Je špičkou ve svém oboru. Jiří Chrobok působí jako neurochirurg v Nemocnici na Homolce šestadvacet let. Operoval slavné osobnosti, třeba Karla Gotta, trojnásobného olympijského vítěze Jana Železného nebo herce Josefa Laufera. Když má někdo problém, chce se dostat „pod skalpel“ právě jemu. V rozhovoru pro LP-Life.cz se lékař rozpovídal nejen o své práci, ale také o rodině a ostatních vášních.
Ne, moc ho nevnímám, protože práce je pořád hodně. Operujeme pořád naplno, jako kdyby Vánoce nebyly, protože hodně lidí se v poslední době soustředí na to, nechat se odoperovat přes svátky, aby nemuseli vybírat nemocenskou. Hodně firem má samozřejmě zredukovanou práci, my zredukovanou práci během svátků rozhodně nemáme.
Pečení určitě ne, to by nedopadlo dobře, v mém případě by to dopadlo velmi tristně. Nakupování dárků už jsem velmi zredukoval, postupuji velmi prakticky a cíleně. Všem dětem samozřejmě udělá velmi radost obálka s dostatečným obnosem. (směje se)
38 let.
Asi hodně záleží na pracovním prostředí, kde se člověk pohybuje. Jaký je pracovní kolektiv a jak dlouho tam chce toho staršího člověka ještě akceptovat, než se s ním rozloučí. Samozřejmě záleží na tom dotyčném, jak je na tom fyzicky a mentálně. Pokud udrží tempo a skalpel, pokud vykazuje dobré výsledky a nemá komplikace, tak může operovat. O tom to je, je to individuální.
Ne, nechce se mi zatím odpočívat.
Určitě ne, určitě se na důchod netěším, mám z toho hrůzu.
8 let je nejmladšímu.
Jsem pořád mentálně infantilní, naopak mi její věk vyhovuje a jí to vyhovuje taky. Určitě si s ní tatínek pohraje daleko lépe než mnohem mladší maminka.
Ne. Mám dojem, že obecně se chovám velmi laskavě ke všem zmíněným a nijak to nediferencuji. I ta nejmladší už poznala, kdo je nejslabší článek řetězce v rodině. Tatínek všechno dovolí, všechno koupí.
Ano. Ale myslím, že nejsem despotický nebo diktátorský typ.
Určitě taková challenge jsou za mě těžké stavy, kdy pacient přichází už hodně postižený, napůl ochrnutý. Samozřejmě hrozí to, že pokud nebude okamžitě a správně odoperovaný, skončí na vozíku – buď totálně nehybný od krku dolů, nebo od pasu dolů. A to je velká výzva. Největší radost není z toho, že člověk udělá dobře ten výkon, ale jak probíhá pooperační průběh, protože to se často nedá predikovat.
U některých pacientů to probíhá neuvěřitelně dobře, a to člověka zahřeje neskutečným způsobem. Záleží hodně na individualitě, osobnosti, vůli a psychice. Může mít sebelepší rehabilitaci a nedostane se z toho. To největší upokojení je to, když se z toho dostane. To je radost.
Ze sportovců to byl Jan Železný, Aleš Valenta, Radek Štěpánek, pan Brückner, to byl trenér národního fotbalového manšaftu. Pak Theodor Pištěk, Vlastimil Harapes, pak to byl třeba Pepa Laufer, se kterým se velmi dobře kamarádím od jeho operace. Přes dvacet let jsme přátelé.
Ano, určitě. Je to větší díl strachu, ne zodpovědnost. Ta je u všech stejná, ale strachu je víc.
Nedá se nějak cíleně si nařídit, co by měl člověk udělat. Nějak se s tím musím vnitřně poprat sám.
Většina jmenovaných v ambulanci ani v nemocnici absolutně neměla žádné takzvané manýry slavných, když jde o operaci, plně se soustředí na průběh léčby, aby se co nejdříve vrátili do aktivní formy. Když má chirurg jejich důvěru, rozhodně do léčení nemluví. Třeba Karel Gott navíc vynikal neobyčejnou skromností, pokorou a obrovskou vůlí po uzdravení.
Ano. Než říznu, tak hodím držáky na lampy, a musí se nejmíň dvakrát otočit ve vzduchu. Takový žonglérský kousek, dělám to s oběma už mnoho let. Říkám si, že když ten držák spadne, tak to špatně dopadne. Když mi někdy upadl, tak mi pro jistotu podali nový. (směje se)
Teď už ne, teď už je to vždycky na poprvé. Operovat umí skoro každý, ale házet držáky ne. (směje se)
Určitě. Kolega Roman Kučera, který se mnou pracuje, je skvělý páteřní chirurg a jsem na něj velmi hrdý. Myslím si, že v tuto chvíli operuje líp než já, operuje excelentně. A jsou tu i další kluci, které taky zaučuji.
Ne, už jsem zvyklý. Když to člověk dělá už od třinácti let, tak ho nebolí ruce ani klouby. Znám mnoho kolegů, kteří s tím začali později a nemohli v tom pokračovat, protože je bolí třeba zápěstí, nemají ho zpevněné. Když jsou dejme tomu dobře fyzicky disponovaní, mají sílu a začnou mlátit do toho tvrdého pytle, tak je to logicky začne bolet, protože na to nejsou ty klouby zvyklé. Když to ale děláte tolik let, tak tam probíhá nějaká přestavba a tím pádem jsou samozřejmě rezistentnější. Pak to ani nevnímáte.
Určitě, to jsem. A v ringu se ruce nelámou, ty se lámou v kleci v MMA. Kondiční box je bezpečný sport, to říkám všem svým kolegům, co padají z kola. Teď si tady náš mladý utrhnul Achillovu šlachu při squashi, včera ho operovali, ještě jsem kvůli tomu volal do nemocnice, aby ho dělal nějaký zkušený chirurg v této problematice.
Říkal jsem mu: „Vidíš, kdybys chodil se mnou boxovat, tak se ti nic, chlapče, nestane.“ Tam tu ruku prostě zvedneš, když už nechceš být bitý. Mě už samozřejmě v ringu nebijí, mám individuálku, chodím jenom s trenérem.
Byl jsem.
Nefrolithiasa – ledvinové kameny.
Určitě.
Ano.
Člověk už má instinkt, respekt před tím.
Neuvědomujete si určitá rizika nebo situace, které člověk na sále zažil. I u zdánlivě banálního zákroku může narkóza vyvolat komplikace. Je to samozřejmě vzácné, nechci tím nikoho strašit, ale člověk si to hned převede na sebe, že on bude zrovna ten extrém, kdy dojde k nějakému průšvihu.
Třeba skoky, toho se strašně bojím, base jump nebo padák. Můj kolega kamarád, který je ještě starší než já, mimo jiné skočil Andělské vodopády, jako asi jediný Čech zatím žijící, protože všichni už asi zemřeli. Dělá base jump, skáče s křídly a v určité fázi musí vyhodit padák. Tam to musí být úplně přesné, není tam možnost si to nacvičit. Když to špatně rozevřete, jdete o traverzu, hotovo konec. Nebo když ho rozevřete pozdě, tak se rozmlátíte o zem. Jde tam o sekundy bez předchozích zkoušek.
Ten kolega skočil ve Venezuele Andělské vodopády, přežil a teď pořád skáče všechno možné. Chodí na dolomity do Švédska a chodí skákat ze skal. Z toho týmu, ve kterém se vzájemně znají a takhle vídají, vždycky každý rok někdo ubude, protože je mrtvý. On pořád skáče, i v tomhle věku, strašně ho to baví. Opakovaně mě přemlouval skočit si aspoň padákem. To ne.
Bohužel asi ano, tam jsem ale nějak odbržděný, v autě v sobě nemám adekvátní sebereflexi. Já jsem ještě pořádně neboural, sice jsem boural vícekrát, ale byly to jen banální bouračky, zaplaťpánbůh.
Rodinné příslušníky si rád „pořežu“ sám. Manželku jsem operoval dvakrát, při první operaci jsem se s ní seznámil.
Na sále. A předtím, když přišla na ambulanci na indikaci. To už je patnáct let zpátky. Teď jsem ji operoval před rokem podruhé tam, kde je přístup k páteři přes břicho. Není to úplně jednoduchý výkon, navíc pokud se operuje stejnou přístupovou cestou podruhé. Je to relativně riskantní přístup a taky tam může dojít k průšvihu, ale dali jsme to. To jsem věděl stoprocentně, že ji budu operovat já, nikomu bych ji nedal. Také jsem operoval tchána, manželky babičku, z její strany ještě strýce. Nemám s tím problém.
Ne, naopak, jsem více soustředěný.
Je chirurg, dělá hlavně endoskopickou chirurgii, také operuje na robotickém noži.
Ještě druhá dcera, podle čísla, protože mám sedm dětí. (směje se) Takže druhé nejstarší dítě, vyženěné, ale vychoval jsem ho. Dcera je lékařka, očařka ve Vojenské nemocnici.
Nenosí, má korekci dělanou laserem, už má operované oči. Ale máte pravdu, v té době ještě nebyla doktorka a nevěděla, že bude dělat oční. Teď už by si to asi nenechala udělat.
To jsme vyjeli jednou takhle vlakem do Starého Smokovce a obsadili jsme celý lehátkový vůz. Děti už mají samozřejmě své partnery, takže byl celý vagon plný nás, všechna auta byla naše, protože to byl autovlak, který jede do Smokovce.
Na recepci to bylo velmi zábavné, protože i děvčata se pořád jmenují Chroboková, takže se na recepci všichni hlásili jako Chrobok. Recepční se už naštval a na celou tu partu vypálil, jestli je mezi námi někdo, kdo není Chrobok.
Určitě se naštvu na takové ty ženské řeči… (směje se)
Už jsem v té věkové kategorie, kdy to zdraví jednoznačně preferuji, protože vím, že není vůbec samozřejmé. Z pracovních aktivit – tam pokoukáváme po nějakém novém přístroji. Měla by to být nová investice na naše oddělení, to je několik desítek milionů. Je to O-arm, CT přístroj, pod kterým se dá operovat a zavádět šrouby, je to dokonalé zpřesnění naší operativy, to už je top provedení výkonů. Na to se těším a chtěl bych se to ještě naučit.
O tom už jsem hodně přemýšlel, ale pořád na to nemám čas. V tom mě nejvíce naladil scénárista Miloš Macourek, kterého jsem také operoval. Byl to neuvěřitelně příjemný pán, opakovaně jsme si spolu povídali. Když slyšel některé ty příběhy z medicínského prostředí, tak říkal: „Já vám tak závidím, vám se to nabízí samo, k vám to přímo chodí. Já to musím pracně vymýšlet, až mě z toho bolí hlava, a vy to můžete jenom psát. Já vás prosím, vezměte si papír a tužku a pište si to, protože to za pár let zapomenete.“ Měl boží pravdu, protože už teď nedokážu z hlavy vydolovat všechny ty zážitky. Dokonce ani ty, které jsem mu tehdy vyprávěl.