Rychlá zpověď - farářka Martina Viktorie Kopecká: Farář musí být trochu divný

Ptají se vás lidé často, čím to, že zrovna s vaší vizáží jste farářka?

Ano. Zrovna nedávno jsem souhlasila s rozhovorem, který jsme natáčeli v autě. Moderátor se mě ptal, jak se v životě stane, že jsem se zrovna já vydala touto cestou, a také sdělil, že vlastně jako farářka nevypadám. Zeptala jsem se ho, jak tedy podle něj farářka vypadá, a on v podstatě popsal „babiznu“, která o sebe nedbá, neustále se modlí a neví, co je to život.

Na jednu stranu mě to naštvalo, protože popsal zosobněný předsudek, který má k realitě opravdu hodně daleko. Na druhou stranu je asi fakt, že jsme my jako křesťané ve světě málo vidět, takže těžko předpokládat, že společnost změní názor ze dne na den.

Jak by podle vás měla být církev dobrým příkladem?

Myslím, že kámen úrazu je především v komunikaci církve s okolním světem. Podle mě se jí nevěnuje tolik času a prostředků, a když už církev komunikuje, člověk mimo ni o tom obvykle ani neví.

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Ale škatulkování a předsudky nejsou v lidech zakořeněné jen vůči církvi. Pohlížíme stejně na uprchlíky, LGBT skupinu nebo na lidi jiného náboženství. Mnoho lidí minority na okraji společnosti kritizuje a staví se k nim nepřátelsky, ale nabízí se otázka, kolik lidí s nimi opravdu vedlo dialog. Rádi žijeme na svém klidném dvorečku, máme pokoj, nikdo nás ničím neprovokuje a nemáme touhu jít do světa. Nenecháme si sáhnout na naše tradice, slavíme Vánoce či  Velikonoce, ale v podstatě jako společnost o těchto svátcích víme jen základní informace. Častokrát máme absenci kritického myšlení a díváme se na svět skrze různé filtry, které jsou samozřejmé a automatické.

Jak to myslíte?

Já jsem vždycky zápasila s tím, že mnoho lidí kolem mě se drželo známých rčení „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše“ nebo „příliš nevybočovat, co je doma, to se počítá“ a těmito malými myšlenkami se řídili. Přitom my Češi, jako národ, jsme měli v historii spoustu velikánů, myslitelů a spisovatelů.

Třeba když si vezmete myšlenky Václava Havla, ty především zarezonovaly a ukázaly, že když máme inspiraci a dokážeme se s někým ztotožnit, tak společně jako národ dokážeme mnoho. Během pandemické epidemie jsme toho byli svědky. Myslela jsem si, že jsou Češi nespolehliví a nedá se na ně obracet o pomoc a spolupráci. My jsme ale byli schopni šít ze dne na den roušky a ještě je pečlivě nosit. Pro mě to byl moc pěkný čas, kdy se mi potvrdilo, že lidská solidarita opravdu funguje. Navíc se ukázalo, že mnoho lidí toužilo i po nějakém duchovním naplnění.

Ano, mnoho lidí mělo čas se na chvíli zastavit…

Přesně tak. Měli jsme více času na přemýšlení, více času být sami se sebou. Mnoho lidí mi zpětně řeklo, že tato „povinná dovolená“ jim v podstatě zachránila život, protože byli natolik zahlceni prací, byznysem, povinnostmi a špatnými vztahy, že jediné, co potřebovali, bylo na chvíli vypnout. Najednou jako kdyby si člověk opravdu uvědomil, co je to cenné v životě, o co se dá opírat. Lidé se v dnešní době ptají po duchovním životě a prozkoumávají tu svou životní cestu. A na tom záleží.

Jak by komunikace církve se společností měla vypadat?

Ježíš pracoval s rybáři. Nebyli to jaderní fyzikové, byli to lidé, jako jsme dnes my. Když bychom si položili otázku, zdali měl kolem sebe Ježíš „lepší materiál“, než jsme my dnes, tak rozhodně neměl. Vzal si k sobě lidi, kteří mu byli blízcí a kteří lovili do sítí ryby. Proto si myslím, že dnešní církev by se nemela úplně stranit toho, aby byla na současných sociálních sítích a platformách. Myslím si, že kdyby Ježíš v dnešní době používal Facebook, tak by především zval k osobnímu setkání.

Když jsem začala studovat teologii, tak jsem si sama všimla, jak dlouhá a komplikovaná cesta pro mě do kostela vedla. Nevěděla jsem, kam mám jít, co tam mám dělat, co tam komu mám říkat a co mě vůbec bude čekat. Všechny tyto úzkosti, které jsem měla, ale prožívají jak mladí, tak starší lidé i v dnešní době. Církev by je těchto strachů měla zbavit. Měla by říct: „Je v pořádku, že jste hledající, buďte tady s námi a ptejte se na to, co vás zajímá.“

My faráři často podobnou slepotou trpíme, protože si myslíme, že lidé přeci musí vědět, co se v kostele děje. U nás v kostele děláme takzvané cvičné bohoslužby, kdy postupně procházíme bohoslužbou, zastavujeme se a vysvětlujeme si smysl jednotlivých částí a gest. Moje touha je, aby lidé do kostela přicházeli sebevědomě a jejich příchod je neuváděl do rozpaků. Zároveň si myslím, že by měla církev nabízet program pro všechny věkové skupiny a měla by mluvit jazykem současné doby.

Mladí lidé v dnešní době jsou nároční konzumenti, a proto jsem třeba ráda za své kolegy z Českobratrské církve evangelické Pastoral Brothers, kteří dělají vtipným způsobem osvětu. Ano, někdy jsou jejich videa dost na hraně, ale právě tím si to člověk dobře zapamatuje. Je spoustu farářů, kteří se bokem věnují různým zajímavým činnostem, někdo rád maluje, někdo se věnuje zahradničení. Kolegyně farářka Sandra třeba ještě vystudovala pivovarnictví.

Co máte ráda vy?

Já si ráda dám skleničku vína a užívám si pocit, že jsem. Nedávno mi někdo napsal: „Paní farářko, jestli dál budete podporovat lobby tvrdého alkoholu a tabákových výrobku, tak to nedopadne dobře.“ A já tomu rozumím. Když vykládám, že tělo je chrám, tak tím nemám na mysli jen make-up či hezké oblečení, ale také to, čím dělo živíme a napájíme. Měli bychom hledat rovnováhu a zároveň nerezignovat na radost.

Tím samozřejmě nechci nikoho nabádat k tomu, aby nezřízeně pil a kouřil. Mám jen pocit, že to není v rozporu s vírou. Cesta k závislosti je krátká, je na místě si to uvědomovat. Koneckonců před pár lety jsem složila státnice z adiktologie. Když to zlehčím, farář je ale v podstatě povolání, ve kterém je v popisu práce pít alkohol.

Jak na vaše povolání nahlíží muži?

Jsem si jistá, že první dvě ženy, které naše církev vysvětila v roce 1947, to rozhodně těžké měly. Já jsem se ale s překážkami v naší církvi už nesetkala. Nepotkala jsem nikoho, kdo by mi říkal, že kvůli tomu, že jsem žena, nemohu to, či ono. Mimo církev mé povolání ale budí  zvědavost a paradoxní fascinaci, která někdy zavání i nějakými narážkami.

Častokrát se mi stane, že mi e-mailem někdo napíše, že mě někam zve, a popíše můj vzhled. Já pokud můžu, tak na dotazy odpovídám. A vždy se snažím odpovědět slušně, takže napíši: „Nezlobte se, ale já soukromé setkání nerealizuji. A pokud chcete do kostela, tak jste vítán.“ Poté se stává, že se dotyčný naštve a osočí mě z toho, že nejsem dobrá duchovní, pokud se s ním nechci setkat. Začne namítat, že by se vlastně u té naší společné večeře nebo kávy chtěl i zpovídat a měl by zájem o pastorační rozhovor. Poté přijdou reakce typu, co jsem vlastně zač, pokud nejsem schopná si s někým vyrazit a spustí se lavina výčitek. Tam už si dovoluji nereagovat.

Byt na prodej na Praze 2 - 29 m², Praha 2

Zobrazit nemovitost

Ale obvyklou reakcí mužů je spíše milá zvědavost. Když jsem byla v roce 2018 na pozvání Františka na biskupské synodě, tak jsem dostala cedulku, kde bylo napsáno „bratrský delegát“, protože ženský tvar pro tuto funkci neměli. Na začátku během mého pobytu to bylo těžké, skoro nikdo se mnou nemluvil. Jakmile se ale podařilo s ostatními faráři dát do rozhovoru, tak ke mně přistupovali opravdu velmi lidsky. Dá se říci, že dokonce jako k dceři, kterou přijímají s veškerou láskou a tolerancí. Někteří mi dokonce sdělili, že mi fandí. Sám papež František se se mnou v taláru vyfotil. A potom ještě několikrát při jiných příležitostech.

Vy jako farářka i často oddáváte. Ale zajímá mě, jak to máte v soukromém životě se vztahy vy?

Říkám si, že pán Bůh ví, co se mnou, a až to přijde, tak to přijde. Naši duchovní jsou ženatí nebo vdané, a je to tak dobře. Sama si neumím moc představit, jak bych s lidmi mohla mluvit o vztazích, pokud bych čerpala jen z knih nebo představ. Věřím, že i v dnešní rychle době lze najít partnera na celý život a že má smysl vztahy budovat. Milovat a nechat se milovat.

Takže se řídíte spíše srdcem než rozumem?

Rozhodně! Já přesto, že jsem velmi racionální člověk, tak to rozhodně neplatí o vztazích. (smích)Jsem přesvědčená, že jeden člověk k tomu druhému jednoduše patří. Věřím, že jsou stvořeni pro sebe a mají se navzájem rozvíjet a doplňovat. A to bez toho, aniž by se musel jeden nebo druhý omezovat. Jejich potenciál se nesčítá, ale násobí.

Nejsem na druhou stranu ale úplně přesvědčená, že všichni musí stihnout založit rodinu do pětadvaceti. Jako rodinný terapeut častokrát vím, že je někdy lepší, když pár dojde k důstojnému rozvodu, protože je v manželství verbální či fyzické násilí, a tím trpí všichni.

Vztahy jsou v našem životě velmi zásadní a dávají nám mnoho síly, naděje a víry. Pokud vidíme, že se s nimi děje něco špatného a už jsme vyzkoušeli všechny možnosti, tak je potom asi nejlepší daný vztah ukončit. Někdy se během tohoto procesu vydává člověk na dlouhou cestu, na které zjišťuje, kým doopravdy je a co je smyslem jeho života.

Jaké jsou nejčastější problémy, s nimiž vás páry navštěvují?

Většinou za mnou chodí lidé ve středním věku, kteří třeba už mají děti, ale prožívají určitou samotu napříč tomu, že jsou ve vztahu. Chodí za mnou ti, kteří jsou si hodně vzdálení. Nejčastější příklad je ten, že žena zůstane s dětmi doma, otec pracuje a vlastně se v tom běžném životě úplně míjí. Matka se věnuje dětem, ale nemá vedle sebe partnera nebo manžela. Má vedle sebe jen někoho, kdo jí dává peníze, ale nijak s ní citově nebo intimně nežije. Poté dochází k takovým rozporům, kdy jeden neví, co si myslí druhý, a nezeptají se na to. Páry vedle sebe poté jen přežívají a odnáší to především děti.

Doléhá i na vás někdy pocit samoty?

Ano, vlastně docela nedávno jsem měla takovou krizi. Cítila jsem velký tlak, na nic jsem neměla čas a tak jsem vnímala, jako by Bůh byl hodně daleko. Uvědomila jsem si ale, že to, co mi nejvíc pomáhá, je opravdu to v pokoře Bohu říct. Jsem člověk, který je hodně akční a mám tendenci urychlit fázi čekání. Já často mívám krizi před svými narozeninami. A moje vysvětlení je, že potřebuju ještě něco pochopit, než dojdu do další fáze. Nejhorší to bylo, když jsem vstupovala do Kristových let. Nyní s odstupem se dívám na třiatřicátý rok jako na radostný a krásný. A pokud v něm byla bolest, tak se proměnila v sílu.

Bolest?

Ano, ta mi v životě pomohla pochopit mnoho věcí. Častokrát, když stojím před nějakou iracionální a paradoxní situací, dokáži ji vyřešit pouze tehdy, když si sáhnu na dno svého vlastního nitra. Samozřejmě se u těch problémů hodně vztekám, obzvlášť u věcí, které se opakují už poněkolikáté. Když potkáváme stejný typ lidí, když řešíme v práci ty samé věci, tak to znamená, že se tomu danému úkolu máme více věnovat. Ve chvíli, kdy to dokážeme zvládnout a neutečeme, tak se to třeba už nevrátí.

Pracovala jste dlouhou dobu ve velké firmě. Ztratila jste díky své nové cestě hodně přátel?

Víte, že asi většinu? Měla jsem přátele v korporátu, kde se tohle moje rozhodnutí nesetkalo s velkým pochopením. Kolegové se ptali, proč odcházím z dobře placené práce, kde jsem měla vidinu kariérního růstu.

S některými v kontaktu jsem, ale mám spíše přátele v oblasti církve. Už nemám moc chuť vysvětlovat někomu, že jednoduše v sobotu večer nechci jít na večírek, protože v neděli ráno sloužím a potřebuji být v dobré kondici.

Takže dá se říct, že často „přepínáte“?

Ono to tak někdy je, když je člověk s lidmi, kteří vás neznají. Když jsem například na nějaké svatbě, kde oddávám, tak se na vás okolí dívá stále jako na farářku. Zrovna nedávno jsem byla v Liberci na psychoterapeutickém výcviku. Vracela jsem se večer do hotelu, rozcuchaná, unavená, a potkala mě tam paní, která zrovna jela na kole a zakřičela: „Jé! Paní farářka.“ A jela dál. Navíc já si dost často pro sebe mluvím na ulici.

Čím to?

Buď mám v sluchátkách puštěnou audioknihu a komentuji děj, anebo si nahlas přeříkávám nějaké věty do kázání. Takže si říkám, že když mě lidé někdy potkávají, tak se musí občas leknout. Ale zase farář musí být aspoň trochu divný, aby byl opravdový.