Rychlá zpověď - modelka Veronika Kašáková: Druhé dítě chci, nemoci se nebojím

Verunko, moc ráda tě po dlouhé době vidím. Co teď děláš v Praze? Děláš znovu modeling?

Dostala jsem nabídku na krásnou kampaň. Vždy si z nabídek vybírám a tohle bylo příjemné, tak jsem si řekla, že bychom mohli zase něco nafotit a trochu se vrátit do starého života. Takže po delší době tady zase něco fotím.

Zas tak po delší době to ale není. Syn má jen pár měsíců a zrovna u tebe jsem si říkala, že si budeš chtít užívat mateřství.

Já si mateřství strašně moc užívám. Kdyby syn nebyl takový, jaký je, že by mi umožnil, abych mohla pracovat, tak bych se ani nevzdálila. On je tady se mnou a já pracuji ve chvíli, kdy spinká. Když je vzhůru a on ještě bývá vzhůru chvilinku, tak jsme spolu. Máme tady zázemí a je tady s námi i babička, takže to nevnímám tak, že bych tady pro něj nebyla i v tom pracovním procesu.

V Rychlé zpovědi jsem se tě ptala, co ti korona dala a co vzala. Mluvila jsi o těhotenství. Bylo to plánované?

No, nebylo to úplně plánované. My jsme si prostě řekli, že když se to stane, tak to bude štěstí a ono se to vlastně stalo hned, takže to bylo dvojnásobné štěstí. Bylo to takové překvapení a byli jsme oba hrozně šťastní.

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

My jsme se naposledy viděly po tom, co jsi se vrátila z Havaje, a tenkrát jsi měla úplně jiné plány. Kde se to zlomilo, že jsi se ve finále rozhodla usadit?

Myslím si, že už tehdy jsem celkově byla na mateřství nastavená, ale stále chodila další práce a hodně jsme s partnerem i cestovali. Ale i kdyby se to stalo tehdy, tak by to taky bylo v pořádku.

Já jsem tehdy měla potřebu plánovat, mít trochu harmonogram a mít před sebou jasné vize, i po pracovní stránce, abych měla pocit, že vím, co mě čeká. Ale od jisté doby, a to mě hlavně učí můj syn, už neplánuji vůbec. Ono to ani vůbec nejde, žijete z minuty na minutu. Jsem strašně vděčná, že se nám to povedlo rychle a že ho máme, i když jsem si mateřství představovala jinak, takže absolutně už neplánuji.

Jak sis mateřství představovala?

Představovala jsem si, že minimálně šestinedělí neprožiji v takovým stresu a strachu…

Ono se říká, že v šestinedělí bývá žena hormonálně velmi nestabilní. Myslíš, že kdyby ses dozvěděla o nemoci syna v jiném období, že bys to vzala líp? Jak vlastně ty hormony pracují, jak se ty emoce dají zvládnout?

To si netroufám vůbec hodnotit. Bylo to, jak to bylo, a myslím si, že i na to, jak to bývá pro maminky náročné, když se narodí zdravé miminko, tak jsem to zvládla vlastně dobře. Protože se nemůžete zhroutit, když jde o malé miminko. Vy tam pro něj musíte být. Měla jsem také obrovskou oporu ve svém muži. Pamatuji si doteď na esemesku, kterou jsem mu psala, když jsem byla v nemocnici, kde nám synovu diagnózu potvrdili. Tehdy jsem mu psala, že vlastně to, že jsem se zhroutila na dvacet čtyři hodin, je ještě celkem dobrý, že to nebylo na dýl. Hlavně jde o tu motivaci v podobě miminka.

Taky jsem se rozhodla, že si tu radost z něho nenechám ukrást. Já jsem se ze začátku vylekala, prožila jsem si obrovský šok, který měl fáze vzteku, obviňování i samozřejmě lítosti, ale pořád jsem z něho měla obrovskou radost, takže jsem si ho užívala i v těch šílených stavech.

Kdyby byl Matýsek hodně plačtivý, jak bývají jiné děti, tak by to možná bylo náročnější, ale Matýsek je úžasné miminko, veselé, hodné a hodně spinká. Kdyby nebylo těch karet, které jsme si s jeho diagnózou vytáhli, tak by to možná bylo až moc dokonalý a možná bych tím i lezla lidem na nervy.

Matýsek má fenylketonurii (PKU), kdy tělo špatně odbourává fenylalanin a může vést až k poškození mozku. Jak se na takovou diagnózu přijde?

Tohle je celoplošný screening, který se dělá všem miminkách asi pár hodin po narození, kdy se bere krev z patičky. Kontroluje se tam asi osm vzácných nemocí a fenylketonurie patří mezi ně. Já si doteď pamatuji, jak přišla sestra, a ještě se nás ptala, jestli může krev odebrat. Tak jsem, řekla že asi jo, a sestra nám řekla, že kdyby tam něco bylo, tak nám budou volat, ale že nám volat nebudou. No, a nakonec nám volali.

Tohle se opravdu kontroluje u všech dětí, mám pocit, že se o tom moc nikde nemluví?

Ale později, jak jsem si k tomu načetla všechny informace a nastudovala si to, ani jsem tu nemoc nedokázala donedávna pořádně vyslovit, tak jsem si potom říkala, že díky bohu za to. Ten screening u dětí probíhá asi padesát let, takže žijí i lidé, u kterých to nezjistili a jsou kvůli tomu mentálně postižení.

To je pro mě doteď stále ten nejhorší strašák, a když přijdete do nemocnice šest dní po porodu, jste ještě po něm celá bolavá a řeknou vám všechny hrozby, tak nic jiného neslyšíte, ani to, že to dokáže vyřešit celoživotní dieta. Vy slyšíte, že vašemu dítěti něco hrozí, a ještě k tomu pociťujete obrovskou zodpovědnost, když to máte potvrzené černé na bílým, že jako máma nesmíte udělat chybu a můžete mu dávat jen určité druhy jídla.

I teď, když vám to tady říkám, tak je mi z toho stále úzko. Už ale nepláču a těch smutných dní je čím dál míň. Zrovna včera jsem si říkala, že už k tomu přistupuji spíš jako k výzvě a těším se na to, že se naučím něco nového a že se i díky Matyášovi naučím sama lépe stravovat, protože on bude jíst hlavně zdravě, hlavně ovoce a zeleninu. Teď má ještě mléko. Má takový speciální preparát, kde není ta aminokyselina fenylalaninu, který je obsažen v bílkovinách, a pak také má částečně mateřské mléko, protože jeho tělo dokáže nějaké množství zpracovat.

Neustále se hledá ten poměr, proto teď vážím jeho a až jednou bude starší, tak budu zase vážit potraviny, aby měl alespoň to, co může a co je potřeba pro správný vývin kostí, zubů a celkově těla. Je to hodně o číslech a matematice. Já jsem si stále říkala, že to nebudu ten první půlrok řešit, že si ho tím nenechám vzít, protože má stále jen mléko, ale teď už se blížíme k těm příkrmům a z toho mám docela strach. Ale stále sleduju profily maminek, které si tím už prošly a mají zdravé krásné děti a dá se říct, že i hezký život, takže si říkám, že když to zvládly ony, tak to zvládnu i já.  

O tom vůbec nepochybuji.

To říkají všichni, ale já už ani nechci být takhle silná. Na jednu stranu je to závazek a už chci být za tím přelomem, kde syn bude zdravý a bude prospívat, třeba až mu budou ty tři roky, protože asi po těch třech letech už nehrozí tolik ta mentální retardace, protože nervová soustava je už více vyvinutá. Takže v tom bodě bych už chtěla být. Ne že bych si tehdy už oddechla, protože dietu bude mít celý život, ale už nehrozí ty fatální následky, že může být mentálně postižený. Z té představy je mi špatně a vždy se zhrozím, že to říkám já, že se to opravdu děje mně a že za ten život už nemám vybráno. Takže se občas lituji, no. (smích)

Byt na prodej na Praze 2 - 29 m², Praha 2

Zobrazit nemovitost

Myslím, že na to máš úplné právo. Ta dieta teda znamená, že nikdy v životě nebude moci jíst jogurty, sýry a podobné věci?

On asi nikdy neochutná třeba maso, tam je hodně bílkovin.

Ale bílkoviny jsou skoro všude, ne?

Jsou, a i to maso může ochutnat, ale když mu ho dám, tak už nic jiného za celý den jíst nesmí, takže mu to musím spočítat, abych to rozložila do celého dne. I jogurt, kde je těch bílkovin míň, může. Teď jsem někde četla, že dospělí spotřebují třeba kolem tisíce gramů bílkovin a on se svou diagnózou může kolem dvou set. Takže mu jídla budu muset dávat v porcích na gramy, aby to měl vyvážené a nesmí hladovět. Paní doktorka nám navíc říkala, že pokud to neochutná, tak jedině dobře pro něj, protože chutě jsou naučený a on aspoň nebude chtít čokolády a sladké celkově.

V čokoládě je také hodně bílkovin?

Vlastně skoro ve všech sladkostech jsou bílkoviny. On bude mít svoje náhražky, které chutnají trochu jinak. Může třeba tuky a neomezeně může cukry, oleje a vodu. Některé děti, které mají fenylketonurii a nehýbou se, bývají baculaté. Proto se také stále uklidňuji, že omezení nakonec nebudou znát, když na to dohlédnu. Teď jako máma vidím, jak nás to jídlo obklopuje a on bude k tomu přistupovat od mala. Třeba jak děti ochutnávají a plivou různá jídla, tak to ho nenechám. Spíš je to starost pro rodiče, pro něj bude normální mít jiné stravovací návyky. Já ho v tom musím ohlídat.

Prvorodičky bývají většinou opatrnější a ze spousty věcí vystrašené, ty jsi k tomu měla už od začátku úplně jiné starosti. Pomyslela jsi přitom, že by sis troufla na další dítě?

Já to ještě řeknu tak, že když jsem byla těhotná, tak jsem si říkala, že po tom, kdy jsem byla v děcáku, tak budu svobodomyslná máma. Nesnášela jsem režimy, pravidla, jak mě usurpovali v děcáku. Navíc jsme ale na druhou stranu všem byly jedno, dělaly jsme si cokoliv. Třeba to, že jsem měla zánět čelisti, poznali, až když mi otekla celá hlava, tak mě odvezli do nemocnice. Nikdo mě pořádně neřešil, přesto je ze mě holka, jaká je.

Takže jsem si říkala, že to nebudu hrotit, a pak si porodím chlapečka, se kterým to musím hrotit. Prostě ho musím hlídat, musím zapisovat, musím hlídat, co sní, takže spíš pracuji se sebou, abych ho neomezovala víc, než bude potřeba.

Ale když se nám narodil, tak jsme si hned s Milanem řekli, že druhé dítě chceme. I to řekl spíš Milan, já jsem mu říkala, že ani neví, jak náročné to ještě bude s malým, a hned chce druhé. On hrozně chtěl k němu někoho, s kým tady jednou bude.

Ale Milan už jedno dítě má, ne?

Milan má už desetiletou dceru. Taky jsme se bavili a přemýšleli nad tím, že bychom mohli prostřednictvím umělého oplodnění druhé dítě před tou nemocí ochránit. Gen, který to způsobuje, se dá umělým oplodněním vyjmout, ale já si zase říkám, že si tím hrajeme na bohy a že když to zvládnu s jedním, tak bych to mohla zvládnout i s dalším.

Potkala jsem maminky, které čekají druhé dítě a je jim jedno, jestli budou mít PKU. To byla pro mě obrovská zpráva. Říkala jsem si, že chceme pro děti to nejlepší, ale co když pro Matyáše je nejlepší tohle, že bude prostě jíst zdravě. Nevadí mi, že nebude jíst maso. Mám kamarádku veganku, kterou doteď obdivuji. I to tělo za to bývá vděčné.

Jediné, co mi vadí, je, že když už to jídlo ochutná, tak je tím ohrožený na zdraví. To mě štve a bojím se o něj. Ale třeba přijde v budoucnu nějaký lék. Jen si říkám, že je škoda, že se nemohl rozhodnout sám, například s tím masem. Ale třeba už že se tak dávno rozhodl někde nahoře, že bude jíst jinak a má nás to naučit, že to nemá být o té stravě, že nemáme zabíjet zvířata pro naše požitkářství a umírat na obžerství. Prostě se v tom sama snažím najít nějaké takovéto poslání.

Zrovna jsem viděla krásný dokument, který byl o tom, jak ubližujeme planetě skrze zvířata, tak jsem si říkala, až jsem vlastně pyšná, že mám takového syna, který nebude jíst maso.

A teď z jiného soudku... Kdy bude svatba?

Jsme stále zasnoubení a svatba bude příští rok. Chtěli jsme to udělat, až bude chlapeček trochu větší, aby nám třeba přinesl prstýnky a abychom si to spolu užili a abych už nekojila. Takže svatba bude příští rok.

A to už je jistý?

Je to jistý, jestli teda nepřijde zase nějaká korona. My jsme se měli brát už minulý rok, ale to nám pokazila právě korona. Pak jsem otěhotněla a nechtěla jsem se vdávat těhotná a teď bychom to asi rychle nenaplánovali. Máme přátele různě po světě, takže chceme, aby všichni dorazili.

A bude to tady v Česku?

Jo, bude.

Co plánujete s malým na léto. Protože oba s Milanem hodně cestujete a provozujete vodní sporty, jestli vás to nějakým způsobem omezí, nebo kluka budete brát s sebou?

Prvně to vypadalo, že nikám možná tři roky ani nepoletíme, protože syn je teď hlídán každý týden. Každý týden mu bereme krev, aby se zkontrolovalo, že jeho hladiny nejsou vysoké. To jsem si tehdy v porodnici přesně říkala, že se tím změní celý náš život. Ale teď pro nás měli v nemocnici dobrou zprávu a řekli nám, ať někam letíme, protože prospívá, má hladiny dobré, a naopak to může naší rodině psychicky pomoci. Takže letíme na deset dní na Maledivy.

Tam už jste nedávno byli, ne?

Byli jsme tam, když jsem byla těhotná. Takže teď tam chceme vzít chlapečka, protože ho tam už všichni zažili v bříšku. Chtěla bych se taky takto pomalinku vrátit do běžného života, Už jsme si také zjišťovali, že třeba na Bali jsou australské nemocnice, kde mají zázemí, a lidé s PKU jsou všude, takže by se to dalo vždy nějak udělat. Ale vždy to řešíme s naší nemocnicí a kdyby řekli, že v žádném případě ne, tak prostě chlapeček je na prvním místě a minimálně na další tři roky nepotřebuji nic jiného, než aby byl zdravý.

Takže se teď vše točí kolem syna, ale zároveň mi paní doktorka hezky řekla, že dietu máme přizpůsobit sobě, ne že se my budeme přizpůsobovat dietě. Tím se snažím trochu řídit, protože ho nechci udržovat v takovém skleníku, ale chci, aby byl normální zdravý chlapeček, který jen bude jíst něco jiného.

Co ostatní děti, jak teď funguje Nadační fond, zvládáš to?

Zvládám, teď jsme se o tom zrovna bavili, že v rámci možností, i když je to možná nešikovně řečeno, se mi korona trochu hodila, když jsem byla těhotná. Mohli jsme pracovat hlavně v online prostoru a dalo se to zvládnout. Teď se pomalu rozvolňuje, ale dokud bude chlapeček malej, nebudeme tolik cestovat, jak jsme cestovali dřív.

Ale třeba cesty v rámci okresu, a i teď do Středočeského kraje, při nich zjišťuji, že je to úžasný parťák. Před pár dny už jsme se byli podívat i za dětmi. Ale jde to postupně a nikam se neženu. Syn bude malej jen jednou a ještě nevím, jestli to zažiji znovu, jestli budeme mít další miminko. Teď jsem toho plná, strašně si to užívám a když naopak celý den pracuji, tak se mi po něm stýská. Už jsem ve věku, který je nastavený na to mateřství. Není to pro mě vůbec ztráta času, když celý den strávím hraním s malým a směju se s ním. Hrozně mě to naplňuje. Zároveň jsem, díky bohu, zvládla Nadační fond za těch pět let dostat do fáze, kdy dokáže fungovat samostatně vedle mě a kdy sama nerozjíždím nové projekty, ale udržuji to, co je.   

Verunko, moc děkuji za rozhovor.