Rychlá zpověď - muzikant z Wohnoutů Matěj Homola: Žiju teď v pilinách

Jsi tu schovaný před světem schválně?

To tak teď vypadá, jsme ale pořád kousek od Prahy. Je tu signál, vede sem silnice, máme normálně elektřinu... (smích)

Jak jsi dům vybíral?

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

My jsme tu měli chatu. Já jsem primárně Pražák, to, že tu teď bydlím, je hlavně kvůli koronaviru. Jsme tu od loňského března, teď už to bude skoro rok. Jinak tady to funguje jenom jako záležitost na léto. Dostal jsem se sem tak, že jsme sem od malička jezdili na chatu. Když pak člověk hledá místo, kde by si postavil barák, tak se nechce odtamtud hnout. Mám tu zázemí, rodiče, spoustu kamarádů, jsem tu zvyklý. Proto jsem si logicky místo pro barák vybral tady.

Jak vnímáš současnou situaci? Myslíš si, že je to správné, že se nesmí vystupovat?

Můj názor se samozřejmě nějak vyvíjí, na začátku pandemie člověk opravdu nevěděl. Měl jsem dny, kdy jsem vůbec nevěřil, že to vůbec existuje. Nějak se to postupně vyvíjelo. Teď aktuálně si myslím, že problém je, jak se ukazuje z pro mě důvěryhodných zdrojů, že sdružování lidí se rovná nárůst nákazy. To znamená že i já, nebo naše kapela, když hraje, sdružuje lidi a já to akceptuji. Kdyby se to dělo jenom u nás a vymyslel si to Babiš, tak k tomu mám silnou nedůvěru, ale covid je celosvětová záležitost. Člověk sleduje, jak to funguje jinde, třeba jestli kapely hrají nebo nehrají a de facto je to všude stejné. Každá evropská země se dostala do situace, kdy žádná kultura nefunguje. Akorát se o tu kulturu nějakým způsobem postará, což se u nás neděje. V tom je asi ten rozdíl bych řekl.

Dostali jste vy jako kapela nějaké kompenzace?

Dostali, já jsem dostal loni mám pocit padesát tisíc na jaře, ale jako OSVČ, to myslím nebylo za kulturu. Teď na podzim jsem dostal šedesát tisíc jako kompenzaci za nějaké období. Já jsem člověk, který se nikdy nespoléhal na stát, to znamená, že jsem zabezpečený. Naštěstí mě to tolik nepřekvapilo, nebyl jsem už takový pankáč, že bych žil z ruky do huby. Tihle lidi mají teď opravdu problém. Já mám naspořeno, myslel jsem trochu do budoucna. Vím, že když se stane průšvih, tahle vláda se o tebe nepostará, a ani to nějakým způsobem nevyžaduji. Nejsem asi ten, který by někde dupal. Akceptuji to, ta nemoc tady je, lidé by se neměli sdružovat do té doby, dokud se to nějakým způsobem nevyřeší, ať už za pomoci očkování, nebo dokud to neodejde samo. Nejsem ten, kdo je naštvaný, že nemůže vystupovat, že mu to vláda zakázala. Ale chápu ten problém.

Spousta umělců jede online koncerty, přemýšleli jste nad tím?

Aktivitu tímto směrem jsme vyvíjeli velkou na jaře, ale ten efekt byl strašně sestupný. Když přestaly koncerty, to bylo někdy v březnu ze dne na den, my jsme začali streamovat vždycky po třech písničkách z naší zkušebny. Na křivce sledovanosti, lajků a podobně, bylo jasně vidět, že první stream nám zboural Facebook. Lidi najednou zjistili, že koncerty nejsou, tak všichni k tomu nalezli a koukali na to. Další byl o půlku méně, pořád to ale bylo hodně. Postupně to takhle klesalo, až se to stalo všední záležitostí a dělali to všichni, už to nebylo ono. Nikdy to není jako živý koncert, na který bys šel, a nebudeš koukat jednou týdně na stejnou kapelu rok. Streamem se nemůžeš živit, můžeš to udělat jednou dvakrát za rok jako raritu, ale ne několikrát měsíčně nějakým systémem. I u nás se projevilo to, že když to přeženu, první streamy byly na deseti tisících lajků, desátý stream šedesát lajků. Padá to. I ten stream něco stojí, nejde to udělat na telefonu, musíš k tomu mít techniku. Když jsme dělali stream, tak na place bylo dvacet lidí, třeba osvětlovači, aby to opravdu k něčemu vypadalo. Je to ekonomicky nákladné a otázka je, jestli se to vyplatí nebo ne. My už streamy neděláme, udržujeme ale v nějaké aktivitě naše sociální sítě.

A takhle komunikujete s fanoušky?

Ano, to je podle mě za nás asi maximum, co můžeme dělat. Připravujeme novou desku a musíme počkat jako všichni, než to přestane a začne se normálním způsobem hrát.

Uměl bys vyčíslit, o kolik jste jako kapela přišli?

Jako subjekt v řádu několika milionů, stoprocentně. Nemůžeš z toho vyčíst, kolik je můj plat, my jsme firma, která zaměstnává další lidi a je to velký subjekt, ale myslím si, že to bylo přes pět milionů určitě. To je třeba naše kapela, a naše kapela není první liga, jsou kapely, které přišly několikanásobně o víc. Když se zeptáš kapel z první ligy, na které chodí tisíce lidí, jsou populární, hrají je v rádiích, tam ty ztráty jsou strašné.

Ty sis díky tomu našel nového koníčka, řezbářství. Věřím, že budeš svoje sošky jednoho dne prodávat a nenechávat si je jenom pro sebe. Kam to budeš dávat, když uděláš za den pět sošek?

Pronájem bytu 3+kk - Praha 1 - 108, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Zahrada je velká (směje se). To je věc, nad kterou nepřemýšlíš, když to začneš dělat. Pak se zjeví problém, kdy máš plné zdi, místo na zemi není nekonečné.

Taky se na to práší, nechtěla bych být tvoje holka a otírat každou sošku…

Moje holka je fakt zlatá, patří jí poděkování na prvním místě. Žijeme tu v pilinách a ona několikrát denně sem jde a uklidí to. Chodíš ven a dovnitř, piliny jsou všude.

Nenutí tě, abys to začal prodávat?

Já nemám tu potřebu. Pro mě jsou ty věci zatím cenné. Už jsem si to vyzkoušel, několika jsem se zbavil a teď je mi to líto. Prodat to můžeš vždycky, dřevo se nezkazí. Mohl bych to prodat za rok, ale není teď ta situace, prodávat se mi to nechce. Když si někdo o něco zažádá, tak ne že by to byl úplný duplikát, ale více méně ve stejném stylu to udělat můžu. Je to ale výjimečně a musím říct, že by mě to pak asi tolik nebavilo, dělat to jenom na zakázku.

Kde bereš inspiraci?

Začal jsem obličeji, postupně jsem zjistil, že pořád vyřezávám obličeje. Devadesát procent mých soch má nějakou část s obličejem. Je to věc, která mě baví, chtěl bych se dopracovat k tomu, abych uměl rychle a dobře vyřezávat opravdu portréty. Je to řemeslo. Druhá věc je, že máš volnou tvorbu, kdy neděláš podle něčeho konkrétního, ale jedeš z hlavy. Nevím, kde se to bere. Často přemýšlím, co by vypadalo dobře. Říkal jsem si třeba, že bych chtěl udělat obličej ve vzduchu, a přemýšlel, jakými způsoby to udělat. Výsledek pak vypadá dobře, logicky se k tomu dá dostat.

Ne všichni jsou ale talentovaní v tolika sférách. Jak je možné, že hudebník je takhle zručný i manuálně?

Jsem vystudovaný fotograf, jsem hudebník. Nikdy ale nebudu dobrý elektrikář, to vím. Spíš se třeba naučím keramiku, něco z umění. Mám k tomu nějaké tendence, asi chci být kreativní tímto směrem. Není to jen můj případ, spousta malířů jsou hudebníci a naopak. Je to provázané, ty múzy jsou často stejné. Hudba vzniká tak, že na sebe vrstvíš nástroje, nejdřív nemáš nic a pak to vznikne, tady je to naopak. Ubíráš, máš nejdřív celek a z něj ubíráš dřevo. Já jsem dělal asi tři roky kadeřníka v salonu Joshua, ten jsme založili s kamarádem v roce 1993, po třech letech jsem šel dělat něco jiného. A taky, stříhal jsem z ničeho. Začali jsme na kamarádech, pak jsme otevřeli a začali jsme. Ubíráš, ale nesmíš ubrat moc, protože už to nikdy nevrátíš. Je to vlastně podobné. Asi to musíš trochu vidět. Já se to učím, ale spousta lidí vezme do ruky pařez a nic v něm nevidí, já v tom vidím, co kde uříznout, aby z toho něco vzniklo.

Ten salon pořád funguje?

Ano.

Uměl bys mě ještě ostříhat, kdybych chtěla?

Teď jsem tu měl kámoše, bavili jsme se, popíjeli... tak jsem ho asi ve dvě ráno stříhal. Chtěl číro, nějak to dopadlo. (smích)

Kdyby chtěla ostříhat tvoje holka, troufl by sis?

To už asi ne. Už bych si netroufnul udělat reprezentativní účes, natož holce. Tenkrát jsme hodně dělali takové vyholované věci na hlavě, třeba ještěrku, mraky vzorů. Tenkrát to frčelo, to bych asi ještě dal.

Ví se o tobě, že rád cestuješ, jezdíš do zemí, které nejsou každému komfortní, jako třeba Indie. Teď se cestuje velmi těžce.

To je přesně jako s těmi koncerty, musíš to tak brát. Je mi to strašně líto, chybí mi to. Já jsem normálně tak tři měsíce ročně pryč na různých cestách, bylo to omezené dost, teď je otevřených pár zemí. Teď aktuálně jedeme do Tanzánie. Obecně to cestování bude chvíli trvat, půjde ale spíš o takový ten komerční byznys. Myslím že cestovatelé, kteří někam vyrazí s batohem na zádech projet svět, budou cestovat dál. V momentě, kdy se otevřou hranice, budou první, kdo pojedou, já taky. Myslím si, že moc lidí hned nepojede, komerčnímu cestování to ještě dlouho potrvá.

Teď se chystáš do Tanzánie s partnerkou?

Ano, na měsíc na motorku. Už jsme tam byli, je to vyzkoušená, krásná země. Jsou tam strašně příjemní lidé, hezká krajina, je to pěkná Afrika plná zvířat. Koneckonců nejznámější a nejkrásnější parky světa jsou tam.

Dceru máš v pubertě, už máš zbraň na nápadníky?

Od malička jsem s ní vsadil na kamarádský vztah. Nejsem otec, který by jí dával drezuru. Myslel jsem trochu dopředu, že až přijde puberta, že mi to nevrátí. Jsem trapný, to je v pubertě jasné, ale tím to hasne. Není v tom naštěstí žádné zlo, vidím třeba u kamarádů, co jsou schopné dělat dvanáctileté holky, kdy se šprajcnou a nehneš s nimi. Laura je úplně zlatá, skončí to tím, že jsem maximálně trapný.

Má zájem s tebou cestovat?

Nikdy se mnou moc necestovala, diskutovat s ní o Indii, to úplně ne.

Chápu, brát tam malé dítě...

To by bylo na další rozhovor, nicméně je to tak, že takové dobrodružné akce se mnou neabsolvuje. Byl jsem s ní asi dvakrát, jednou v Chorvatsku a jednou v Maroku. Autem jsme tam udělali krátký okruh. Letos jí bylo dvanáct a může jezdit na motorce, tak jsem zkusil, jestli na to bude naladěná. Musím říct, že se na to celý život těšila a hrozně o tom snila. V momentě, kdy zjistila, že sezení na motorce je dlouhé a nemůžeš u toho nic dělat, třeba být na Tiktoku, tak jí to přešlo. (smích)

Vy jste jako rodiče oba umělci, má k tomu sklony?

Má umělecké sklony, ale nemá ambice. Strašně dobře zpívá, intonuje jako dospělá černoška. Jak v tom děti vyrůstají, tak má najetou výslovnost, feelingy, má velký hlasový rozsah. Kdyby chtěla, zpívala by fenomenálně, ale nechce. Nemá ambice a já ji k tomu netlačím, protože pak je to kontraproduktivní. Nemusí mít ve dvanácti kapelu. Ať si užije dětství, zpěvačkou se může stát kdykoliv, když bude chtít. Chtěl jsem, aby hrála na nějaký hudební nástroj, takže jsem jí naučil hrát na ukulele. To je maximální základ, a taky to bylo bez drilu, bylo to volným tempem. Během pár měsíců jsem jí dal know-how, které bude mít navždycky a hotovo. Nemám sám dobré zkušenosti, vzpomínám si na sebe, když tě rodiče nutí dělat něco, co nechceš.

S Darinou všechno v pohodě?

Všechno v pohodě.

Někde jsem četla, že jste měli společný koncert, a že se vracíte k sobě.

Já to moc nečtu. Koncert jsme měli společný, i loni měla vánoční koncert, tam jsme měli duet, byla to taková polosranda. O pár měsíců později nám hostovala v písničce a v klipu. Taková vzájemná umělecká výpomoc občas proběhne. Fungujeme spolu jako výborní kamarádi a hlavně rodiče.

Matěji, moc děkuji za rozhovor.