Denisa Nová patří v současnosti mezi špičkové české oděvní designéry. Hovoří se o ní jako o královně nejednoduchého minimalismu. V roce 2000 byla oceněna poprvé za svou tvorbu titulem Výtvarník sezóny a uvedla na trh značku DNB, pod kterou dodnes tvoří. Velmi plachá návrhářka dokázala otevřít dva salóny, jeden v Praze a jeden v Brně, a tak není divu, že je nesmírně vytížená. I tak si ale udělala čas před začátkem MBPFW na rozhovor pro Luxury Prague Life.
Nevím, snažím se ne nějak zásadně, ale samozřejmě se člověk koncentruje. Je více stresu, aby se všechno stihlo v daném termínu nejenom zrealizovat, ale i zorganizovat.
Já jsem začínala teaser, který byl v galerii Dox, kde jsem měla přehlídku, když FW startoval, to byl myslím rok 2014, ale určitě jsem nějaký rok vynechala, takže vám neřeknu pokolikáté tam letos budu. Roky letí jako šílené. Nedokážu to spočítat. (smích)
Já to střídám, beru to jako součást práce. Je to na mě příliš rychlý, protože jsem dost velký perfekcionista, mám ráda takovou pečlivou přípravu, takže určitě v rámci toho formátu, jaká tato událost je, musí vzniknout kompromisy.
Samozřejmě se ale organizátoři snaží všem návrhářům vyjít maximálně vstříc k jejich potřebám, a různým formám třeba méně standardních přehlídek. Máme nějaký časový úsek, nebo nějaký časový blok, nebo jsme dva návrháři v jednom bloku, tak přeci jenom, jsou to nějaká omezení, která návrhář má. Já si ale mezitím realizuju různé projekty, které jsou volnější. Nějak jsem teď cítila, že bych potřebovala ještě rozvést kolekci a téma, na kterém jsem pracovala na jaře.
Téma jarní kolekce bylo sice úplně odlišné, byl to šatník mé matky, v čemž nepokračuji. Pokračuji ale v tom, že patnáct ženských modelů, které teď budou na přehlídce za pár dní v rámci MBPFW, tak ten oděv je velmi nositelný, stejně jako u té jarní kolekce. Pořád používám slova jako jednoduchý, ale jsou to velmi nositelné kousky, které možná nejsou střihově nějak výrazné, ale je tam spousta detailů a ten celek, tu skládačku, kterou tvořím, tak je pro mě zajímavá. Chci s ní pracovat a je to vlastně i prodloužení kolekce, která byla prezentovaná na jaře.
Já vám teď k té nové kolekci toho moc říct nemůžu, musí to být překvapení. Jako jediná jsem nevydala tiskovou zprávu, nemůžu to prozradit před tou samotnou přehlídkou, protože by se úplně ztratilo překvapení, co diváci uvidí.
Já nenavrhuji jenom pro ženy. Mám dva butiky, kde opravdu vidíte pouze dámský oděv, ale čas od času přijmu zakázku na pánský oděv a baví mě to, dělám to už léta. Přišlo tak nějak samo. Spíš jako zakázky a vzhledem k tomu, že se to líbí, tak v tom pokračuji.
Někdy měníme i celý šatník, dlouhodobě pracuji s kůží, takže vzniklo i hodně kožených věcí, nebo lněné a kašmírové pláště.
Asi stejně jako u žen, od nějakých třiceti. Používám poměrně komplikované technologické postupy, takže ty věci nejsou úplně dostupné někomu, kdo studuje. Řekla bych, že věk u mužů je tak od těch třiceti do šedesáti, nejčastěji mezi pětatřiceti a padesáti.
Myslím, že se prezentuji hodně, v rámci focení a časopisů, nebo přes rozhovory. Taky si myslím, že když je někdo dlouhodobě spokojený, tak přijde znovu. Například dlouhodobě oblékám nějakou ženu, a nakonec vytvářím i nějaké kousky pro jejího muže, protože se mu to líbilo.
Je to náročný, pořád jsem na cestách. Je to náročné hlavně na organizaci, převážení věcí a organizaci času. Nemáte všechno na jednom místě, ale třeba na pěti.
Samozřejmě to je katastrofa, ale já se přemisťuji v nějaké ne příliš standardní časy, takže musím říct, že mám štěstí. Ve čtyři ráno kolony moc nejsou.
Není to jednoduchý, je to otázka hlavně prezentace v zahraničí. Myslím si, že tak těžké by to nebylo, v Čechách je hodně pracovitých lidí a dobrých návrhářů, máme i dobré školy, ale ty investice, ten byznys tady nefunguje. Musíte se pravidelně prezentovat v zahraničí, někdo musí za vámi, jsou to velký investice, takže proto si myslím, že se to zatím nikomu moc nepovedlo. Spousta mladých absolventů pracuje i pro známé značky. Ale ne že by měli vlastní značku. Jen pracují pro známé salony, návrháře. Třeba je to jen otázka času.
Já jsem to myslela obecně. U sebe se snažím. Nedávno mě kontaktovaly zahraniční časopisy a média, myslím že to byla německá Marie Claire, kam jsme posílali fotky, které vyšly. Takže výstavy, přehlídky. Jsou to jednorázové věci, ale vrací se spousta klientů, kteří žijí v zahraničí.
Předtím jsem byla s kolekcí na takové zajímavé výstavě v New Yorku, kde byla i přehlídka současně s probíhající nejznámější výstavou 3D tisku v umění, v módě. To bylo nesmírně zajímavé.
Relaxovat se musí. Hodně času trávím v přírodě, cvičím jógu, běhám.
Tím, že většinou někam cestuji, většinou pracovně do zahraničí, tak jsem někdy i ráda, že necestuji. Letos jsem trávila léto na Moravě v malé vesničce a do toho jsem pracovala. Ale lehce! Střídala jsem to třeba s koupáním, všechno ale takovým hezkým tempem.
Většinou si vyberou i věci, které jsou v kolekci. Nemám moc času. Čas od času něco vytvořím, ale není to tak často.
Ne, to ne. Abych vám to vyvrátila - mě na tom oděvu baví, že nevidím problém, proč by měl být jeden kus. Já si myslím že u oděvu nevadí, když to není originál.
Téma udržitelnosti je podle mě největší téma dnešní doby, a nejenom v módě. Je to pro mě velmi důležité a snažím se dělat kvalitní oděvy. Nejhorší je podle mě sezónnost, rychlost ve všem a nadbytek, který se tady produkuje. Někteří moji zákazníci říkají, že i po deseti letech mají ty oděvy rádi, a že ten kousek nestárne ani zevnitř, třeba nápadem, ani materiálem, že je natolik kvalitní, že vydrží dlouho. Tak to si myslím je třeba ta cesta.
Asi normálně, boty, všechno možné. Myslím si, že úplně neulítávám na ničem.
Asi jsem poměrně ambiciózní člověk. Byla bych ráda, kdybych věci dostala ještě o krok dál. Současně na tom ale nelpím, mě to prostě baví. Ráda bych ještě udělala další krok, ale to vám neprozradím kam. Základ je ale ta touha, touha tvořit, aby vás to bavilo.