Rychlá zpověď - Alexandra Mynářová: První roky s manželem? Zamilovanost to nebyla!

Manželstvím s kancléřem jste trochu „zazdila“ svou kariéru. Chybí vám novinařina?

Chybí hodně. Přiznám se, že jsem na začátku nečekala, že mi to takovým způsobem obrátí a změní život. Ale stále to ve mně zůstalo, takže můj manžel je někdy podroben výslechu. Jen lampičkou na něj ještě nemířím. (směje se)

Je vám nepříjemné, že jste se dostala v podstatě na druhou stranu a novináři se vaší rodinou zabývají?

Určitě bych každému novináři tu zkušenost z druhého břehu doporučila. Možná by někteří více přemýšleli nad tím, co píší a jak to píší. Více by se zamýšleli nad takzvanou novinářskou zkratkou a nad tím, že když napíšou lež, tak se s tím hrozně špatně bojuje, stejně tak, jako s údajnými důvěryhodnými zdroji. Navíc nepravdivými informacemi škodí své profesi. Bohužel platí, kdo mlčí, souhlasí. A proto na manžela apeluju, aby se bránil. Od té doby, co s vyvracením lží začal, se situace zlepšila.

Je to ale časově náročné. Když o něm někdo lže, natočí video, kde ukáže celou pravdu i se zdroji a všemi příslušnými dokumenty a důkazy. Zkrátka to, co by se do reportáže zaujatého redaktora nemohlo nikdy dostat. Vlastně v těch videích dělá to, co by měli dělat novináři – tedy analytickou práci s daty.

Kdybyste tehdy věděla, že o novinařinu přijdete, myslíte si, že byste se rozhodovala jinak?

Doufám, že to manžel nebude číst… (smích) Ale musím říct, že na začátku jsem nad tím hodně přemýšlela a dokonce po určitou dobu převládal pocit, že jsem udělala chybu. Jméno Mynářová mě totiž v mé profesi opravdu brzdí. Ale dneska, se dvěma malými dětmi a s tím, jak jsem manžela poznala i v těžkých situacích, už bych neměnila. Jsou moje jistota, zázemí, moje všechno. Není v životě víc.

Mé rozhodnutí tehdy hodně vycházelo i z osobního života. Byla jsem, než jsem poznala svého manžela, sedm let sama. Bylo mi přes třicet a jednoduše jsem si říkala, že když se dalších sedm let nikdo neukáže, tak mi možná ujede vlak a budu jednou litovat. Začala jsem přemýšlet nejen jako ambiciózní žena, ale také jako budoucí matka.

A kdo tedy koho „sbalil“?

Sbalil mě manžel. Potkali jsme se na chodbě v České televizi, když šel do Otázek Václava Moravce. O pár dní později mi napsal esemesku a pak mě uháněl. Dlouho uháněl. (smích)

Jaké byly vaše začátky?

Na začátku jsou normální vztahy zalité sluncem, láskou a zamilováním, ale u nás to tak nebylo. Bylo to hodně o hádkách. Několikrát jsme se rozešli, pak jsme se zase dali dohromady. Stáli jsme každý na opačné straně a každý si hájil to své. Navíc já nemohla dělat práci, kterou jsem do té doby žila, která mě bavila a i to se na našem vztahu notně podepisovalo. A to, že se náš vztah řešil veřejně, mu taky nepřidávalo.

Změnilo se to po narození dětí. Chtěli jsme a chceme, aby vyrůstaly v klidném a harmonickém prostředí. Nemyslím si, že se vytratila naše dominantnost, ale začali jsme více respektovat a tolerovat jeden druhého. Ale i teď, když mě chce manžel škaredě oslovit, tak mě osloví „novinářko“. (smích)

To snad ne, taková zlomyslnost… (smích)

Je to tak.

Luxusní činžovní dům na pronájem - Praha 1, Praha 1

Zobrazit nemovitost

V jednom starším rozhovoru jste prohlásila, že měl velmi tradiční představu o roli ženy a čekal, že porodíte dítě a budete žena v domácnosti. To jste ho asi rychle vyvedla z omylu…

Ono se říká, že starého psa nové kousky nenaučíš. A v tomto směru jsem si manžela trochu vychovala. Máte pravdu, měl představu, že se narodí syn, já budu minimálně tři roky doma a pak budeme přemýšlet, co dál. Ale já jsem věděla, že to tak nebude. Rodina je pro mě důležitá, ale sama se chci realizovat. Nakonec se nechal zlomit, protože věděl, že bych byla nespokojená a nešťastná.

On byl do té doby starý mládenec?

Byl ženatý patnáct let, ale s manželkou neměli děti.

Přemýšlíte někdy o tom, byť to zní hrozně, že jednou umře dříve než vy? Přece jen je o nějakých 16 let starší…

Vše má své pro a proti. Jsem ráda, že jsem potkala muže, který neměl děti a měl je poprvé se mnou a ve vyšším věku. Více si toho užívá a váží. To je to „pro“. Proti je, že s nimi nebude tak dlouho, jako by byl, kdyby je měl třeba ve třiceti. To je prostě fakt. Až budou naše děti dospělé, manželovi bude sedmdesát. Ale když o sebe bude dbát a myslet na své zdraví, dočká se klidně i vnoučat.

Musíte manžela hodně přemlouvat, aby dodržoval zdravý životní styl?

Musím. A přiznávám, že je to trošku složitější. Má sedavé zaměstnání a málo volného času. Takže moje představa trochu pokulhává. Ale zase to doháníme v jídelníčku. A nekouří, je to už 30 let odnaučený kuřák, tak aspoň něco. (úsměv)

Co nejraději děláte ve volném čase?

Věnujeme se dětem, to je teď největší náplní volného času. A já ráda sportuju, chodím do divadla a opery, takže se těším, až v září opět vyrazím. Manžel se chystá v létě se starším synem stanovat. Ještěže máme toho mladšího a nemůžu se toho účastnit. (smích)

Jaký je pan kancléř táta? Přebalí i plínku, nebo je spíše tátou na telefonu, který hlavně dozoruje?

Divil byste se, ale je to ten táta, který přebalí plínku, dá malému najíst a občas oba pohlídá, aby maminka mohla vyrazit s přáteli na skleničku. (smích)

V těhotenství jste prý přibrala 20 kilo, ale teď už to nejde vůbec poznat. Jak jste to shodila?

Ježišmarja, já jsem šla do porodnice a měla jsem 93 kilo! Styděla jsem se říct sestřičce váhu a snad poprvé v životě jsem zalhala a řekla jsem 89. Ta devítka na začátku už pro mě byla nevyslovitelná. (smích) Ale během deseti měsíců se mi podařilo téměř všechno shodit, uf...

A to vše jen cvičením?

Inspirovala jsem se jídelníčkem od Petra Havlíčka. Byl opravdu pestrý, vyvážený, připravovala jsem si pětkrát denně jídlo. Ostatně mi pomohl shodit kila i po prvním těhotenství. Nicméně sladké jsem si neodpustila ani během redukce, nešlo to. Ale zase hodně cvičím.

Pronájem bytu Praha 1 - 39m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Prvního syna jste porodila předčasně. A já jsem zaznamenal, že teď chcete pomáhat rodinám, které zažívají něco podobného. Vytvořila jste módní kolekci a část výtěžku z prodeje putuje právě na pomoc. Povězte mi k tomu více.

První těhotenství jsem měla bezproblémové do šestého měsíce. Pak se to všechno nečekaně zvrtlo a hrozil mi předčasný porod v 25. týdnu těhotenství. Byl to zázrak, že se to nestalo a porodila jsem o pouhý měsíc dříve.

Přesto ve mně ten strach zůstal. A zůstal ve mně i pohled na mého syna, když se narodil a měl dvě kila. Zároveň byl obřík oproti malým dětem, které ležely v dalších inkubátorech a měly třeba 700 nebo 800 gramů porodní váhy. Ten zážitek byl natolik silný, že když jsem z Podolí odcházela, věděla jsem, že to své štěstí musím nějakým způsobem vrátit. Protože jsem ho měla já a neměla ho jiná maminka.

Mám ráda šaty a hezké oblékání, tak jsem ve spolupráci s návrhářkou Gianni di Leo vymyslela kolekci oblečení a budujeme značku Alex by Gianni. A těší mě, když potom můžu vzít peníze z prodeje a předat je těm, kteří je potřebují.

Péče o těžce nezralé miminko je psychicky velmi náročná. A když do toho rodina ještě musí řešit nedostatkový rozpočet… Je hrozné, když existuje něco, co vašemu dítěti může pomoci zmírnit následky předčasného narození, zkvalitnit mu život, a vy na to prostě nemáte peníze. Právě takovým rodičům má pomoc směřuje. Máme i rodinu, kde se dítě stále potýká s následky předčasného narození, a maminka zjistila, že má rakovinu. Smutné příběhy. Kdyby to šlo, pomůžu všem.

Spolupracujete s nějakou nadací?

Spolupracuji s Nadačním fondem pro předčasně narozené děti a jejich rodiny, kde jsou dvě úžasné ženy. Jedné z nich se v 26. týdnu narodila dvojčata. Ta jsou dnes už devítiletá a zcela bez následků. Motivována svou vlastní zkušeností pak založila nadaci. A právě i moje značka Alex by Gianni přispívá této nadaci. Předčasně narozeným dětem hradí například speciální rehabilitace, ortézy a podobně.

S manželem jste také o jedno dítě přišli, v pátém měsíci jste potratila. Bylo to vaše nejhorší období?

Bezesporu. Je to nejhorší období v životě každé ženy, která ztratí své dítě. Hodně mi pomohlo, že už jsem měla doma syna. On a manžel mě hodně podržel.

Čekali jsme dceru. Pracovně jsme jí říkali Růženka. Tak se jmenovala manželova babička, kterou měl moc rád. Po narození by se naše Růženka jmenovala Adélka. Těhotenství muselo být v 22. týdnu ukončeno.

A potom se stal druhý zázrak. Rok a dva měsíce od ztráty dcery se nám v termínu narodil Viktor. Je to možná i vzkaz pro každou ženu, která čte tento rozhovor a čerstvě přišla o dítě. Nic není nemožné, do roka a do dne může mít v náručí zdravé dítě.

Co se vám tehdy honilo hlavou a jak jste to prožívala?

Svěřila jsem se i do rukou odborníka, který mě provedl fází truchlení. Nejde to udělat tak, že vám dají nějaké léky, a za týden se začnete smát. Tak to opravdu není, ta fáze musí proběhnout, aby psychika nebyla do budoucna poznamenaná. Kromě manžela mi hodně pomohla i rodina, přátelé a také vědomí toho, že můžu mít další dítě.

Ovlivnilo vás to jako matku? Dovedu si představit, že máte teď velký strach…

Podepsalo se to na prvním synovi, kterého jsem úzkostlivě hlídala. Někdy jsem vylítla, když si chtěl kousnout do meruňky, kterou sebral na zahradě na zemi, a vyrazila mu ji z ruky. Byl to obrovský strach, že přijdu i o něj. Ale ten se naštěstí podařilo utlumit.

Takže druhého syna už tedy každých pár hodin „nedezinfikujete“?

Dříve jsem byla úzkostlivá i na hygienu. Dudlíky jsem okamžitě sterilizovala, pes musel být jinde než dítě. Ale teď, i když naše Čivava přijde a olízne malému ruku, ho nejdu hned umývat. (směje se) Ono to je především tím, že už je mé druhé dítě… Pro mě vlastně třetí.

Luxusní byt k pronájmu - Praha 1 - Nové Město, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Čemu se teď nejvíce věnujete, když máte volný čas?

Hodně se teď věnuju budování značky oblečení a pomoci předčasně narozeným dětem. Po krátké pauze začnu opět točit videa pro Pražský hrad. Jsou to hlavně různé zajímavosti nebo reportáže o zákoutích Hradu. Teď se třeba chystáme natočit reportáž o tom, jak se cvičí psi hradní stráže. A také s Jaroslavem Sojkou (kurátor sbírek na Hradě, pozn. red.) plánujeme komentované prohlídky reprezentačních prostor.

Kancelář prezidenta republiky chce, aby se lidé vrátili na Pražský hrad, proto vymýšlí spoustu nových výstav a zajímavostí. Třeba hradní stráž během víkendu na nádvořích hraje. Návštěvníky tak během procházky po hradním areálu provází promenádní koncerty.

V rychlé zpovědi jste zmínila, že každý den vaříte teplé večeře. Baví vás to?

Vaření není moje vášeň…

Takže to máte přikázané, viďte?

Přikázané to nemám, ale přišlo to samo. Můj manžel je zkrátka konzervativní, a i když se v některých věcech nechá přesvědčit, tak v tomto nesleví. Takže to respektuju. Stejně jako on respektuje mé ambice.

Jde vám to?

Když jsem předtím žila léta sama, tak jsem se většinou odbyla něčím rychlým. A když pak přišel manžel, rozmazlený z Moravy domácí poctivou stravou od maminky, tak jsem se snažila ledasco dohnat a doučit. Když mě totiž moje maminka chtěla v patnácti učit vařit, tak jsem obrátila oči v sloup a měla jiné zájmy. No a vidíte, letos jsem manželovi k narozeninám dokonce upekla dort.

A co tedy nejčastěji vaříte? Doufám, že jen neodškrtáváte z manželových přání…

To ne, manžel je vzorný strávník, a co uvařím, to sní. Má sice nejradši taková ta poctivá jídla, hovězí na houbách, svíčkovou. Ale vzhledem k tomu, že nemá moc pohybu, tak to vyvažuju nějakou rybou, zeleninovým salátem a těstovinami.

Jak vás přijala jeho moravská rodina?

Přijala mě úplně skvěle a hned po první návštěvě jsem byla „jejich“. Oni přece jen Moraváci jsou velmi přátelští a srdeční. Chvilku jsem si na to musela zvykat, ale je fakt, že i dnes mě občas svou otevřeností a vstřícností překvapí. Nemluvě o tom, že stále nerozumím významům všech jejich slov. Slovník by se občas hodil. (smích)

Už jste si přivezla pořádnou kocovinu?

Hned po první návštěvě. Byla jsem tam mezi svátky i přes Silvestra, a pilo se tam nejen na Silvestra. Takže to bylo docela náročné. (směje se)

Děkuji moc za rozhovor.