Ředitelka Designbloku Jana Zielinski: I moje děti ví, že se svojí vášní toho moc neušetřím

Jaké bylo vaše první setkání s designem, když jste byla malá?

Asi nejvíce jsem byla ovlivněná domem, do kterého jsem jezdila na prázdniny k babičce a dědovi. Lesní ulice u Máchova jezera v Doksech. Vznikla úplně nově v lese i díky tomu, že děda byl předseda stavebního družstva. Postavili uprostřed borovic kanadské bungalovy s plochou střechou, prosklené a obložené břidlicí. Tam jsme trávili hodně času. Zadní brankou se šlo rovnou lesem k jezeru. Vtipné bylo, že spousta turistů z NDR si to tenkrát kráčela skrze naši zahradu do kempu. Vždycky si otevřeli branku, zamávali nám a my jsme jim vysvětlovali, že tudy ne. Byl to krásně udělaný dům, včetně dřevěných obkladů vevnitř. Babička tam měla stylový nábytek z 50. let. To bylo asi moje první setkání s výraznějším stylem. Ještě zásadnější ale pro mě byly návštěvy zámků. Ty jsem milovala. Pamatuji se, že když jsem poprvé byla v Lednici s táborem, byla jsem z toho úplně vyřízená. Ostatní děti to vůbec nechápaly, pro ně to byla otrava, kdy jediné, co se dalo dělat, bylo klouzat se s bačkorama po parketách. Mě to ale strašně bavilo. Nějak tak jsem tedy byla ovlivněná jako dítě, pak jsem postupně tíhla k umění, až jsem se stočila směrem k designu.

Uvažovala jste někdy, že byste se sama stala designérkou?

Ne, stejně jako jsem neuvažovala, že bych byla výtvarnou umělkyní. Já spíš píšu, z tvůrčích věcí mě více zajímá literatura. Hrozně špatně kreslím. Pan učitel Kundelík, kterého jsme měli na základce, byl v té době významný kreslíř omalovánek. U nás na vsi to byla taková celebrita. Vždycky mi říkal: „Já bych tě za ty výkresy nejradši přivřel mezi dveřma!“ Vyřešila jsem to tak, že jsem měla spolužačku Verunku Janečkovou, která hrozně hezky kreslila a já jsem to nechala kreslit ji. A on to vůbec nepoznal! Měla jsem vždycky spíš takové životní trauma, že mi kreslení nejde.

V jaké kondici je teď podle vás český design?

V takové postcovidové. Před covidem měl hrozně dobře našlápnuto. Vypadalo to na velké mezinárodní spolupráce a hodně zakázek pro české továrny. Covid ale do spousty z nich hodil vidle. Myslím si, že některé vývojové řady už se ani nikdy neuskuteční, ale k něčemu už se továrny vrátily nebo dělají nové věci. Všichni se teď budou vypořádávat s energetickou krizí, stejně jako se musejí vypořádat s výpadky v dodavatelských řetězcích, protože některé věci - jako třeba dřevo - šly z Ruska nebo se přes Rusko transportovaly. Český design má celou řadu takových symptomů, nicméně čistě stran kreativity je ve výborném stavu. To, co bychom teď potřebovali, je zase vyjít víc ven, protože během covidu jsme se z mezinárodní scény mírně ztratili.

Mezonetový zařízený byt 5+kk na pronájem-Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Které obory v současné době zažívají největší rozmach, ať už u nás nebo ve světě?

Velkou otázkou je teď environmentální design. Když jsem byla v Miláně, tak už toho na mě bylo až trochu moc. Půlka instalací vypadá jako experimentální laboratoř, z níž čouhají saláty a baňky, ze kterých něco kape. Mám podezření, že v mnoha případech to tak je jen proto, že je to v módě. Ale celá řada z těch věcí má samozřejmě i velký smysl. Byla jsem v porotě soutěže Guiltless Plastic, která se zabývá využitím plastů. Byla to pro mě pocta, mám radost, že nás v Miláně jako odborníky berou vážně. Řada těchto projektů je a bude důležitá, role designéra se postupně bude měnit. Už nebude jen navrhovat předmět, ale bude komplexně řešit problém ze všech úhlů, včetně hlediska udržitelnosti. To je teď velký boom.

Před dvěma lety jste iniciovala založení Asociace českého průmyslového designu. Jak dnes funguje a jaké jsou zatím její největší úspěchy?

Největším úspěchem je to, že český stát začal brát design vážně. V asociaci je asi 25 nejvýznamnějších českých firem, které produkují průmyslový design, ať už je to sklářství, nábytek, ale také třeba vířivky a další užitný design. Všechny jsou zastoupeny přímo svými majiteli. Říkají tím „jsme tady, jsme poměrně významné firmy s významným exportem, zaměstnáváme několik tisíc lidí…“ To už má svou sílu - stát musí při řešení strategií pro kreativní a kulturní průmysl s těmito firmami počítat. Druhý efekt byl, že tyto firmy začaly držet pohromadě. Začaly se přátelit, začaly si vyměňovat zkušenosti, ať už se to týká grantů, dotací nebo různých spoluprací. Nebylo to primárním důvodem pro založení asociace, ale hrozně se mi to líbí. V tuto chvíli doufáme, že asociace přispěje k internacionalizaci českého designu, že vyjede a odprezentuje ho v zahraničí.

Může českému designu nějak pomoci předsednictví České republiky v Radě Evropské unie?

Jsou připravené dva projekty z oblasti designu. První je v Českém domě v Bruselu, ten dělá UMPRUM. Jmenuje se Transformace a je to takový kunsthistorický vhled do designu. Další projekt - Terra Alba - je v rámci Designbloku. Jde o český porcelán od roku 2000 po současnost a bude nejdřív v Uměleckoprůmyslovém muzeu a pak v Moravské galerii v Brně. A budeme doufat, že se oba tyto projekty podívají ještě dál.

Designblok se letos na podzim bude konat už po čtyřiadvacáté a jeho tématem bude Les. Proč právě toto téma? Co můžeme čekat?

Les je pro mě zdrojem. Je zdrojem materiálu pro výrobu designu, ale zároveň je to chrám odpočinku a zdroj života. Myslíme si, že se to hodí k pojetí současného designu, který je čím dál tím environmentálnější a všímá si témat udržitelnosti. S tím hodláme pracovat. Pak je tam ještě jeden motiv, a to jsou kořeny. Expozice v Uměleckoprůmyslovém muzeu se bude zabývat českými řemesly, manufakturami a know-how, které mají české firmy. Budeme vystavovat hlavně rodinné firmy, které tradice drží po generace. Takže je to i návrat k tomu původnímu a tradičnímu, co tu máme.

Můžete některé z těchto rodinných firem jmenovat?

Připravujeme to společně s Forbesem. Jedna z nich je třeba Brokis, sklárna úplně vstalá z popela. Je tam také rodinná firma USPA, čeští švecové z Vasky, Moser a celá řada dalších firem, které jsou drženy v rodinných rukách po desetiletí nebo i staletí.

Jaký byl podle vás nejvydařenější ročník ze všech Designbloků a proč?

Já pořád doufám, že přijde, že to bude ten další… Na rok 2024, kdy bude Designbloku 25 let, chystáme obří projekt s PPF. To ale neznamená, že se nechystáme na to, aby ten nejlepší byl ten příští. Doufejme, že zž bude takový optimistický - po covidu a také poté, co jsme na jaře všichni zůstali zkamenělí z války. Na letošní rok připravujeme také velkou výstavu ukrajinského designu. Doufám, že dvacátý čtvrtý ročník bude nasměrovaný do budoucnosti, nicméně současná historie už nás učí, že za dva měsíce může být všechno jinak.

Můj oblíbený ročník byl ten na Nákladovém nádraží Žižkov, ve vagonech a skladových prostorech. Bylo to cool. Přišlo mi, že to mělo takový berlínský vibe. Pak jsem to měla ráda v Grandhotelu Evropa a v Mikulandské a také když jsme s Maximem Velčovským dělali obří kolotoče na Výstavišti. Pouť mi přišla vtipná ale jen do té doby, než nám ulítla střecha. Pak se to proměnilo v takový akčňák ala Smrtonosná past. Během půl hodiny jsme evakuovali celý Průmyslový palác.

Bylo to to nejhorší, co se vám během pořádání Designbloku stalo?

Ano, střecha a covid. Covid byl drsný. Designblok končil v neděli v deset večer a o půlnoci začínal kompletní lockdown na tři čtvrtě roku. Hanka Třeštíková (radní hl. města Prahy pro kulturu, pozn. red.)mi pak volala a říkala, že jsme byli zapsaní v kronice hlavního města Prahy jako poslední kulturní událost před největším lockdownem v historii. Jediné štěstí bylo, že ten samý víkend byly ještě parlamentní volby, takže to zavřeli až po volbách, jinak bychom Designblok asi neuskutečnili. Měli jsme strašně moc omezení, místo 45 tisíc lidí, na které jsme zvyklí, jsme mohli pustit dovnitř jen 15 tisíc. Řada lidí vůbec nevěřila, že jsme otevřeli, a tak tam první den dopoledne skoro nikdo nebyl, než se to rozkřiklo. Byly to nervy. Střecha byla ale každopádně největší drama.

I letos bude Designblok v prostorách Gabriel Loci a Uměleckoprůmyslovém muzeu. Kolik bude vystavujících?

Myslím, že kolem 250. Je to podobné, jako loni - kapacity nám neumožní víc. Ale to nevadí, protože tím, jak je to výběrové, máme nastavená přísná pravidla, přes která nejede vlak. Co zase významně naroste, je podíl zahraničních instalací, které v posledních dvou letech kvůli covidu musely být výrazně omezené. Jeden rok chyběly úplně a my jsme za letenky pro zahraniční hosty vyhodili oknem 700 tisíc. Nyní už, doufejme, bude podíl zahraničních vystavovatelů i návštěvníků stejný, jak býval.

Můžete návštěvníky nalákat na nějaká konkrétní jména zahraničních hostů?

Bude tady třeba velká italská slavná značka Moroso, přiveze studio Front, které dělá pohovky na téma les, což se nám hodí. Přijedou také rakouští designéři Chmara.Rosinke a asi vůbec nejslavnější galeristka Rossana Orlandi, Giulio Cappellini a řada dalších hostů. Myslím, že to bude docela hvězdné obsazení. Měl by přijet i Holanďan Richard Hutten, což je jeden z nejvýznamnějších evropských designérů.

Máte zároveň designovou značku Křehký a každoročně již po deset let pořádáte festival Křehký Mikulov. Čím vás oslovil právě porcelán?

Značka Křehký vznikla jako výstavní projekt, když měla být Česká republika poprvé v předsednictví Evropské unie. S Maximem Velčovským jsme udělali putovní výstavu českého designu, kterou jsme schválně nazvali Křehký, abychom cizince naučili „Ř“. Objeli jsme s ní celý svět – byli jsme v Tokiu, Sydney, ve Francii, Miláně... A všude jsme sbírali ceny. Říkali jsme si, že když už to má takový ohlas, uděláme ke každé zastávce limitovanou edici nějakého nového produktu ve světové premiéře. Postupně začaly vznikat věci v porcelánu nebo ve skle. Najednou jsme měli celkem slušnou kolekci, a tak jsme si založili značku. Vzniklo to celé velmi organicky. Založili jsme si rovnou i galerii v Holešovicích a mezitím jsme jezdili za Danem Pirščem, který každý rok pořádal večírek u sebe v dílně v Mikulově, kam se oženil. Jednou jsme s ním seděli a říkali jsme mu, že když my děláme Křehký a on buduje porcelánovou manufakturu, tak což kdybychom udělali nějaký festival. Pak s námi seděl i Petr Kubín, ředitel muzea na zámku v Mikulově, který se rozhodl podat grant na kraj. Nečekala jsem, že nám někdo dá grant na to, abychom si v Jihomoravském kraji udělali sběratelský festival, ale Petr za půl roku zavolal s tím, že ho má. A tak jsme začali Křehký Mikulov. Porcelán je zkrátka hmota, která je mi ze všech nejbližší. Sbírám ho a mám ráda autory, kteří s ním pracují. Většinou jsou to senzitivní, citliví lidé, kteří mají sochařské cítění. I proto nyní pořádáme výstavu Terra Alba. Porcelán je pro mě zkrátka vášeň.

Sbíráte kromě porcelánu ještě něco?

Sbírám konkrétně porcelánové vázy a sošky a také šperky. V lednu jsem si dělala inventuru šperků, všechny jsem je nandala na jednu hromadu a pak jsem si vzpomněla, že se mě děti před Vánoci ptaly, proč nejsme bohatí. Tak jsem jim řekla, že část té odpovědi je možná v téhle haldě – maminka místo toho, aby občas něco uspořila, musí pořád něco sbírat a nosit domů…

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Jdou děti ve vašich stopách? Váš manžel je divadelní režisér, takže zájem o kulturu máte v rodině…  

U nás to vystihuje jedna legendární hláška. Když byly děti v první a ve čtvrté třídě a v červnu bylo vysvědčení, tak jsem jim říkala „Tak děti a jdeme na výstavu do Národní galerie na Františka Kupku.“ Moje dcera se ale vzepřela a řekla mi: „Ale mami, my jsme měli dobrý vysvědčení!“.

Takže je to pro ně spíš za trest…

Ano. Zřejmě proto, že jak jsem sama milovala hrady a zámky, tak jsem je pořád všude vláčela s sebou. Manžel pak vždycky říkal, že na nás s dcerou radši počkají v hradní hospodě. Zámky jsme pak vždycky absolvovali se synem, oba jsme to milovali. Teď už se mi ale vzepřeli oba. Jsou v pubertě a nechtějí se mnou vůbec chodit na výstavy. Designblok ale pořád ještě berou na milost, vodí tam svoje kamarády a myslím, že jsou i docela pyšní. Syn je na gymplu a zajímá ho fyzika a dcera bude asi influencerka. Perfektně napodobuje Kardashianky. Všechno komentuje v jejich stylu a my z toho máme vždycky záchvaty smíchu.  Baví ji popkultura, dělá si z ní legraci, ale zároveň ji to fascinuje, tak uvidíme. Je jí třináct, tak má ještě času dost.

Designblok připravujete celý rok. Co uděláte jako první, když skončí? Na co se nejvíc těšíte po něm?

Vždycky se těším na takový ten prázdný den, kdy víte, že nemáte vůbec nic na práci. Ideálně, když jsou ještě děti ve škole a manžel si někde něco režíruje nebo učí a já mám den jen sama pro sebe. Miluju to, protože pak nemám špatné svědomí, když se uprostřed dne třeba koukám na nějaký seriál. To je nejvíc!

Rychlá zpověď:

Jakým designovým kouskem jste si naposledy udělala radost?

Koupila jsme si sošku od Moniky Martykánové, což je objev roku. Samozřejmě, že dělá porcelán. Soška se jmenuje se Alegorie covidu a je to nahá dívka, která klečí a sama si stříhá vlasy. Taková krásná, jemná věc.

Můžete jmenovat tři předměty, bez kterých byste se doma neobešla?

Termofor, čili ohřívací lahev – mám hrozně nízký tlak a neusnu bez toho, aniž bych se zahřála. Další pak asi sklenička a postel.

Jaké jsou vaše tři nejoblíbenější designové značky?

Mám hodně ráda Artek, což je značka, kterou založil Alvar Aalto ve 30. letech ve Finsku. Miluju jeho design, architekturu i nábytek. Mám ráda Vitru, protože se stará o ikony světového designu. A pak mám ráda různé staré porcelánky, hlavně Nymphenburg. A samozřejmě Křehký.

Co nejvíce chybí českému designu?

Asi sebevědomí směrem k venku a to, abychom si udělali větší jméno. Úzce to souvisí s budováním české značky. Je hrozně důležité, aby značka „Made in Czech Republic“ přestala mít konotaci východní Evropy. Už se to naštěstí hodně zlepšuje, ale měla by být víc cool, což je konzistentní práce.

Které setkání pro vás bylo v životě osudové, kromě manžela?

Strašně mě zasáhly tři koncerty Davida Bowieho, když jsem ho viděla naživo. Je pro mě totální ikona. První koncert byl ještě v 90. letech, kdy hrál v malém sále Kongresáku a přišlo na něj 2,5 tisíce lidí. Pak měl obří comeback. Když jsem ho viděla naživo na tom malém koncertu, byla jsem úplně unešená.

Kdo podle vás je nebo byl nejlepší designér všech dob?

To je těžké, ale asi nejvíce obdivuji Charlese a Ray Eamesovy.

Co byste si oblékla, kdybyste se s nimi měla setkat?

Vzala bych si něco od české designérky Hany Zárubové, šperky od Janji Prokić, Nastasii Aleinikavy nebo od Veruny Ďuricové a její značky Dick Wolf. Myslím si, že oni sami by to ocenili, protože by se seznámili s něčím, co ještě nikdy neviděli.

Co považujete za největší designový úlet?

Úplně nesnáším samoúčelný design. Když máte něco, co má být speciální, ale je to vlastně úplně k ničemu. Většinou to ani není práce kvalitního designéra, ale lidi si myslí, že je to ten pravý design, i když je to špatné.

Váš nejoblíbenější materiál je… ?

Porcelán.

Kdo by podle vás měl být příštím českým prezidentem nebo prezidentkou?

Danuše Nerudová.

Co pro vás znamená luxus?

Čas.

Vaše nejoblíbenější místo na světě?

Borový les a odraz vody, když v ní vidím nebe. Tak možná to Máchovo jezero, to všechno tohle spojuje.

Jakou nejdůležitější vlastnost by měl mít dobrý designér?

Měl by mít bezpochyby výtvarný talent, cit, měli by ho zajímat lidé kolem – to je hrozně důležité – a ideálně by měl mít ještě smysl pro humor.

Jaká výstava vás naposledy nadchla?

Stálé sbírky v MoMa v New Yorku. Nebyla jsem tam předtím docela dost let a nadchla mě sbírka současného umění, tedy umění po roce 2000. A pak tam měli krásnou výstavu Matisse.

Je něco, na co byste se chtěla zeptat na oplátku vy mě?

Jaký je váš neoblíbenější český designér?

Maxim Velčovský.

Dobrá volba!