí. Jakmile se někde zaseknu nebo uvidím nějakou grimasu, a není to zrovna to, co bych chtěla vidět, tak se bojím, že mě to rozhodí, protože nemám zažitý text. Takže, když jsem na pódiu, tak přes ty lidi švenkuju. A teď, jak spolu mluvíme, je to taky tak. Musím koukat chvilkami jinam, abych se soustředila a řekla tu svoji myšlenku.
