Rychlá zpověď - bojovník MMA Václav Mikulášek alias Baba Jaga: Stejně se na mě jednou zapomene

Víte, komu ještě se říká Baba Jaga?

Je film John Wick.

To je přesně ono.

Přezdívku ale nemám z toho filmu. Všichni si myslí, že ji mám z něj, ale měl jsem ji ještě před tím, než ten film přišel do kin. Můj kamarád, co vyráběl oblečení Oktagon, což je polská značka, není to nic společného s Oktagonem, kde zápasím, mi říkal, že jsem takový bubák, taková Baba Jaga. A že z toho uděláme merch. Lidi se toho chytli, líbí se jim to, já s tím souhlasím.

První, kdo se mi vybavil, když jsem vaši přezdívku slyšela, byl ten (John Wick), co zabil tužkou tři lidi.

Ten film mám strašně rád, nic to s tím ale nemá společného.

Pronájem luxusního bytu, Praha 2 Vyšehrad, Praha 2

Zobrazit nemovitost

V nějakém rozhovoru s vámi jsem se dočetla, že si o sobě nemyslíte, že jste hezký.

Když se podíváte třeba na Miloše Petráška, to je krásný chlap, nebo Matúše Juráčka. To jsou takoví modelové v MMA, pak se podívám na sebe, taková zrůda.

To je hrozné o sobě říct.

Zase jsem upřímný.

Já si o vás ale nemyslím, že jste zrůda.

Já si tolik nefandím, je to lepší. Možná to říkám naschvál, že jsem jako ženská. „Jsem tlustá, škaredá“, aby mi pak všichni říkali „neblbni, jsi krásná“ (směje se). Ne, dělám si legraci. Prostě to takhle beru, řešili jsme třeba s klukama ty uši. (zápasníci MMA mívají zdeformované uši - pozn. redakce)

To se mi na MMA bojovnících nelíbí, to je pravda, ty uši máte příšerné. 

Zase je zbytečné to spravovat, chirurgická operace stojí šestnáct tisíc za jedno ucho. Dokud zápasím, je to zbytečné.

Jak teď vypadá váš trénink, váš den v době koronaviru?

Pro mě je to pořád stejné. Budu zápasit koncem dubna, už jsem zpátky v přípravě. Mezitím jsem pomáhal Davidu Haškovi, když měl přípravu na Milana Ďatelinku, to jsme pomáhali všichni. Skončil jsem skoro roční přípravu na Vémolu a víceméně jsem hned nastoupil zpátky do toho vlaku. Ráno vstanu, jdu na trénink, pak se vyspím a dám si oběd, večer jsem zase v gymu.

Vy jste se s Vémolou na zápase navzájem dost hecovali, jak se na zápas/prohru díváte s odstupem času?

Bylo to utahané, příprava osm měsíců, bylo to pro mě psychicky únavné, do toho mediální humbuk kolem toho. Nebylo to tak, že bych o to stál, ale každý den mi někdo volal o rozhovor a reportáž. Některé odmítnout nemůžete, jiným řeknete možná později, a oni pak dál pořád volají, je to takový kolovrátek. Bohužel jsem se tím nechal smést, myslím si, že jsem měl vzít hned tu první nabídku na jinou váhu s ním, tam jsem byl asi v nejlepší formě.

Po bitvě je ale každý generál. Prohrál jsem, víceméně jsem nic neudělal, dopadlo to, jak to dopadlo. To, co jsem pak řekl po zápase… Myslím že v kleci jsem to bral jako chlap, pogratuloval jsem mu, všichni pak ale reagovali jenom na tu následující tiskovou konferenci, kde už jsem na něj byl sprostý a bavil jsem se s ním tak, jak se on bavil se mnou.

Proč jste byl sprostý?

Nemám rád lidi, kteří se mě snaží ještě zbytečně ponižovat, když řeknu, že vyhrál. Já lidi neponižuji. Měl jsem to v dětství, nenáviděl jsem to, proč bych si to měl od něj nechat líbit. Jsme stejní lidi, je člověk jako já, v čem je víc? Vyhrál fair square, to jsem řekl, na nic jsem se nevymlouval. Nikdy bych se nevymlouval, ani kdybych tam šel se zlomenou rukou, neřekl bych půl slova.

Na mě působíte, že dáváte do všeho následně spoustu emocí.

Takový prostě jsem.

Předpokládám, že je to z dětství.

Asi určitě.

Nepřemýšlel jste nad tím, že byste s tím něco dělal? Třeba chodil k psychologovi?

K psychologovi už jsem chodil dříve kvůli jiným věcem. Měl jsem problémy, ale myslím si, že jsem se hodně zklidnil. Už to není takové jako dřív, kdyby mě lidi znali ještě předtím, mysleli by si o mně, že jsem úplný retard (směje se). Lidi mě takového znají, vědí, jaký jsem. Těm, co mě mají rádi, to nevadí, vědí, že jsem takový pořád, nechovám se jinak před kamerou. Vím, že Karlos je mimo kamery úplně jiný člověk. Když se zapnou kamery, Karlos se úplně změní.

Jak?

V arogantního. To, co lidi na něm buď mají rádi, nebo to na něm nenávidí. Já jsem takový pořád, já tu pózu před kamerou neměním. Chovám se nonstop stejně, jsem holt takový.

Jezdíte někdy zpátky domů do Bohumína?

Určitě, jsem tam každý víkend.

Prodej bytové jednotky 2+kk, Praha 2 Vinohrady, Praha 2

Zobrazit nemovitost

Zůstali vám tam nějací kamarádi?

Ano, mám spoustu kamarádů.

To je dobře, myslela jsem, že se k vám nikdo nechoval hezky, šikanovali vás, proto jste začal na sobě makat.

Hodně lidí nade mnou strašně rychle zlomilo hůl, protože jsem třeba nepodával takové výkony jako ostatní kluci. Hodně lidí mě rádo nemělo a nemá, ale to neznamená, že nemám žádné kamarády, nějací mi zbyli. 

Měl jste problémy už na základní škole...

Ano, byl jsem hrozně šikanovaný, ale to je ještě nic oproti tomu, co se děje jiným lidem.

Neumím si představit, že přijdu před školu a někdo mě tam zmlátí jenom proto, že mám třeba velké uši.

Nebo proto, že nezapadáte do kolektivu. To mi nepřijde dnes jako něco extrémního. Viděl jsem to xkrát u jiných lidí, říkaly mi to třeba i děti.

Co říkaly, co se jim děje?

Dítě přijde před školu, kde je ten alfa samec, co ostatním šéfuje. Má špatný den, doma ho seřezal táta nebo ho seřvala máma, něco mu chybí. Všechno se to odráží od rodičů. Buď je to rozežraný parchant nebo se mu něco děje v rodině a vylévá si to na ostatních. Nebo jeho bijí starší někde venku a on to ventiluje dál. Když jsem chodil k tomu psychologovi, bavili jsme se o tom a on mi to vysvětloval. Takhle to prostě funguje. Nebo je někdo jenom zlý a chce ubližovat ostatním. Já jsem z Bohumína, všichni potom šli na střední školy taky do Bohumína, já jsem šel jako jediný na střední do Ostravy. Se všemi jsem ztratil kontakt, začal jsem hlídat na diskotékách. Oni pak začali na ty diskotéky chodit a viděl jsem, jak se tam chovají, a bylo to ještě horší než na základce. 

Jak se takoví lidé chovají na diskotéce?

U dveří to bylo samé ahoj, to byli ještě střízliví. Potom už to bylo to samé jako na základce, rozbíjení skleniček, nadávání lidem, řvaní po servírkách, a úplně zbytečně.

Říkal jste, že vás na ulici pobodali nožem. Kdo to byl?

Pobodali mě v baru, bodli mě v baru do ruky, v Ostravě. Kluk řval po servírce, tak jsem ho vzal bokem, něco jsem mu říkal a on mě neposlouchal. Žďuchl do mě, tak jsem ho čapl pod krkem, přirazil ho ke zdi a najednou cítím horko.

Co se ve vás v tu chvíli odehrávalo?

Nic, šok. Jenom šok.

Tihle lidé, se kterými jste měl konflikty, vás teď vidí, jak se vám daří a jste úspěšný. Máte od nich zpětné reakce?

S některými ano. Neříkám, že všichni. Někteří říkali - byli jsme děti, byli jsme mladí a blbí, promiň, fandím ti. Takovým lidem odpouštím, říkám si, že už to stejně nevrátím. Co se změní, když ho teď zmlátím, realitu toho, co se stalo, to nezmění. Někteří mi to přejí, podají mi ruku a řeknou mi, že to nečekali, to se mně líbí. Ostatní jsou zamindrákovaní doma, a to mi dělá ještě větší radost, že je to štve.

Říkal jste, že vaše nejhezčí vzpomínka byla na to, že jste byli celá rodina. Kdy se to zkazilo s tatínkem, a proč?

Můj otec byl víceméně vždycky trochu jiný. Byl adoptovaný, má polské rodiče.

Zažil jste polské prarodiče?

Ne, jeho pravou rodinu jsem vůbec nezažil.

On byl agresor?

Zezačátku nebyl vůbec agresivní, zezačátku byl normální. Pak jsem začal boxovat a sportovat, a v ten daný moment začal být divný. Něco jsem vyhrál, a i tak mě shazoval, že to dělám špatně, vysmíval se mi. Bylo tam i násilí vůči mamce. Děti dostávají v osmnácti spoření, mamka mi spořila a on to vybral, ani jsem o tom nevěděl, ani ona. Bylo to napsané na otce a mamka to jenom plnila. Byl to gambler, hrál automaty. Mlátil mamku, v nějaké fázi se to ve mně zlomilo, tak jsem zmlátil já jeho, kvůli mamce. Pak jsem odjel do Irska a volala mi máma, že je v nemocnici, že ji táta přijel na její firmu zbít.

On ji zmlátil natolik, že byla v nemocnici?

Ano.

Zavřeli ho za to alespoň?

Ne, dostal podmínku.

A od té doby jste ho neviděl?

Deset let jsem ho neviděl a doufám, že ho už nikdy neuvidím. 

Tyhle lidi pak většinou chtějí navázat kontakt nebo toho zneužít, když vidí, že jejich příbuzný je takhle slavný a úspěšný.

On ví, že to nemá smysl.

Něco takového musí mít velký vliv na představu o vaší vlastní budoucí rodině. Chcete ji vůbec?

Určitě chci. Každý chceme mít někoho, kdo bude pokračovat v rodu. Moje ségra už má dítě, já bych taky chtěl.

Co pro to děláte?

Zatím ještě nic.(smích)

Přitom v MMA je spousta holek.

To je přesně ten můj problém. Se mnou je už tak těžké vyjít. Když jsem s ženou, nemá to se mnou lehké, mám své problémy, když se mi něco nelíbí, jsem horká hlava. Nebudu lhát, o žádné ženě, se kterou jsem byl, nikdy neřeknu, že za rozchod mohla ona, vždycky řeknu, že jsem za to mohl já. Když jsem byl mladší, podváděl jsem, ale jsem starší a už to vidím jinak. Přijde mi to zbytečné, proč, když s někým chcete něco budovat, proč to poskládat na lžích. Vím, že se říká, že na lžích jsou dnes nejlepší vztahy, ale myslím si, že je to blbost. Hlídal jsem bohaté lidi, jejich manželky. Vím, jak se chovají, jak to mají v životě. Prachy ale nejsou všechno.

Jakou ženu byste si představoval? Kolem vás krouží plno holek.

Je pravda, že víceméně je o mně větší zájem, ale to není kvůli mojí osobě, Vaškovi. Je to kvůli Vaškovi Oktagon.

Myslíte si, že je to kvůli slávě?

Určitě. Kdyby mě potkaly sedm let zpátky, když jsem měl sto čtyřicet kilo a žádný Vašek Oktagon nebyl, tak pochybuji, že by se na mě ten stejný typ žen vůbec podíval.

Vy jste měl sto čtyřicet kilo?

Ano. Mně chutnalo. Žil jsem v Anglii, jsem vyučený kuchař.

To je ale sexy, když chlap vaří.

To říká hodně holek. Nedělal jsem ve fastfoodech, vařil jsem v hotelích a pěkných restauracích, protože mě to bavilo. Měl jsem nějaké zranění, takže jsem rok nic nedělal, a jídlo v Anglii je za trest, plné kalorií.

Co to bylo za zranění?

Ne zranění, ale menší chybička s mými nadledvinami. Při jakémkoliv fyzickém výkonu jsem byl po chvíli hotový.

Jak jste na tom s ledvinami dnes?

Je to vrozená vada, urychlil jsem si to brutálním shazováním. Shodil jsem přes padesát kilo, takže jsem si to urychlil, jedna je prakticky nefunkční. Musím si to teď hlídat, chodím na kontroly. Hrozili mi operací, tomu jsem se zatím vyhnul.

Myslíte transplantací?

Ano, že by to pro mě bylo lepší.

To by už ale s MMA nešlo.

To už mi řekli xkrát u jiných lékařských návštěv, že MMA neexistuje. Chápu, že se na to lékaři dívají tak, že se snaží najít nejlepší řešení pro nás jako pro člověka, co nás nebude ohrožovat. Z devadesáti procent si ale myslím, že je to blbost, pokud se na to člověk cítí. Když jsem navštívil jiného specialistu, jiného lékaře, řekl mi, že je to v pořádku, tak jsem to tak bral.

Důležité je, jak si cítíte.

Přesně tak. Někdy se mi fakt nechce, když jsem z toho bolavý. Jedl jsem těžké, opravdu nepříjemné léky. Nějak jsem to všechno přešel, našel jsem si cestu, jak to všechno ohlídat v nějakých normách, nepřehánět to. Vůbec nepiju, skoro přes rok jsem neměl vůbec alkohol.

Vždyť jste mi řekl, že kdybych vám dala milion korun, opil byste se.

To je takový můj momentální sen (směje se). Moje maximum jsou čtyři panáky a je konec, a to ještě míchané. Přes rok opravdu nemám alkohol, to jsem úplně omezil.

Co bude až nebude MMA?

To budu mít restauraci.

Snad už nebude covid.

Snad už nebude covid, a budu strašně bohatý (směje se).

Budete strašně bohatý z MMA?

Z MMA určitě ne, z toho vaření.

Jak to? Já si myslela, že bojovníci MMA vydělávají velké peníze.

To není vůbec pravda, to je lež.

Holky ale přece po vás kvůli tomu jdou, to jsme si snad vysvětlili...

Jsou pitomé. Nevidí tu realitu. Je pěkných těch pět minut slávy, všichni to máme. Od začátku to ale beru tak, že jak rychle to přišlo, stejně rychle to i odejde. Nechci žít z toho, že jsem ten, co byl v Oktagonu. To je blbost. Stejně se na mě jednou zapomene, na všechny se zapomene. Kolik dětí dneska zná jméno Emil Zátopek?

Takže budete mít restauraci a zákazníkům budete vyprávět o svých zápasech jako Rocky Balboa?

Myslím si, že jakmile ji budu mít, lidi už o tom ani nebudou vědět. Ale možná ano. Bylo by to pěkné. Nejsem ale až takhle velký plánovač. Nechám to osudu. 

Vašku, moc děkuji za rozhovor.