Rychlá zpověď - hudební virtuosové a geniální děti Richard a Eduard Kollertovi: Pojistit si ruce nás ještě nenapadlo

Vaše maminka je z Japonska, oba jste se tam narodili, pamatujete si něco z té doby?

E.: Já ano. Pár let jsem jako děťátko chodil i do japonské školy. Prázdniny jsou trošku posunuté, takže když tady v Česku máme prázdniny, tak tam je škola. Takže jsem chodil do dvou škol. Mám hodně vzpomínek, úžasné vzpomínky. Velká část jich je odtamtud.

Ty jsi o nějakých pět let mladší, co si pamatuješ ty z Japonska? 

R.: Já jsem musel být už v Česku, tak si toho moc nepamatuji. Ale je to tam nádherné.

Už jsi tam byl v rámci nějakých koncertů?

R.: Ano.

Prodej luxusního rodinného domu na Praze 6, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Je to místo, kam se chceš vrátit?

R.: Ano, stoprocentně.

Určitě tam máte nějakou rodinu, jste v kontaktu, sledují vaše úspěchy?

Oba: Určitě ano.

Vy jste oba v poměrně mladém věku začali hrát na housle. Proč zrovna housle? Proč ne klavír jako rodiče?

E.: Já jsem začal hrát na oba nástroje, na housle i na klavír. Důvod byl ten, že jsem byl na koncertě mistra Suka s mým tátou. A tam se mi ty housle zalíbily, tak jsem se rozhodl hrát na oba nástroje a postupně housle převládly. Tam není žádný velký důvod, prostě se to tak stalo.

R.: U mě to bylo tak, že můj bratr hrál, tak mi to jako začalo lézt do hlavy.

To znamená, že ty jsi neměl na výběr?

R.: Ne, já jsem to chtěl zkusit.

E.: To byla samozřejmost, že co dělá starší bratr, on musí taky umět.

Kdo ve vás objevil ten obrovský talent? Někdo z rodiny nebo učitel? Protože o vás se píše, že jste géniové hudby. Takže kdo řekl: Teď budeš hrát a budeš nejlepší na celém světě?

E.: To není objev jednoho dne. To se postupně nahromadilo a jednoho dne se zjistilo, že se tam někde něco objevilo. Ale není to, že teď si řeknu: Mám talent. Je to postupný proces.

R.: To šlo od bráchy.

Hodně rodičů si přeje, aby děti hrály na hudební nástroj a třeba je k tomu i nutí. Protože abyste dobře hráli, musíte hodně trénovat. Spoustě dětí se vyloženě nechce. Vám se vždycky chtělo postavit se k těm houslím a hrát?

E.: Samozřejmě, že to cvičení nemusí člověka zrovna bavit. Mě taky často nebaví, to je normální. U mě to bylo spíš o tom, že jsem věděl, že cvičení je nutnost, abych dosáhl cíle, kterého chci. Pro to, co chci, musím udělat toto. Takže jsem to radši dělal. Ale ne vždycky mě to bavilo.

R.: Mně se taky jako bráchovi někdy nechtělo, ale postupně to automaticky šlo. Prostě aby byly větší úspěchy, musí se cvičit.

K tomu ale opravdu člověk musí vědět, co chce. Na což jste byli oba mladí, abyste věděli, co v životě chcete.

E.: Já jsem začal hrát na housle pozdě, až v sedmi. A tam už ten cíl byl a pořád to pokračuje. Není to tak, že jsem tehdy ještě nevěděl. Tou dobou už jsem věděl.

Ty už jsi to taky věděl takto brzo?

R.: Ano. Třeba to, že je Čajkovského soutěž v Moskvě, mluví se o tom ve společnosti, tak tím jsem věděl, že to chci.

Luxusní byt na prodej s terasou a výhledem, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Jak vypadá den takto úspěšného houslisty?

E.: Den moc zajímavý není. Člověk vstane a pak cvičí. Samozřejmě je tam čas i na učení a volný čas. Je to jako u všech ostatních, kteří chtějí něčeho dosáhnout.

Ale musíte taky chodit do školy. V české škole jsou jiné předměty... Jak je to s individuálním plánem? Předpokládám, že ho máte.

R.: Ano, já ho mám. Mám komisionální zkoušky každé pololetí, tam ze všech předmětů napíšu test nebo udělám zkoušky, a to budu mít na vysvědčení. Takže se musím průběžně učit a v pololetí se domluvit s učiteli na zkoušení.

Kromě toho, že studujete české školy, studujete i v zahraničí. V jakých školách?

1. Já studuji v současnosti v Madridu na Vysoké hudební škole královny Sofie a zároveň studuji ve Švýcarsku. A jinak cestuji s profesorem různě na různé masterclassy, to je součástí toho života.

2. Já taky jako brácha chodím do švýcarské školy k panu profesorovi.

Když máte koncert, jste pozváni, abyste někde zahráli, jste tam s o dost staršími lidmi. Jaký je to pocit? Vy jste pořád ještě tak trochu děti a najednou vedle sebe máte maestra, co se ve vás odehrává?

E.: Asi první je vděk, že můžu stát vedle těchto lidí. A pak radost, že tam můžu být. A snaha obstát v tom.

R.: Taky jako brácha. Snaha dokázat to co nejlépe a vděk, že můžu být s nějakým maesterem.

Není to tak, že by se k tobě chovali jako k nějakému dítěti, které ještě nerozumí světu? Nevnímáš to tak?

R.: Ne, oni se ke mně chovají stejně jako k ostatním.

Jsou nabídky, které odmítáte?

E.: Doteď jestli musím odmítnou, tak to je že to logisticky nefunguje.  Ale každá příležitost je úžasná příležitost, takže doteď jsme, myslím, přijímali všechny. 

R.: Já taky.

Možná by na to měli odpovědět rodiče, ale zeptám se vás. Už na té celoživotní dřině vyděláváte? Dostáváte výplaty?

E.: Někde dostávám honoráře, ale pořád to není, že vydělávám. Spíš dostávám stipendium pro další rozvoj. Nejsou to peníze na živobytí, ale na to, abych se zlepšoval.

R.: Taky, taky.

Rodiče investovali spoustu peněz do vašeho vzdělání a do nástrojů, kolik třeba stojí vaše housle?

E.: Některé nástroje můžou stát i miliony. Já na takový nástroj ale teď nehraju, bohužel. Ale měl jsem příležitost na takový nástroj hrát.

Počítáte s tím, aby se vaším rodičům vrátily jejich investice?

R.: Možná. Nevím.

Například modelky si pojišťují svoje dlouhé nohy, pojišťujete si vy svoje šikovné ruce?

E.: To mě ještě nenapadlo.

Nejste pojištění na zlomeniny vašich šikovných rukou?

E, : Ne, opravdu zatím ne.

Řekněte mi místo, kde byste chtěli hrát?  Na nějakém místě, které já si ani neumím představit, že bych tam šla na koncert.

E.: Byl jsme na koncertech na různých místech, kde by mě to ani nenapadlo. Byl jsem třikrát v Kazachstánu, v Jordánsku, z toho mám opravdu úžasný pocit. Teď po Vánocích jsme spolu byli v Dubaji. Je hodně míst, která si člověk ani nepředstaví, že by tam jel, a pak je to úžasný pocit.

A jaký je tvůj nejúžasnější pocit?

R.: Taky Dubaj. Reprezentoval jsem tam Visegrádskou čtyřku a těším se na další příležitosti. Třeba v Americe nebo ve Vídni ve Zlatém sále.

Už jsou na stole tyto příležitosti?

E.: Ne, to je jenom přání.

Třeba bude vyslyšeno, to se budeme těšit. Jaké jsou vaše společné projekty?

R.: Na různých koncertech hrajeme spolu. Třeba v Dubaji jsme spolu hráli a možná něco vymyslíme.

Sourozenci se většinou hodně laškují, nevzniká při tréninku společných projektů jisté napětí a jak ho řešíte?

E.: 90 procent cvičení je šerm smyčcem, je to složité, ale nakonec se vždy musíme domluvit. Samozřejmě vždycky je to složité, ale nakonec to jde. Nějak to jde, na to není žádný recept.

Kecají vám do toho třeba rodiče?

R.: Pomáhají.

Co vás čeká tento rok?

R.: Koncert v Dánsku, koncert s Prague Philharmonia - PKF na konci února. Teď to zpaměti nevím všechno.

E.: V polovině února ještě v Budapešti s rozhlasovým orchestrem. V květnu mám čtyři koncerty, tři v Uherském Hradišti a jeden ve Zlíně se Zlínskou filharmonií. A pak další koncerty, mám tam, myslím, také turné, to mě hodně těší.

Podle mě jste pořád děti a děti by si měly taky hrát, chodit do školy, budovat vztahy, dělat si kamarády. Nejste o to ochuzeni, nevnímáte to tak?

R.: Nevnímám, protože když chodím na koncerty, tak potkávám nové kamarády a baví mě to. Když si chci hrát, tak si zahraju něco.

Minecraft?

R.: Nebo na Nintendo.

E.: Já nestuduji na normální škole, ale na hudební, kde mám hodně přátel, kteří dělají to samé. A hodně cestuji, třeba na soutěže nebo koncerty, tak tam si vytvářím také nové přátele. Jsou mého věku, ale i mladší nebo starší. Je to hodně všestranné. Tato zvláštnost mě hodně baví.

Řekli jste mi, že si představujete, že i za 10 let budete cestovat a hrát. Jednou se ale budete muset někde usadit, založit rodiny. Je nějaká země už teď, která by byla tou vyvolenou?

E.: To je hrozně těžká otázka. Je to jedna z otázek, na rozdíl od té, čeho bych chtěl dosáhnout, která je pořád otevřená.

R.: My to pořád nevíme, kde budeme.

Kdyby za vámi přišel 10letý kluk, že vás viděl někde hrát a chce být dobrý jako vy. Co byste mu poradili?

R: Ať jde za svým snem. I když je to práce, výsledek bude šťastný.

E.: Samozřejmě pracovitost. Pracovitost je nutnost, to je cesta k cíli, kterého chci dosáhnout. Ale cenit si každého krůčku, každého úspěchu i neúspěchu. Všechno se to nahromadí do dalšího rozvoje.

Děkuji za rozhovor.