Rychlá zpověď - Anife Hassan Vyskočilová: Hodně muslimů mi píše, že urážím Alláha

Máme rok 2019, jsme úplně na začátku. Jak do něj vstupuješ?

V novém roce pokračuji ve stejném stylu jako ve starém roce, protože ten minulý rok byl opravdu strašně divný ve smyslu toho, jak se vyvíjela politická situace u nás i ve světě. Tolik přírodních katastrof a lidské nenávisti mi nedává inspiraci k ničemu novému. Pro většinu lidí znamená nový rok předsevzetí, pak realizaci a výsledek. U mě je to jinak. Beru nový rok jako pokračování mého života a s tím spojené překážky a výzvy. To mě posouvá dál. Akorát věkem zjišťuji, že člověk musí být opatrnější.

Jak dlouho už tu žiješ?

Čtyřiadvacet let.

To už jsi tady úplně doma…

Já jsem vlastně více Češka, protože když jsem přišla do Čech, bylo mi jednadvacet let. Pravda je, že si pořád udržuji svou vlastní mentalitu. Balkán tam pořád je, mluvím mateřskou řečí každý den, dodržuji naše svátky a sleduji naše zprávy, čtu naše knížky. Jsem temperamentní a emotivní.  

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Víš, jaký má slovo balkán vůbec význam? V překladu BAL je med a KAN krev, což znamená „země sladká jako med, ale plná krve“. Můj partner Jens mi říká, že zase mávám rukama a mluvím nahlas. Vždycky se směje a říká: „Aniku mohla bys snížit hlasitost na trojku, prosím? Jako bych snad byla nějaká televize!“ (smích) Ale pravda je, že kamarádi mi říkají rádio Istanbul, protože prý pořád mluvím. (smích)

Za těch 24 let, co tu žiju, jsem ale smutná z toho, jak se český národ změnil. Před tím jste byli více ohleduplní, otevření a lidi se na sebe usmívali. Dnes si každý hledí svého. Někteří ani netuší, jak vypadá jejich soused! To je smutné.

V rychlé zpovědi jsem se tě zeptala na nejhorší rasistickou urážku. Dnes už jsme si zvykli, že u nás žijí lidé všech ras, ale před dvaceti lety to přece jen musel být pro Čechy trochu šok.

Já jsem nikdy žádnou urážku za celou tu dobu neslyšela. Proto mě vlastně mrzí, když se mluví o nějakém rasismu. Že v České republice existuje rasismus? Kdybychom byli v Německu, Rakousku, Belgii, tak to pochopím. Když jsem sem tehdy přišla, tak jsem tu byla jediná já, Martin Tankwey a, jestli se nepletu, začínal Osmani Laffita jako návrhář. Byli jsme tady jediní a lidi se na mě koukali jako na semafor. Nikdy mi ale nikdo nenadával žádnými vulgaritami.

V té době totiž nevěděli, jak vypadá Turkyně. Když jsem se koukala na české pohádky o sultánovi a princeznách, tak oni měli kostýmy připomínající spíše parodii na turecké pohádky – turecké kalhoty, krátká vestička a turban jako cibule. Říkala jsem tehdy mému dnes už exmanželovi, že je to směšné a v divadle jsem pak poprvé ukázala, jak má vypadat kostým princezny ve hře Tanec mezi vejci.

Jestli ale někdo řekne, že v Čechách je rasismus, tak je to člověk, který schválně vyvolává konflikt, protože v Čechách rasismus neexistuje. Nesnášenlivost, to ano. Ale když Romové říkají, že jsou ponižováni a diskriminováni, tomu nevěřím. Já jsem byla ve frontě na poště, když dovnitř vešel Rom a stoupl si úplně před nás. Přišla jsem k němu a říkám: „Haló, pane, my tady taky čekáme, stoupněte si na konec fronty.“ On na mě koukal nevěřícně, tak pokračuju: „Co koukáte? Nechcete na mě zkusit, že jsem snad nacionalistka nebo rasistka? Já jsem totiž černější než vy, takže si stoupněte na konec fronty!“ A Češi, co byli ve frontě, místo toho, aby řekli „správně“, na mě ještě koukali, že jsem já ta drzá.

Dříve jsem všechno říkala tak, jak si to myslím, a vždycky se to otočilo proti mně, třeba i s novináři. Neřešila jsem to, byla jsem mladá. Ale čím je člověk starší, více si hledí toho, co je o něm napsáno. Více přemýšlí, kde co řekne, jestli to stojí vůbec za to to říct.

Máš velmi ostrý jazyk, takže věřím, že tě kolikrát dostal do problémů.

Jsem hodně přímočará. A když mi něco nesedí, řeknu to. Třeba když jsem přišla do Čech a koukala na televizi, vystupovala tam Bára Štěpánová. Byla mi, nevím proč, nesympatická. Jednou jsem s ní pak měla něco natáčet v České televizi. V šatně během seznamování jsem řekla, že se s ní nechci seznamovat, protože je mi nesympatická. Všichni herci v šatně na mě koukali a můj bývalý jen říká: „Naninko, to se neříká.“ (smích)

O deset let později jsem se s Bárou potkala ve hře Dívčí válka, kde ona hrála Vlastu a já Tetu Kazi. Dodnes se vídáme na různých akcích. Moje averze vůči ní zmizela. Takže já byla vždycky taková. Lidi neradi slyší pravdu. I když jsem pracovala v televizi, dávala jsem pořád výpovědi, přestože se tam každý chtěl dostat. Prostě se mi nelíbilo, jak to tam chodí a jak se k sobě lidi chovají. Radši budu dělat něco jiného, co mě bude bavit.

Ve svých videích na sociálních sítích ale hodně mluvíš o tom, co se nábožensky děje s Evropou…

To ano, protože já s tím nesouhlasím. Nesouhlasím s tím, že by se Evropané měli přizpůsobovat těm, co sem přichází za lepším životem. Jak je možné, že se z různých důvodů v křesťanských zemích staví mešity? Když přijde někdo studovat do určité země, a v té dané zemi se veřejně nikdo nezahaluje, tak ten člověk by měl buď tato pravidla respektovat a nezahalovat se, nebo zůstat tam, kde původně byl. A neobtěžoval a neměnil by zvyky státu, který ho hostí.

Ty, když pojedeš do muslimské země, taky respektuješ jejich pravidla a zahaluješ se, je to tak? Evropané se totiž bojí, jsou ustrašení, že by něco porušili, ale oni ne.

Já sama jsem muslimka, ale nikomu to nevnucuju, nemodlím se nikde na veřejnosti pětkrát denně, nezahaluju se. Žiju tady přece! Hodně muslimů mi píše a říká mi, že urážím Alláha, když takhle mluvím. Ale já se nebojím. V koránu je napsané to samé jako v bibli – nekrást, nelhat, nezabíjet. A to já dodržuji. To je moje čistota vůči Bohu. Stojím si za svými názory. Pak jsou samozřejmě i muslimové, co mě naopak podporují. Všude je nějaká vyváženost.

Jak dlouho ti trvalo, než ses naučila jazyk a mohla dělat divadlo a televizi?

Budeš se divit, mně to trvalo půl roku. Naše rodina je asi hodně nadaná.

Byt na prodej na Praze 2 - 29 m², Praha 2

Zobrazit nemovitost

Jenom?

Ano, půl roku. Jenom poslouchám, sbírám slova, vůbec nemluvím a snažím se slova zapamatovat. Po půl roce začnu mluvit. Pravda je, že například říkám „kokurke“ nebo „cigule“, přestože vím, že je to okurka a cibule, ale prostě řeknu cigule. To jsou ta slova, co jsem se tehdy naučila špatně. Dělalo mi ale potíže naučit se číst a psát česky, protože jsem byla z Bulharska, kde byla azbuka. Přejet najednou na latinu a číst latinu, to mi dělalo potíže. A to i přesto, že turečtina je latina. Já jsem ale ve škole chodila na azbuku.

Můj bratr mluví šesti, sedmi řečmi úplně stejně. Syn od sestry, kterému je šest let, mluví plynule šesti jazyky, a teď bude chodit na další. V naší rodině se rychle učíme, takže mně to nedělalo nikdy potíže.

Tenkrát sis vzala Ivana Vyskočila, dodnes máš jeho jméno. Proč?

Když jsem řešila, že bych měnila papíry jako živnostenský list, řidičák, občanku, banku, zdrávku, sociální a jiné a jiné, řekla jsem si, že na to to kašlu. Zabere to strašně času a i peněz. Tady stejně běhají tři Vyskočilové. Řekla jsem si, že když se vdám příště, tak si to nechám změnit. Nikdy jsem ale nebyla Anife Vyskočilová, mně vždycky lidi od mých dvaceti let říkali jenom paní Anife. Podnikatelé, politici, herci, všichni mi říkají Anife, nikdo neřekne paní Vyskočilová.

Možná proto, že k tvému exotickému vzhledu české příjmení nejde.

Nejde, automaticky jsem Anife. U mě neexistuje Vyskočilová. Ani na úřadě mi neřeknou paní Vyskočilová, ale paní Anife. (smích)

Přece jen už jsi ohromně známá za ta léta…

Nemyslím, že bych byla známá. Když mě tehdy Ivan vodil do společnosti, tak to byla opravdu společnost, ne jako dnes. Musela jsem vědět na které představení vzít jaké šaty. Když jsme šli na Thálii a Českého lva, musela jsem vědět, kdo je kdo, o čem mluvit. Začala jsem proto číst českou poezii, básně, spisovatele, abych vás Čechy pochopila. Možná díky tomu, že jsem hodně věcí o vás Češích věděla, jsem se možná stala i oblíbená. To nevím.

Bylo také období, kdy jsem byla neoblíbená. Když jsem se rozváděla, začaly se o mně psát různé věci. Ale díky sociálním sítím moc dobře vím, jestli jsem oblíbená, nebo ne. Lidi mě mají rádi kvůli tomu, že jsem přímá. Na Facebooku nemám, jako některé celebrity, falešné hlasy, já mám opravdu lidi, se kterými komunikuji a vím, že mě mají rádi, protože si nehraju na žádnou celebritu. Nejsem celebrita. V Polsku mě nikdo nezná, maximálně ještě na Slovensku, takže se nepovažuji za hodně známou. Spíš jsem taková veřejně známá osoba, jak říkal jednou jeden herec: „My nejsme celebrity, jsme veřejně známé osobnosti“.

Co teď děláš a kde tě můžeme vidět?

Upřímně řečeno bych byla nejraději, kdybych nebyla vidět. Kdybych tehdy s Ivanem věděla, že půjdu do divadla, uvidí mě režisér a řekne „Myslím si že, ta tvoje žena by mohla hrát…“ Kdybych tehdy nenastoupila do divadla, možná bych se dneska měla tisíckrát lépe. Proto, když jsem začala dělat v divadle, jsem se vždycky věnovala i věcem, o kterých nikdo neví.

Co například?

Dělala jsem, a vlastně pořád dělám, semináře o orientální kultuře, o bylinkách a koření okolo nás. Také jsem pořádala různé kongresy a konference, občas něco přeložím, organizuji zájezdy pro doktory do Turecka a Jugoslávie. Též organizuji společně s kamarádkou business večírky, na které se zvou jen podnikatelé. Také propojujeme spolupráci různých podniků s různými zeměmi. Do toho mám ještě firmu, o které nikdo neví, která se zabývá kabely, zásuvkami, roletami a těmihle věcmi.

V podstatě sis udělala stálou výplatu k tomu, abys mohla dělat divadlo.

Když jsem otevřela kavárnu Anicafe, chodila jsem do práce a v pět jsem musela zavřít a šla jsem do divadla. Jenomže tam jsem byla do desíti hodin. Bylo to pro mě takové strašně stresující, já dělám ráda věci pořádně. Tak jsem dala divadlo stranou a věnovala se Anicafe.

Pravda je, že v Divadle u Hasičů mám pořád stálou scénu, ale kdy se vrátím a něco začnu dělat, to ještě nevím. Teď totiž teprve něco připravuji. Kavárna skončila kvůli tomu, že mi neprodloužili smlouvu, což mě mrzí, protože byla krásná i úspěšná. Řekla jsem si tedy, že se budu věnovat více své firmě. Mě už dokonce i ten společenský život nezajímá, nechodím moc na akce. A pokud ano, vybírám si.

Když se do tebe takhle občas bulvár pustí, máš v plánu někoho žalovat?

Chtěla jsem žalovat Blesk za to, že o mně psali hnusné věci. Že krachuju a že se musím ukazovat ve společnosti, protože o mě nikdo nemá zájem. Nebo že jsem strašně zhubla, já jsem přitom přibrala, mimochodem… Do Blesku jsem šla, řekla jim o tom, že se budu soudit. Když zjistili, že to myslím vážně a že je budu žalovat, veřejně se mi omluvili. Já jsem jim řekla: „Mně nejde o peníze, mně jde o princip. Že lžete, píšete o mně hnusný věci a děláte to neustále už deset let.“ Než jsem se rozvedla, byla jsem nejlepší, vážená, orientální, šikovná, hezká, krásná. Jakmile jsem se rozváděla, tak jsem byla z Bulharska, utečenkyně, imigrantka. Tak teď o mně pro jistotu nepíší nic, což je dobře.

Jaký je teď tvůj soukromý život? Bude svatba?

Ne, svatba teď nebude. Už to veřejně můžu říct, na tom není nic ostudného. Před pár lety jsem se zasnoubila, ale můj přítel si v té době udělal dítě s mojí kamarádkou. To je život.

Mám teď úžasného muže, to je pravda. Pánbůh mi dal partnera, co jsem si vždycky ve snech jako holčička přála. Možná časem si řekneme, že se vezmeme, protože už jsme spolu dlouho, ale není to priorita mého života.

Žijeme teď a tady, milujeme se a vážíme si sami sebe a jeden druhého. Rozumíme si ve všem. Někteří si ale myslí, že když s ním nebudu mít papír, tudíž si ho nepojistím svatbou, ani dítětem, takže mi snad uteče, nebo co? Jako kdyby mu něco takového mělo zabránit! My jsme spolu, protože to tak cítíme a chceme. Žádný papír nebo dítě nás neudělá více právoplatným párem, než už jsme. Nechápu, proč mi většina žen říká, abych si s ním udělala rychle dítě.

Ty bys chtěla ještě dítě?

Ne. To je přesně to, o čem mluvím. Jsou ženy, které jsou v mém věku, nebo i mladší, které se provdávají a hned jsou těhotné. Je to pojistka, většina ženských tady v Čechách chce otěhotnět, a pak na těch dětech mít celoživotní apanáž.

Když vidíš ženu s dítětem se značkovou kabelkou, outfitem jako star a super autem… Myslíš, že si to sama kupovala? Málokterá, pokud to není zrovna Kim Kardashian. To jsou ty ženy, co shání sponzora a zamilovávají se do kreditních karet. Posledních deset let je ještě móda si brát úspěšného cizince. Tihle chlapi pak platí jako mourovatí na dítě i tu ženu, s níž ho mají. Nechali se do toho tak naverbovat. Proto říkám, že jsou čeští muži podpantofláci. Měli by se trošku probudit! Ale samozřejmě to neplatí jenom na české muže. Podobné případy jsou všude ve světě.

Moje maminka vždycky říká, že na nebi jen jeden Alláh. Druhý je na zemi, a to je tvůj muž. Pokud budu na svého muže hodná, milá, pozorná, tak on mi dá víc, než očekávám. Ale zneužívat ho k samostatnosti, řídit se feministickými postoji, že žena má práva stejná jako muži, a přitom chtít být jenom žena, brát a nic nedávat… Tak to si pak namísto muže musíš najít chlapa s měkkými orgány. (smích)

Zjišťuji ale, že takových mužů je čím dál víc, mají navíc z žen strach. Bojí se, aby ho žena nevydírala, bojí se, aby mu dovolila styk s dítětem. To je ovšem skutečně na dlouhou debatu. Zrovna tímto tématem se zabývám a něco pro čtenáře a fanoušky chystám. Zatím nevím, kdy to vyjde a jestli vůbec budu mít čas to napsat. (úsměv)

A co tvůj syn? Ten už je ve věku, kdy tě může dávno udělat babičkou…

Můj syn řekl, že si teď nechce rychle dělat dítě, přestože bude muset, protože jeho holka je o dva roky starší. Kačenka už by dítě chtěla, ale oni jsou strašně zodpovědní. Řekli, že dokud si nenašetří peníze, tak to nebudou dělat. Říká, že mě udělá babičkou, ale ať si ještě chvilku počkám. (smích)

Anife, moc děkuji za rozhovor. Ať se novém roce daří.