Rychlá zpověď - Martin Zach: Život na vozíku nekončí

Na konci srpna jste se oženil, to nás moc zajímá. Jaká byla svatba? Je to přece jen velká životní událost.

Svatba dobrá. Životní událost to je a není. Jde o to, jak to člověk bere a jak to má nastavené. Samozřejmě je to velká událost, ale ten vztah a život to nezmění.

Jak dlouho jste spolu?

Čtyři a půl roku.

A jak dlouho jste se odhodlával ji požádat?

To bylo taky rychlý, na dovolené. V pondělí jsme odlétali a já jsem byl v pátek kupovat prstýnek.

Prodej luxusní vily, Praha 6 - Nebušice – 312, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Takže to bylo rozhodnutí ze dne na den?

Nijak dlouho jsem se nerozhodoval. Ta příležitost najednou přišla, tak jsem toho využil. Ale že bych se nějak dlouho odhodlával, to ne.

Kdybych teď mluvila s vaší ženou, tak by mi určitě řekla: „západ slunce, romantika, večeře“. Bylo to něco z toho?

Západ slunce tam nebyl, ale bylo to u moře, na pláži v takovém altánku. Takže romantické to bylo.

Když jste ochrnul, napadlo vás někdy, že můžete žít takto normální život, být šťastný a oženit se?

Úplně ze začátku, ty první měsíce, určitě ne. Ale potom, když jsem potkal starší vozíčkáře, kteří už sedí na vozíku déle, jsem najednou viděl, že to všechno jde. Od nich jsem čerpal informace a oni mi to předávali, takže jsem věděl, že je možné „normálně“ žít.

Jak funguje vaše žena při asistenci? Musela se hodně učit, nebo automaticky věděla, jak pomáhat a co dělat?

Vozíčkáři většinou lidi okolo sebe nasměrují a řeknou jim, co potřebují a kde potřebují pomoc. U ní to zas tak potřeba nebylo. Jelikož je doktorka, tak nějaké věci věděla, a s handicapovanými se seznámila dřív.

Takže takový přirozený talent, když je lékařka?

Přirozený talent. Ale jde taky o to, jak si ten člověk na vozíku o pomoc řekne. Musí své okolí umět nasměrovat, co potřebuje, a co ne. Samozřejmě to chvíli trvalo, než jsme se sehráli a než jsme to vychytali, ale nebylo to nic extrémního.

Jak to bude pokračovat dál? Když se „roztrhl pytel“ s články o tom, že jste se oženil, prohlásil jste, že byste chtěli mít děti. Půjde to?

Půjde to, co by to nešlo? Všechno jde, když se chce.

Kdy to plánujete?

Necháváme tomu volný průběh.

Když se vám před devíti lety stala ta nehoda, tak jste po nějaké době rehabilitací řekl, že budete bojovat natolik, až začnete chodit. Když jsem se vás dneska zeptala, kde se vidíte za pět let, řekl jste, že budete pořád na vozíku. Proč?

Tohle jsem řekl v prvních dnech, co se mi to stalo. Postupem času samozřejmě člověk zjistí, že to tak snadné úplně není. Třeba jednou chodit budu, neříkám, že ne. Ale myslím, za pět let ještě doktoři nic nevymyslí, abychom chodili. Zřejmě to bude za delší dobu.

Ale vy jste tehdy nemohl v podstatě hýbat ani rukama, a teď jste soběstačný, napijete se sám, fungujete jako samostatná jednotka.

Naštěstí ty svaly v rukách se probudily a začaly se hýbat. Ze začátku to opravdu bylo jenom o tom, že jsem kroutil hlavou a levačku jsem zvednul, jinak ne.

Ale když se probudily svaly v rukou, tak se třeba probudí i v nohách?

Tam jde o to, že při úrazu vznikl takzvaný mozkomíšní otok, nervy byly utlačené. Když ten otok opadne, tak se některé dráhy znovu obnovily a svaly se zapojily. Ale ty svaly na nohou… Hlavně po devíti letech už to nejde, aby se znovu přirozeně nastartovaly.

Ale vždyť cvičíte…

Cvičím, ale posiluji jenom ty svaly, co mi fungují. Svaly, které nefungují a nejsou zapojené, posilovat nemůžu.

Před chvílí jste seděl, a pak jste si rukama pomohl dát nohu přes nohu, jak ji máte teď. Cítíte, že je to pro vás pohodlnější?

Je to pro mě pohodlnější, protože se nehrbím. Takhle sedím se založenýma rukama, abych si narovnal záda. Když si je dám před sebe, tak ta stabilita trupu není taková. Utlačuje mi to bránici a nemůžu pořádně dýchat.

Prodej bytové jednotky 2x 1+kk, Praha, Praha 2

Zobrazit nemovitost

No jo, to by mě vůbec nenapadlo. Povězte mi ještě, jak vypadá váš pracovní den?

Každý den je jiný, což je pro mě základní, protože stereotyp úplně nesnáším. Všechno si řídím sám, a den se odvíjí podle toho, co si naplánuju. Nejvíce se momentálně věnuji oblečení pro vozíčkáře FZWear.cz. Když je potřeba, objednávám látky, vyřizuji zakázky, jednám se zákazníky, dělám etikety na posílání, jsem v kontaktu se švadlenou a posílám jí zakázky. Kromě šití dělám komplet všechno já.

A jde to na odbyt? Mají o to vozíčkáři zájem?

Jde to, poslední měsíc je úplně fenomenální. Je to i tím, že jsme poprvé začali dámskou kolekci a máme druhý týden i dámské kalhoty. A také jsme „vyjeli“ se softshellovými kalhotami. Je to v podstatě nepromokavá a větru odolná outdoorová látka. Lidé to teď na zimu opravdu kupují. Chceme, aby to oblečení bylo kvalitní, hezké a zároveň cenově dostupné. Takže další prací je teď shánění peněz na to oblečení.

Oblečení je totiž dotované a veškerý materiál a část výroby dotujeme z financí, které seženu od různých nadací nebo od charitativních projektů. Co kus, tak v průměru 800 korun jde od nás. Snaha je, aby si oblečení mohla dovolit co nejširší skupina vozíčkářů, nechceme se zařadit mezi firmy, které vydělávají na vozíčkářích.

No počkejte, ale něco na tom vydělat musíte, z něčeho žít musíte?

Máme příspěvek na chráněné pracovní místo, které jsme získali pro letošní rok. A také podporu od nadací.

To je ale strašně málo, ne?

Stačí to.

Myslela jsem, že to máte jako byznys. Abyste vydělal…

Ne, byznys z toho dělat nechci.

Ale pak přijde nějaká konkurence a byznys si z toho udělá…

Lidé půjdou po ceně, po kvalitě. Žádná firma nebude schopna to ušít tak kvalitně a za naši cenu.

Oblečení vymýšlíte a testujete sám na sobě? Jak vůbec vypadá?

Vzadu je delší, přes zadek. Vepředu je to kratší, aby se nehrnulo a nedělalo to boule. Když si vy sednete, tak se vám to vepředu shrne a vzadu vám leze zadek. A když se postavíte, tak si to srovnáte. Jenže my se nepostavíme, my potřebujeme to pohodlí vsedě. Ještě je to udělané tak, aby se i člověk, který neovládá prsty, jako já, mohl zapnout a obléknout. Máme místo knoflíku háček a očko, aby se to mohlo chytit na zipu, a vzadu máme větší očka, aby si to člověk mohl vytáhnout a obléknout. Mikina to samé, vepředu kratší a je to protažené dozadu přes zadek, aby netáhlo na záda.

To je super. Člověka to prostě nenapadne…

Nenapadne. Já to začal řešit, až když jsem se dostal na vozík a najednou na mě nic nebylo. Nebo bylo, ale blbě. Vepředu hrozně moc materiálu, ale vzadu mi z toho lezl zadek. Když jsem přelezl do auta, tak se mi kalhoty svlékly do půlky stehen. A jeďte si pak na rande nebo nějakou schůzku, aby vás tam někdo cizí oblékal. (smích)

To muselo být takových trapasů, než jste vychytal podobné věci. Jmenujte ještě něco, kromě toho, že vás někdo oblékal.

Tak trapasů… Třeba to, že jsem vypadl z auta při přelézání, nebylo ze začátku nic nenormálního. Odjede mi vozík, třeba když prší nebo je sníh. Nalézám do auta, vozík se smekne. Takhle jsem spadnul i doma, sousedi mě pak šli zvedat a já byl jenom ve spodním prádle.

Povězte mi o vaši terapii na koni. Jmenuje se to hipoterapie, já si ale pod „hipo“ představuju hrocha.

Hippo je anglicky hroch, tohle je z latiny. Jedná se o spolek Caballinus, který se věnuje hipoterapii handicapovaných dětí. Já jsem s nimi začal jezdit už před sedmi roky. Ze začátku to byl adrenalin, museli mě na toho koně přivazovat, abych se tam vůbec udržel, nakládalo mě šest lidí. Teď to zvládáme v pohodě ve třech.

Snažím se jim pomáhat a získávat finanční prostředky, protože je to taky dotované. Jeden kůň a jeho ustájení na rok stojí sto dvacet tisíc, my máme pět koní. Snažím se jim dělat PR, moderuju jim občas nějakou akci a podobně.

Je to tak, že díky tomu, že jste tenkrát vyhrál Muže roku, máte trochu „profláknutý“ obličej? Pomáhá, že jste se v médiích zviditelnil ještě jako zdravý člověk?

To je ta kombinace: Muž roku a skok. V rámci samotný Muže roku bych tak známý nebyl, mě vlastně proslavil až ten skok a úraz.

Letos byl devatenáctý ročník, já jsem vyhrál desátý. Je potřeba říct, že David Novotný dělá tu akci charitativně, nejde tam jen o Muže roku a nějaký titul. David podporuje stacionáře a dětské domovy na Náchodsku. Účel je udělat nějakou dobrou věc. Od té doby, co se mi to stalo, mě David finančně podporuje. Rozděluje peníze mezi děti a vždycky něco dá i mně. A to je to zákulisí, které třeba Česká Miss vůbec nemá.

Vy to pořád sledujete?

Už ne tolik. Letos jsem poprvé na Muži roku nebyl, protože jsem byl na mistrovství Evropy v atletice a nestihl jsem to. Ale jinak se pravidelně jezdím podívat každý rok na finále.

Co říkáte na ty kluky? Jak se to mění a jaký je rozdíl před devíti lety a teď?

Já s těmi kluky vůbec nepřijdu do kontaktu. Ale vím, že teď už před finálem mají nějaké soustředění a je to více medializované. My jsme tenkrát jenom jeli do Náchoda o den dřív, večer jsme šli na bowling a nic víc nebylo. Teď už se na to připravují, musí splňovat i nějaká kritéria v anglickém jazyce a mají nějaké testy. A hlavně se postupuje na mezinárodní soutěže, což za mě také nebylo.

Říkal jste, že jste byl na mistrovství v atletice. Čemu se věnujete?

Věnuji se hodu kuželkou, což je atletická paralympijská disciplína. Závodím za spolek Atletika bez bariér Pardubice, takže jezdím trénovat do Pardubic. Během čtyř let jsem se propracoval do světové špičky a letos jsem poprvé vyhrál celý Český pohár. V Evropě jsem se umístil na pátém místě. Cílem je paralympiáda v Tokiu 2020.

Vy jste byl sportovec už předtím, a tohle vám zůstalo. Pomáhá sport na psychiku?

Jednak na psychiku, a pomáhá také vrátit se do života na tom vozíku. Třeba jízdou na kole, posilovnou člověk hodně posílí a o to víc je soběstačnější.

Mám trochu pocit, že mluvím se zdravým člověkem. Vy neděláte nic jinak, než by dělal zdravý člověk. Akorát u toho sedíte…

Přesně tak, snažím se o to. Ale taky to tak nemuselo být, mohl jsem sedět doma a nadávat, že se mi to stalo. Zmínila jste medializaci a to, jestli mi pomohla. Kdybych nechtěl, tak do médií nepůjdu. Ale já jsem se rozhodl, že ten handicap chci rozšířit mezi lidi, aby věděli, že tady něco takového je. Já sám osobně jsem to nevěděl, a to jsem chodil na sportovní školu, kde jsme měli i speciální pedagogiku. Věděl jsem, že jsou tu nějaké dětské mozkové obrny, ADHD a podobně. Ale že tu jsou úrazy páteře, to jsem vůbec nevěděl.

Co pro vás znamená luxus?

Tak obecně luxus se rovná být movitý. Ale pro mě je luxus být zdravý, mít čas na rodinu a být v klidu. Jet si někam na dovolenou a užívat si život.

A to se daří?

Svým způsobem ano. Samozřejmě by bylo nejlepší být rentiérem a nedělat nic. Mě by to ale asi nebavilo. Každý ten luxus vnímá úplně jinak.

Kdysi jsem dělala rozhovor s Janem Potměšilem, který říkal, že třeba dojede k bankomatu a nedosáhne na něj. To je další příklad toho, že zdravému člověku takové věci nedojdou. Když se vám něco takové stane, pomůžou vám lidé?

Všechno samozřejmě není přizpůsobené, třeba s tím bankomatem. Tím že nehýbu prsty, mám problém vytáhnout kartu z bankomatu. Nebo jsem nedosáhl na terminál, abych zadal PIN. Takové věci jsou, ale lidé většinou pomůžou.

Jednou jedinkrát mi člověk řekl, že mi nepodá vozík z auta z kufru a odešel. Ale za chvíli se vrátil, protože pochopil, že jsem vozíčkář. Ale jinak lidé pomáhají. Když vozíčkář chce, tak je většinou naučený, že si o pomoc řekne. Já s tím problém nemám, holt to k tomu vozíku patří.

Jak byste motivoval další lidi? To je pořád něco někde – úraz, hloupá náhoda…

Je to furt někde. Jezdím do Kladrub dělat instruktora soběstačnosti, a tam se setkávám s lidmi, kteří se dostali do situace jako já. Učím je všechny přesuny, polohování na lůžku, oblékání nebo to, že na vozíku to nekončí. Chce to dřít, ale život lze žít relativně dobře.

Vidí plamínky naděje, nebo si říkají: Co to tu mele?

Je to kus od kusu, ale musím říct, že většina je pozitivní. Řeknu jim, že jsem devět let na vozíčku. A co všechno se dá na vozíku dělat. Pro ně je to motivace, že to jde, když se chce.

Martine, moc děkuji za rozhovor. Hodně štěstí.