Hraje, tančí, vychovává dceru a snaží se pomáhat. Jitka Schneiderová se na začátku roku rozhodně nenudí. Dohnat ji k rozhovoru se zdálo jako nadlidský výkon, ale podařilo se. Herečka se rozpovídala nejen o práci v divadle, ale také o tom, jak jí chybí tanec a jak je „vychovávaná“ svou dcerou a její generací. Máme se totiž od mladých co učit...
Hraji pořád několik představení ve Studiu DVA, občas si zazpívám v Mýdlovém princi. A moje oblíbené představení Moje tango, které mělo zhruba před rokem premiéru s Romanem Zachem a Karlem Maříkem, který tam hraje celou dobu živě na harmoniku, je zážitek, na který se vždycky moc těším a srdečně zvu. Budu zkoušet nové představení a v létě bych měla točit film.
Vzhledem k tomu, že nabídka na zkoušení přišla po Stardance a já jsem byla v obrovské kondici… Tango je ale činohra, do které jsou vloženy prvky tance. Logicky to ale choreografka Petra Parvoničová stavěla tak, abychom to mohli hrát i dalších pět let nebo i déle a v situaci, kdy už dávno nejsme v tréninkových zápřazích.
Choreografie je skvělá, tančíme, ale není to vrcholový tanec. Šla bych do toho asi i bez Stardance, protože mám nějakou průpravu ze školy, když jsem studovala herectví. Taneční dispozice jsou geny po rodičích. A vždycky se taneční číslo dá postavit na konkrétního člověka. Měli jsme tréninky a zkoušky, a když máte pohybovou paměť, tak si to tělo zapamatuje a zvykne si.
To bylo nádherné. Uspořádali jsme charitativní večer Díky tanci v Lucerně a podpořili jsme tím téma pěstounství a pěstounské rodiny. Nikdy na ten večer nezapomenu! Teď aktuálně v novém roce se znovu svoláváme s Markem. Nevím, co z toho bude, ale oba dva jsme si najednou řekli „pojďme trénovat“, protože mně to chybí.
Marek právě řekl, že by taky potřeboval trénovat. Je to asi i tím, že jsme takoví projektoví lidi. Uvidíme, co z toho vznikne. Bez projektů jsem docela lenivá.
Po dnech volna je potřeba zase začít. Pohyb mi dělá dobře, ale ten moment, než tu tašku na cvičení zabalím, vyjdu z bytu a dorazím na místo, je náročný. Když se dostanu do nějaké kondice a uděláme s Markem taneční číslo, určitě ho někde ukážeme. Ale jen když budu koukatelná. (smích)
Taky, ale můžeme s tím i vystupovat. Někde se to prostě upíchne.
S nadací Hledáme rodiče spolupracuji už přes osm let. A když jsem ve Stardance dostala tolik dobré energie a tak strašně mě to bavilo, chtěla jsem tuhle radost a energii do něčeho vrátit. Tak vznikl večer Díky tanci, kde zatančili kamarádi z různých řad Stardance, ale také profesionálové z baletu a děti. Zažili jsme neskutečný večer a vybrali pro pěstounské rodiny přes dva miliony korun.
Pěstouni si zaslouží velký obdiv a podporu. Je přece ohromná věc, když někdo nabídne svůj domov, lásku a péči dítěti, které zrovna z vážných důvodů nemůže vyrůstat u své biologické matky. Jedna náruč s bezpodmínečnou láskou je základ pro zdravý vývoj každého dítěte. Přeci každé dítě má právo vyrůstat v rodině. Podpora pěstounství u nás, pěstounské rodiny a změna systému, aby děti alespoň do tří let nebyly umísťované do kojeneckých ústavů, je moje téma, moje srdeční záležitost.
Tam jich je tolik. Skvělé dokumenty Rodiče napořád natočila Olga Špátová, můžete je vidět v archivu České televize. Ženy k pěstounské péči přirozeně inklinují více, ale můj obdiv mají i muži, kteří se ke změně života v rodině přidají, pečují o další dítě a zařídí se podle toho.
Vytvářela jsem videa pro nadaci Hledáme rodiče, kde hlavní téma bylo „Co pro tebe znamená rodina“. Oslovila jsem kamarády z branže, ale i Vladimíra 518, Radka Laciho, fitness trenéra, který se velmi zasazuje o osvětu, co to znamená, když dítě vyrůstá v dětském domově, protože to sám zažil.
Všichni si vybavili zážitky z dětství a popsali je. Bylo to strašně silné. Spot jsme pojmenovali „Každé dítě má právo vyrůstat v rodině“ a promítal se na festivalu v Karlových Varech, kde nás přijal Jiří Bartoška a Moët & Chandon v rámci charitativního přípitku pro dobrou věc.
Když jsme spot vypustili do světa, dostali jsme možnost pouštět ho dva týdny ve všech kinech CineStaru v celé republice před každým filmem, na filmovém festivalu ve Slavonicích a na hudebním festivalu v Poděbradech. Bylo to neuvěřitelné a povzbuzující. Má smysl upozorňovat a mluvit o těžkých tématech, protože nám to není jedno. Jsem všem, kteří na spotu pracovali, velmi vděčná. I těm, kteří nám pomohli, aby byl tak moc vidět.
A ano, na festivalu v Karlových Varech se mě novináři ptali, jestli bych byla sama pěstounkou. Zatím odpovídám, že nevím. Jediné, co teď vím, je že chci pomáhat osvětou a komunikovat, co je potřeba změnit. Dělám jinou práci, proto se snažím pomáhat alespoň takhle.
Já se vlastně skrze ni pohybuji i mezi jejími kamarády. A tahle generace ekologii vnímá velmi zásadně. Oni si o tom opravdu povídají, zajímá je to, zkoušejí se svými činy chovat tak, aby byli ekologičtí, šetrní pro naši planetu. Říkají si: „Jak bude planeta vypadat pro naše děti?“
Třídíme odpad, to je samozřejmost. Když někam jdeme, Sofie mě upozorní na plastové víčko ke kávě a ptá se, jestli ho opravdu potřebuji. Navrhla jsem koupit nějaké krabičky na jídlo, když si koupíme jídlo domů, protože toho odpadu je opravdu hodně. A Sofie mi odpověděla, že je to super nápad, a pořídí je. Takhle nová generace reaguje.
Instagram a sociální sítě obecně jsou silné médium. Já teda čekám, kdy to celé padne, ale na zveřejňování důležitých témat je to senzační.
Koukaly jsme na zprávy, četly jsme weby. Cítila jsem hluboký smutek, úplně mě to dostalo. Ale člověka to nemůže úplně sundat, a jediné, co může udělat, je pomoct rozumem. Jestli chce, pošle peníze, začne se sám zamýšlet nad škodlivými věcmi, co děláme, a tak dále. Těžké to ale je.
Ještě nevím, protože teď pracuji na projektech a potřebuji je usadit, aby se rozběhly správným směrem. Je teprve leden, čekám na pracovní termíny. Potom se uvidí.
Víš, že o soukromí nemluvím, ale díky za optání, jsem spokojená.