Rychlá zpověď - baletka Monika Hejduková: Dítě mi zachránilo kariéru

V kolika letech jste naplno rozjela svou kariéru?

Začínala jsem v osmnácti hned po taneční konzervatoři. Šla jsem na rok do Brna, pak jsem byla tři roky v Praze a pět let v Mnichově. A teď jsem nějakým šestým rokem zpátky v Praze.

Je vám 33 let. Jak dlouho ještě budete tančit naplno?

Myslím, že tanečník to nějak vycítí, kdy má skončit, ale myslím si, že do těch čtyřiceti by se mělo končit. Nedokážu říct, jestli budu tancovat ještě rok nebo dva. Mezitím si chci ještě pořídit druhé dítě, takže teď těžko říct.

Daří se vám časově náročnou práci baletky skloubit s rodinou? Nedávno se vám narodil syn…

Je to náročné, hodně náročné. Když přijdu večer domů kolem sedmi, tak místo abych si odpočinula a sednula na gauč, věnuju se dítěti, než jde spát. Na sebe nemám vůbec čas. I když, my s partnerem to máme ještě celkem dobré, malý chodí do jesliček, má to tam rád, takže se nám oběma pracuje dobře. Ale nejtěžší je, že jedete nonstop.

Prodej luxusního rodinného domu na Praze 6, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Řešila jste někdy to, jestli mít dítě, nebo se věnovat kariéře?

Já jsem to neřešila. Dítě přišlo v nejlepší chvíli, když jsem byla v baletní kariéře na pokraji sil a přemýšlela, že přestanu. Pak jsem otěhotněla, přišlo to v pravou chvíli. Dala jsem si pauzu a teď jsem plná sil a můžu pokračovat. Fakt jsem si ten rok a půl, kdy jsem byla mimo, odpočinula.

Byl návrat tvrdý? Přece jen jsou to samá cvičení a představení…

Bylo to hodně náročné, protože vám ztuhnou záda, která potřebujete dost flexibilní, takže to dost bolí. Ale když máte pomalý rozjezd, dáváte si tréninky, pak máte menší představení a postupně se dopracujete na svou pozici, tak se to dá. Ale je těžké se vrátit, všichni jsou tam v kondici, jedou… A teď tam přijdete a připadáte si jako ryba na souši, snažíte se jim vyrovnat, ale nejde to rychle.

Co je na práci baletky nejnáročnější?

Nemáte skoro vůbec volno. Každý si myslí, že je to spíše koníček, ale nikdo za tím nevidí tu dřinu. Začínáte od deseti ráno a jedete do šesti večer. Nebo k tomu máte ještě večerní představení, nemáte volné svátky, protože většinou se hraje. 

Říkala jste, že jste chtěla skončit. Bylo to vícekrát?

Ano, bylo. Měla jsem momenty, kdy jsem si říkala, že už to nemám zapotřebí. Ale vždycky přišlo něco, nějaký náznak, že bych ještě měla pokračovat. Třeba nějaká role nebo něco v osobním životě, co mě nakoplo. Ale myslím si, že je to v každé práci, takové „up and down“. Člověk pak zjistí, že ho to vlastně baví. Mám to ráda, takže se toho držím dál.

Trápí vás zranění? Co nejvážnějšího jste měla?

Když je baletka unavená, tak je tam zranění dost časté. Já jsem měla přetrhané kotníkové vazy. Ale kupodivu to bolelo méně než natržené vazy a rychle se to zahojilo. Mělo se to původně operovat, ale nakonec to byly asi menší vazíky, takže to neoperovali. 

Kdy se to stalo?

Při zkoušce. Měla jsem před představením, takže probíhala jevištní zkouška. Vyskočila jsem… A už jsem nepokračovala.

Přecházíte nemoci?

Měla jsem třeba při představení čtyřicítku horečku. A už jsem na jevišti i omdlela. Ale měla jsem partnera, který se mnou zatřásl, zaklepal na mě a já jsem se vzbudila a pokračovala jsem. (smích)

Vy se smějete. Ale není to spíš smutné?

No je. Ale tehdy jsem byla taková mladá, tak jsem do toho bušila, přes horečky a všechno. Sice se vám točí hlava, do toho stres, je to špatné… Ale jela jsem na autopilota.

Je mezi baletkami v Česku rivalita?

Trochu ano, ale teď máme soubor, kdy držíme spolu. 

Takže nějaké schválnosti…

Ne! (smích)

Já tam něco tuším. Že jste nějaké kolegyni udělala schválnost? (smích)

Já ne! (smích) Ale některé kolegyně občas trochu tlačí na paty, chtějí tu roli… Ale to je přece v každé práci, že vám někdo funí na záda a chce tu vaši pozici.

Když vám před lety přišla nabídka jít tančit do Mnichova, v jaké to bylo situaci? A váhala jste, než jste ji vzala?

Byla jsem na jedné soutěži mladých talentů, říkala jsem si, že mám na to ještě věk a můžu. A zrovna tam byl šéf mnichovského baletu, nějak jsem se mu zalíbila, tak si mě pozval k sobě. Jela jsem na soukromý konkurz, ale už bylo jasné, že mě berou. Byla jsem nadšená, ale když jsem podepisovala smlouvu, tak jsem si najednou říkala, že nechci do ciziny. A celé tři hodiny cestou do Prahy jsem probrečela! Byl to takový první krok, kdy jedete poprvé ze země, nemluvíte žádnou řečí, člověk se bojí… Ale po třech měsících jsem se uklidnila. Bylo to dobré, je to skvělý soubor a hodně mě naučil. 

Luxusní byt na prodej s terasou a výhledem, Praha 1

Zobrazit nemovitost

V čem se německý balet liší od toho českého?

Hlavně disciplínou, ti Němci jsou takoví. Soustředili se na detaily, takže stejně vysoké holky, aby vypadaly stejně. Prostě jako armáda… Tady to dříve tolik nebylo, ale v poslední době se to dostává i do Česka. Balet se tady trochu mění.

Měla jste někdy potíže se svou výškou a nedostala jste kvůli ní roli?

Já jsem taková střední, takže problém nemám. Mám sice 168 centimetrů, ale na jevišti působím, jako bych měla dva metry, mám totiž dlouhé ruce i nohy. Takže mě více řadí k vysokým holkám.

Kdyby přišla nějaká další nabídka ze zahraničí, lákalo by vás to?

Nemyslím si, já jsem ráda doma. A Praha je skvělá a nádherná. Máme tolik možností a lidé si to ani neuvědomují. Je to nádherné město, je tady skvělý život pro mladší i starší. 

Litovala jste někdy kariéry baletky?

Ne, nikdy.

Byl to váš sen už od dětství?

Ne, já jsem balet nenáviděla! Chodila jsem na sportovní gymnastiku od čtyř let, a tam mi řekli, že nemám v pažích sílu a měla bych se věnovat spíše moderní gymnastice nebo baletu. Na té gymnastice jsme balet měli, ale já jsem ho nesnášela.

Jenže někde v televizi jsem viděla moderní gymnastku – byla jedna a všichni na ni koukali. Tak říkám: „To v žádném případě nechci!“ A pak jsme měli nějakou hodinu baletu, už to bylo takové hezčí, s pianem. Žádné běhání se šátečkem, jak to bývá pro děti. A to mě chytlo a od šesti se tomu věnuju. Mám to ráda a zatím si neumím představit dělat něco jiného. 

Takže ještě ani neplánujete, co budete jako baletka „v důchodu“ dělat?

Toť otázka. Ale netuším. Spíše si myslím, že to přijde samo. Možná se budu věnovat designu, baví mě navrhování oblečení… Asi to bude taková druhá část života, kdy budu dělat něco úplně jiného.

Není tajemstvím, že balet není v Česku moc dobře placený. Řešila jste někdy dilema, jestli vydělávat, nebo si tančit svůj sen?

Mám to štěstí, že jsem to nikdy řešit nemusela. Mám určité zázemí ze strany rodičů, a kdybych potřebovala pomoct, tak vím, že mi pomůžou. Takže můžu tancovat srdcem a ne řešit tolik finance. 

Máte ještě nějakou vysněnou roli?

Moc bych si chtěla zatancovat Taťánu v Oněginovi. To je hrozně emotivní role, je to můj sen.

Jak trávíte volný čas? Pokud tedy nějaký máte…

Dříve jsem ráda jezdila na koni, ale teď už se trochu bojím. Pak ráda nakupuju, když mám čas a finance. (smích)A ráda jezdím na výlety s malým, může to být kamkoliv.

Je pro partnera baletky náročné zvládat její režim? Musí se ten váš hodně přizpůsobovat?

Když je tolerantní, dá se přizpůsobit. Ale musí trochu chápat tu práci. Dříve jsme třeba měli rozvrh ze dne na den, což bylo náročné. Když máte najednou volný den, tak nemůžete říct partnerovi: „Hele, pojedeme zítra na výlet!“ On se většinou nedokáže ze dne na den zařídit. Teď už ale máme naštěstí plán na týden, tak je to lepší.

Kazí vám někdy práce vaše plány?

Někdy ano. Už se mi i jednou stalo, že jsem byla na chatě s rodiči o Vánocích. Hezky si večeříme a najednou mi volají: „Večer máš představení, někdo padl.“ Takže jsem sedla do auta a jela, nalíčila se a šla na představení.

Pohádali jste se někdy s partnerem kvůli práci?

Ne, kvůli práci nikdy. Jen kvůli všemu ostatnímu… Ne, to tam nepište! (smích)

Baví vás neustále dokola trénovat?

Jak kdy. Jsou dny, kdy mě to fakt nebaví. Ale musím denně trénovat, zahřát si to tělo, abych se nezranila na zkoušce. Navíc se tím tréninkem zlepšuju.

A trénujete i doma? V neděli v parku?

Já ne! Když mám volno, tak mám volno! I v létě, když máme šest týdnů volna, se ani nehnu. (smích)To tělo si potřebuje odpočinout, tak ani náhodou, nikdo ze mě nic nedostane.

A co ten návrat potom?

No bolí to, ale dá se to. Musí se začít pomalu, třeba pilátes.

Jaké si z baletu ponesete zdravotní následky? Už máte nějaké profesní deformace?

Ještě nemám. Ale trošku bolí kyčle, ve stáří asi bude problém. A třeba na noze už mám trochu halux.

Moc děkuji za rozhovor.