Přístupný industriál: Jsou znovu oživlé stavby českým kulturním dědictvím?
Jsou lidé nadšeně navštěvující staré památky, hrady, zříceniny, zámky, městské rezervace. Jsou ale i takoví, kteří spatřují nemenší kouzlo v objektech ne až tak letitých, spojených s průmyslovou revolucí a průmyslovým věkem. Ti dávají přednost prolézání starých fabrik, šplhají na komíny a konstrukce a jásají nad vydařenou rekonstrukcí šroubárny či pivovaru. Česká republika se těmito industriálními skvosty může pochlubit ve velké míře.
Zdroje: vlastní dotazování, pragovka.com, prahaneznama.cz, vodarenskavezletna.cz, pvk.cz/voda-hrou, staracistirna.cz
Již za pár dní, 2. srpna bude zahájen festival Open House Prague, v rámci něhož můžeme navštívit mnohé stavby a vidět je "jinýma očima" a z jiné perspektivy. Nejen, že se podíváte na místa, kam se normálně nedostanete, ale máte možnost využít i bohatého doprovodného programu, včetně odborné části. Komentované procházky Prahou, debaty nebo projížďky historickými dopravními prostředky bychom si neměli nechat ujít. O víkendu 7. srpna se pak na dva dny otevřou brány budov, které jsou normálně běžným návštěvníkům zapovězeny.
Co si sami zbouráme, nikdy už nebudeme mít
Česká republika se ke svému industriálnímu bohatství nechová příliš ohleduplně. Vzhledem k tomu, že naše území by se dalo charakterizovat jako průmyslová velmoc (asi tak do roku 1948), jedná se o bohatství přímo pohádkové. Konce našich industriálních klenotů provázejí často svévolné a necitlivé demolice či úpravy naprosto unikátních staveb, účelové řádění developerských firem nebo městských či obecních zastupitelstev, a i neujasněný vztah obyvatelstva k průmyslovým kulturním památkám. Podívejme kupříkladu na zločinné demolice nádraží Praha-Těšnov, podbabské sladovny, karlínské Rustonky, libeňské automobilky Praga a mnoha dalších – a to zůstáváme jen na území Prahy!
Velké uznání patří všem, kteří těmto velice povedeným stavbám pomohli znovu na svět, a to nejen architektům, ale hlavně těm, kdo pro ně našli smysluplné a rentabilní využití.
Lepší časy?
V nedávné minulosti v přístupu k technickým památkám převládal princip: Nechat zchátrat a pak zbořit. Na druhou stranu lze v povědomí o hodnotě industriálního dědictví zaznamenat pomalou změnu k lepšímu.
„Jako developer se snažíme zohlednit naše průmyslové dědictví i v našich projektech. Otázkou je ale množství takto pojatých projektů, zda jich nemůže být více. Na druhou stranu je potřeba říci, že záchrana těchto kulturně hodnotných objektů, která je ve veřejném zájmu, je víceméně k finanční tíži těchto soukromých subjektů, a proto se není čemu divit, že se necítí být příliš motivování, není-li stavba opravdu výjimečná a „marketingově“ uchopitelná. Zároveň bývá také často zaměňováno staré za kvalitní. Je potřeba rozlišit kvalitní historické objekty od těch průměrných a zvážit přínosnost ochrany versus potenciál budoucího rozvoje, potenciál toho, co na uvolněném místě může vzniknout,“
řekl pro LP-Life developer Filip Pokorný, ředitel mezinárodní developerské společnosti, jež je rovněž odborníkem na brownfieldy.
V posledních letech se množící rekonstrukce a konverze historicky cenných průmyslových objektů dávají tušit blýskání na lepší časy. Tak se podívejme alespoň na část toho, co nám v Praze zbylo.
Pragovka
Jeden z dosud zachovaných továrních komplexů v Kolbenově ulici ve Vysočanech je z velké části obývaný výtvarníky, kteří si ve vyšších patrech nad výrobními halami zařídili své ateliéry. Stopy výtvarných aktivit jsou znatelné v celém areálu – dvojice nabílených legendárních Vétřiesek, velkoplošné malby a graffiti, podivné pohyblivé objekty využitelné jako prolézačky nebo posilovací přístroje, to vše obklopené konstrukcemi a stavebními prvky staré fabriky. Součástí Pragovky je galerie, koncertní prostor a vynikající kavárna, o kousek opodál probíhá permanentní bierfest s nabídkou piv z malých pivovarů a netradičními a exotickými pokrmy. Celý prostor svrchu stráží charakteristický 41 metrů vysoký cihlový komín s vodojemem.
Výhodné je sledovat dění v Pragovce – ve vybraných termínech si lze prohlédnout výrobní haly, někdy dokonce ateliéry zdejších výtvarníků. Jedním z těchto termínů by měly být dny 7. a 8. srpna, kdy se v rámci akce Open Prague House otevírají jinak veřejně nepřístupné pražské prostory.
Pražské vodárny
Vodárenské věže viditelně demonstrují změny přístupu k architektuře průmyslových staveb během posledního století. Netvrdíme, že lesknoucí se hydroglobus nemá své kouzlo, ale porovnáme-li ho s novorenesanční letenskou vodárenskou věží nebo obdobnou stavbou stojící ve vinohradské Korunní ulici, body za „umělecký dojem“ jsou jasně rozdané.
Bohužel jen některé ze starých vodáren jsou přístupné veřejnosti. Někdy je to pochopitelné – třeba zvenčí jedinečná Kotěrova michelská vodárenská věž je uvnitř vlastně jen prázdný tubus s uzavřenou plechovou nádrží nahoře. Jiné jsou v soukromém vlastnictví a konvertované na bydlení, jako věž v Davídkově ulici v Libni. Bydlí se i ve vinohradské vodárně, na jejíž ochoz bylo ještě v nedávné době možné vystoupit. Jedna z nejkrásnějších pražských vyhlídek je však nyní bohužel nedostupná.
Podolská vodárna
Ve 20. letech 20. století vyrostl na vltavském břehu v Podolí monumentální novoklasicistní vodárenský areál architekta Antonína Engela. V současné době je ve funkční filtrační stanici a náhradním zdroji pitné vody umístěno muzeum pražského vodárenství, které je možné navštívit po předchozím objednání.
Za zhlédnutí stojí především výhled na interiér filtrační stanice prosklenou stěnou muzea, kterému se přezdívá „Engelova katedrála“. Minimální počet návštěvníků je 4, vstupné vychází mírně přes 100 Kč na osobu starší šesti let.
Blízko od podolské vodárny je plavecký stadion, cyklostezka, zajímavé cukrárny (např. zmrzlinárna Puro gelato na Výtoni), restaurace (vyhlášená Podolka), Žluté lázně s plovárnou a bohatým letním kulturním programem a další příjemné městské vymoženosti.
Vodárenská věž Letná
Letenská vodárenská věž je nespornou dominantou Letné, i když je v boční ulici poněkud skrytá. Za finální přestavbou bývalé vodárny stojí studio Petr Hájek Architekti. Za zdmi komplexu z 2. poloviny 19. století se skrývá prostor pro děti a mládež a v nejvyšším obyvatelném patře sídlí sousedská knihovna. Přestože rozhodně nenahradí nikdy nevzniklou knihovnu na Letné, je příjemnou oázou nejen pro občany Prahy 7.
Rekonstrukce komplexu okolí Vodárenské věže na Letné začala v listopadu 2016 a trvala dva roky. Financována byla Městskou částí Praha 7, jež zaplatila 62 milionů korun, z nichž radnice získala 38 milionů od hlavního města z evropských fondů. Slavnostního otevření se vodárna dočkala 30. května 2018.
„Na projekt rekonstrukce věže na Letné jsme se připravovali stejně, jako u každého památkového objektu – studovali jsme stavebně historické průzkumy, restaurátorské průzkumy a archivní dokumentace. Poté jsme dostali podklady objednatele, co v budově musí být – tedy dům dětí a mládeže a mateřská školka, a tyto jsme doplnili o naše nápady: Knihovnu, zařízení periskopu v komíně a o zelenou zahradu a další věci v okolí věže,“
uvedl pro LP-Life Petr Hájek, vedoucí architekt studia Petr Hájek Architekti.
Zrenovována byla i historická pumpa přímo před vchodem do věže. Památkově chráněná pumpa z 80. let 19. století stála původně na Praze 2. Dostala nový nátěr a obnoveny byly i dvě lampy, jež byly dříve její součástí.
Komplex Letenské vodárny prošel k dnešnímu dni mnoha přestavbami. Technické objekty, včetně strojovny parního stroje, byly odstraněny a nahrazeny patrovými přístavbami, sloužícími právě jako centrum mládeže. V hale hlavního schodiště je nainstalováno Foucaultovo kyvadlo, které poukazuje na otáčení Země kolem své osy. Experiment tohoto druhy byl poprvé prezentován v roce 1850, tedy krátce před vznikem Letenské vodárny.
Z vrchního přístupného ochozu jsou nádherné panoramatické výhledy na celé město. V minulosti byly daleko širší, ale okolní urbanismus je limitoval. I proto se návrh studia Petr Hájek Architekti rozhodl umístit do komínu parního stroje pro čerpání vody periskop, který výhledy do daleka obnovil, navíc naprosto netradiční formou – díky výkonné optice a elektronickému navádění lze sledovat nejen panorama města, ale i hvězdnou oblohu a nebeské objekty.
„Dost zajímavý je dle mého názoru krov, ale není bohužel přístupný. Je tam jednak průstřel z 2. světové války, zvony a hodiny. Jeto místo, které má velkou atmosféru a je zde cítit dotek historie věže. Dle mého názoru je tedy nejlepší navštívit vodárenskou věž,“
uvádí pro LP-Life Petr Hájek.
V nejvyšším prostoru, ke se původně nacházela hlavní vodní nádrž, je společenský sál, sloužící výstavám a společenským akcím. Je vybaven podlahou s elevací a výstavním systémem se světly. Odtud je přístupný i ochoz věže, pozorovací kabina periskopu a provozní schodiště ke krovu, kde je umístěn i hodinový stroj a zvony. Zajímavostí je i dochovaný průstřel trámové konstrukce, pravděpodobně z 2. světové války.
Výrazná šestipatrová stavba z roku 1888 se vypíná v Korunovační ulici hned u Letenského náměstí. V pátém podlaží dvacet metrů nad zemí je vyhlídkový ochoz, přístupný po dobu otevření zdejší knihovny, zpoplatněný podle aktuální ceny prohlídky výstavy ve věžní galerii (vstupné bývá spíše symbolické). Věž nabízí i prohlídky celého komplexu, které je lepší objednat předem. K dispozici je periskop, který poskytuje ničím nestíněný výhled na rozličné pražské památky, ve věži se konají divadelní představení pro děti i dospělé.
Architektonický koncept Letenské vodárny a jejího okolí zachovává všechny polohy historie, jež se zapsala do podoby místa až do současnosti. Vzájemně se přitom nepopírají, ale citlivě spolu korespondují, a to do nejmenších detailů. Vedle sebe tu tak najdeme fládrované okno z 19. století, dveře z 50. let 20. století a nejmodernější hliníková okna, bakelitové, mosazné a ocelové kování. Strávit víkendové odpoledne na Letné, ať už sám nebo s rodinou, dostává díky tomuto projektu nový rozměr.
Vršovická čerpací stanice v Braníku
Voda z branické čerpačky byla vytlačována do michelské vodárenské věže a odtud napájela okolí až po Vršovice. Budova byla dokončena roku 1907 podle návrhu architekta Jana Kotěry a její historie, zvláště z poslední doby, je dramatická. Nákladně zrekonstruovaný objekt byl několikrát poničen povodněmi a nyní se v něm nachází hobbycentrum s rozsáhlým dětským hřištěm a jedním z největších lanových center v Evropě. Vstoupit je možné mezi devátou ranní a osmou večerní hodinou. V zábavním areálu Vltavanů 229 se nachází též rodinná restaurace a kavárna Korkorán s širokou nabídkou jídel a nápojů, vlastní cukrářskou výrobou, kde se navíc lze pokochat citlivě rekonstruovaným industriálním designem.
Objekt leží v těsném sousedství Vltavy a přívltavských in-line a cyklostezek, je tedy ideální zastávkou na rodinném cyklistickém výletě. Na dosah je půjčovna kolečkových bruslí a golfové hřiště. Zajímavým vybočením z trasy by se jistě stala návštěva nedalekého bývalého branického pivovaru, který nedávno prošel kompletní rekonstrukcí, a v němž se nyní mimo jiné nalézá doporučeníhodný minipivovar Moucha.
Slezme pod Prahu
Jakkoliv se to zdá nepravděpodobné, pražská kanalizační síť teprve nedávno oslavila sté výročí vzniku. Jak vypadaly pražské ulice do té doby je lepší si nepředstavovat. Pražskou kanalizační soustavu vyprojektoval na přelomu 19. a 20. století britský inženýr William Lindley a podařilo se mu to tak dobře, že její převážná část úspěšně slouží dodnes. Výraznou součástí tohoto systému je kanalizační čistička v Bubenči, jejíž funkce byla ukončena roku 1967, většina zařízení je však na svém místě. Lze projít částí vyčištěné hlavní stoky, pro průnik do menších zaplavených prostor mají průvodci připravené gumové čluny. Kdo má štěstí, stihne výpravu na převozníkově prámu, která odhaluje další neznámé a nepřístupné prostory pražského kanalizačního systému. A kdo má ještě více štěstí, může se zúčastnit jištěného výstupu na jeden ze dvou cihlových komínů, tyčících se po stranách stavby.
Součástí expozice je dosud funkční parní strojovna čističky. Otevírací dobu je třeba si vyhledat na webových stránkách čističky (staracistirna.cz) Vstupné je 180 pro dospělého a 90 pro dítě, nabízí se i rodinné vstupné, ceny jsou však odstupňované podle druhu zážitku. Součástí areálu je i přívětivá kavárna a Stokabar.
Výrazná secesní architektura spolu s širokými možnostmi odhalování krás malebného industriálu je lákavým cílem výletu, na němž si na své přijdou děti i dospělí.
Můžeme tato díla chránit?
O průmyslových stavbách, bohužel však více o těch, které byly zbourány, vychází mnoho literatury. Otázkou ale zůstává, zda by nestálo za to vytvořit jakýsi registr podobných staveb:
registr tohoto kulturního dědictví s jednoznačným kvalitativním rozřazením.
„Určitě by to za to stálo, vytvořit registr, který by byl udělán na odborné úrovni, tak aby dědictví nebylo zpochybnitelné a nepodléhalo společenským krátkodobým tendencím. Následně by bylo potřeba si tyto kategorie dobře roztřídit a pojmenovat co do priorit ochrany. Tam, kde se bude jednat opravdu o unikáty s vysokou prioritou ochrany, je potřeba, aby stát potažmo kraje a města byla připravena se do procesu aktivně vložit a přispět k nalezení cesty rekonverze. Příspěvek to může být finanční, ale také lze zavázáním se využívat objekt vhodnou funkční náplní, která nemusí být vždy tak efektivní jako v soukromém sektoru. Soukromý sektor by měl ve státě / krajích / městech cítit partnera, se kterým má smysl spolupracovat. To by mělo vést k tomu, že z opravdu kulturně hodnotné průmyslové stavby nebude ekonomický strašák developera. Ideální pro tyto projekty rekonverze by mohla spolupráce formou Public–private partnership,“
říká Filip Pokorý, odborník na brownfieldy.
U průměrných staveb bychom tak měli již zvažovat, co jejich ochrana přinese a jestli cena ochrany nezablokuje či nezbrzdí proces obnovy širšího území a zda nestačí zachovat nějaký element, či jen toto místo reflektovat formou volné interpretace nové architektury. Na druhé straně celá řada starých, již ne tak hodnotných, průmyslových areálů by měla být dána jednou a definitivně na přestavbu. Byla by tak dána možnost vzniku nové architektury, která bude mít potenciál stát se „kulturně hodnotnou stavbou“ pro generace našich dětí a vnoučat.
„K tomuto kroku je rovněž potřeba dost politické a odborné odvahy. Je smutné, jak často se v průběhu plánování projektu najednou zrodí myšlenka zpamátnění desítky let zapomenuté stavby, kdy se následně rozběhne na několik let byrokratická mašinerie, ve které nakonec část odbornost je to poslední, o co jde,“
dodává Filip Pokorný.
Obecně, odborná nezávislost a stejný metr jsou bezpodmínečné pro obecnou respektovatelnost takovéhoto souboru chráněných objektů. Projekty regenerace samy o sobě často přetrvávají více než jedno volební období, nehledě pak na následný životní cyklus budovy. Rovněž co do objemu těch opravdu unikátních a ochranu si zaslouživších staveb bychom měli být střídmí a realističtí. Nadměrná ochrana co do množství i kvality staveb může mít i devastující následky jak pro objekty samotné, tak i pro jejich okolí.
A to je všechno?
Ještě přece zbývá ten nepřístupný industriál. Uzavřené a hlídané rozpadající se fabriky a jiné průmyslové objekty lákající svou neprozkoumaností, skrývající mnohá vzrušující tajemství, hlídané bdělými ochrankami, psy zvíci medvědů a rafinovanými alarmy. Ano, ty existují taky. Do některých je snadné proniknout, do jiných téměř nemožné. Jsou tu a vábí vyznavače industriální architektury a netradičních zážitků. Proč tedy nevyužít již 2. srpna začínající akci Open House Praha a podívat se aspoň za nějaké hranice všedních dnů?
