Rychlá zpověď - Veronika Khek Kubařová: Mám pocit, že lidstvo vstupuje do nového levelu
S Veronikou jsem měla možnost setkat se doslova za pět minut dvanáct. Pár dní po našem setkání byla totiž vyhlášena celostátní karanténa, a tak jsem byla ráda, že zrovna ona byla mou, na dost dlouhou dobu, poslední celebritou, se kterou jsem mohla posedět nad šálkem cappuccina. Jakmile Veronika vešla do kavárny, svou energií rozzářila všechno kolem sebe. Této mladé a talentované herečce, člence Dejvického divadla a vítězce soutěže StarDance se často přisuzuje nejkrásnější úsměv v showbyznysu. A není divu, Veronika opravdu na první pohled působí jako velmi pozitivní a křehká dívenka z fantazijního světa. Když si s ní ale chvíli povídáte, zjistíte, že má pořádnou páru. Dokáže si stát za svým názorem a přesně ví, co od života chce. Společně jsme si povídaly nejen o herectví, ale také o tom, jak vnímá kritiku, co se u ní po třicítce zlomilo a jaká otázka ji dokáže pěkně vytočit.
Co vás v nejbližší době čeká?
Jsem ráda, že mohu oficiálně potvrdit, že mě čeká natáčení druhého pokračování pohádky Tajemství staré bambitky.
Koho zde ztvárníte?
Novou postavu, královnu Julii.
Znamená to tedy, že máte role princezen za sebou?
Zřejmě ano. (smích) Bude to moje první filmová královna.
A jak to? Myslíte si, že vás už teď budou čekat spíše role charakterních a vyzrálých žen?
Kéž by! (smích) Já si myslím, že je pro herečku velmi důležité to, aby se navždy nezasekla právě v této fázi krásných, svěžích a nezmuchlaných rolí. Pravda je totiž taková, že reálný život nás muchlá, tak proč se za to stydět? Kdyby se mi to takhle postupně měnilo, byla bych samozřejmě ráda, ale závisí to převážně na přicházejících nabídkách. Někdy si vás okolí zafixuje jako křehkou dívenku – a je potom jen na vás, zda ostatním dokážete, že na to máte.
Vnímáte, že jste v podvědomí lidí zaškatulkovaná jako křehká dívenka?
Myslím, že ano, někteří mě takhle vnímají. Jsou to ale především lidé, kteří mě doopravdy neznají. Většinou si mě spojují s kladnými postavami. Na vražedkyni, kterou jsem hrála v jednom seriálu, se asi rychle zapomnělo. (smích)
Co by pro vás byla herecká výzva?
Přiznám se, že nad tím takhle nepřemýšlím. StarDance pro mě třeba také byla výzva, nevěřila jsem, že bych se ho někdy účastnila. Nechávám to osudu, ale asi moje vysněná role je Markýza de Merteuil z Nebezpečných vztahů. Je to záporná postava s tváří anděla. Bavilo by mě nahlížet pod pokličku jednotlivých manipulací a sbližovat se s touto rolí.
Je pro vás Dejvické divadlo konečnou štací? Málokomu z herců se do tohoto souboru podaří nastoupit.
To, že jsem součástí Dejvického divadla, je pro mě na jednu stranu velkým štěstím a jsem za to moc vděčná. Na druhou stranu ano, občas si říkám, zda je ještě kam jít. Předpokládám, že časem u mě nastane i nějaká rodinná fáze, budu se muset vzdálit a třeba se tím spousta věcí změní.
Mým snem vždy bylo působit právě v tomto divadle, a to se mi splnilo. Nikdy jsem netoužila dostat se třeba do Národního divadla, i když se přiznám, že se mi občas po velkých prostorech zasteskne. Zrovna nedávno jsem byla s manželem na opeře ve Stavovském divadle a s hlavou opřenou o sedadlo jsem obdivovala ten neuvěřitelný a majestátní prostor. Je opravdu nádherný.
Prozraďte mi, jak se vám v manželství daří?
Naprosto skvěle, je to jeden takový obrovský výlet. (smích) Je to pro mě nová kapitola života, která s sebou přináší spoustu krásného i komplikovaného, ostatně jako vlastně všechny vztahy. Osobně ale pociťuji, že manželství mi do vztahu přineslo větší zodpovědnost vůči rozhodování.
Váš manžel je umělecký šéf divadla v Hradci, občas režíruje různě po republice. A vy jste v Praze. Jak tohle všechno zvládáte?
Snažíme se náš společný čas pečlivě plánovat dopředu. A je pravda, že si ho potom o to více vážíme a jsme za něj moc vděční. Vezmeme si každý svůj diář a zapisujeme si, kdy si uděláme výlet nebo podnikneme procházku po okolí společně s naším pejskem. Jeden na druhého se vždy těšíme a ceníme si společného času.
Cítíte na sobě nějaký nátlak ohledně založení rodiny?
Víte, nerada na tuto otázku odpovídám, protože mi přijde velice intimní. Bohužel je mi kladena více než často. Je to pro mě velmi křehká věc, přemýšlet vůbec nad touto událostí nahlas. Vadí mi, že když je člověk nějak více známý, tak se od něj automaticky vyžaduje, že se k této životní fázi veřejně vyjádří.
Ptala jste se, jestli pociťuji nátlak, a moje odpověď je „ano“. Obecně, i na mé kamarádky, je ten nátlak vyvíjen, ať už ze strany rodiny, přátel nebo médií. Je nepříjemné tomu čelit, protože okolí dokáže vaši odpověď rychle odsoudit.
Jak přijímáte kritiku?
Již mnohem lépe. V minulosti jsem to ale neuměla a často jsem si kritiku vzala osobně a potom se vztekala. Jakmile mi někdo něco řekl, například to, abych mluvila více nahlas, hlavou mi začaly běžet černé myšlenky. Dokázala jsem sama sebe rychle odsoudit a srazit si sebevědomí. Musela jsem si vyvinout senzor na to, abych kritiku dokázala nejen přijmout, ale také odmítnout, vybudovat si svůj vlastní názor a naslouchat své intuici.
Pokud vás režisér někam tlačí, dovedete se mu vzepřít?
Ano, naučila jsem se to. Jen si teď představuji, jestli bych se na zkoušce uměla vzepřít panu Krobotovi, se kterým jsem zatím ještě nezkoušela. (smích) Ale asi ano. Snažím se hledat střední cestu a vždy najít balanc.
Jak to máte doma? Nosíte si práci domů a probíráte ji s manželem?
Nosím, určitě. Nedávno jsem se ptala kamarádky herečky, která má za manžela dramaturga, jestli doma o divadle hovoří a řeší ho. Ona mi kupodivu odpověděla: „Zbláznila ses? To bychom se rozvedli!“ (smích) My to máme přesně naopak. Nás naše povolání oba baví a naplňuje. Vzájemně se inspirujeme a obohacujeme se.
Samozřejmě, když je toho hodně, tak už si řekneme „dost“, ale tak to asi funguje u všech povolání. Manžel se mě občas i ptá na jednotlivé scény, jak jako herečka cítím a vnímám nějaké situace, a je otevřený mému pohledu. Stejně tak já vítám jeho názory.
Byla to láska na první pohled?
Rozhodně ne. My jsme se znali hodně dlouho a zkoušeli jsme spolu v Mladé Boleslavi. Zamilovali jsme se do sebe až postupem času.
Čeho si na manželovi ceníte nejvíc?
Jeho vnitřní síly a jeho odhodlání. On je takový plamen a umí život žít naplno. Neustále mě překvapuje. Během našeho vztahu samozřejmě přicházejí různé fáze. A mě fascinuje sledovat ho, jak na ně reaguje.
Co se u vás po třicítce změnilo?
Mnoho. Vnímám u sebe velký rozdíl a dodnes vlastně nevím, co s tím. Došlo mi, že nějaké věci v životě jednoduše nechci a nestojím o ně. Přišla jsem na to, jací lidé mi nevyhovují či v jakém prostředí se necítím dobře.
V současné době bojuji s tím, abych vůči tomu, co nechci, nebyla příliš striktní a někomu neublížila, ale zároveň si chci stát za svým zjištěním. Nepotřebuji již o některých věcech diskutovat nebo chodit na místa, kam jsem chodila dříve jen proto, aby mé okolí bylo spokojené. Nechci dělat věci, které necítím. Užívám si ale více i to, že naopak dělám věci, které ostatním přijdou nepodstatné. Dělám věci tak, jak je cítím já, bez ohledu na hodnocení.
Projížděla jsem váš Instagram a moc selfíček jsem tam nenašla…
Já totiž miluji přírodu! Když chodím z práce domů a mám na výběr, kudy půjdu, vždy zvolím tu cestu, kde je více stromů. Zeleň mě uklidňuje. Když mám kolem sebe příliš betonu, tak vlastně nejsem moc šťastná.
V Dejvickém divadle máme přístup do vnitrobloku, což miluju. I přesto, že to divadlo je vlastně v podzemí, tak během pauzy mohu vyběhnout na sluníčko, položit si nohy do posekané trávy a jednoduše vypnout. Příroda mi dává pocit jakéhosi bezpečí. Baví mě fotografovat květiny, pozorovat detailně tvary listů. Vzpomínám si, že po jednom velmi náročném roce jsme se s manželem odjeli zrelaxovat do jednoho srubu na samotě. První dny velmi pršelo, ale mně to vůbec nevadilo. Otevřela jsem okno a poslouchala zpěv ptactva. Dívala jsem se asi dva dny jen vzhůru do korun stromů a cítila jsem, jak si dobíjím energii.
To je vzácné, umět takhle vypnout a být bez sociálních sítí.
To rozhodně. Já konkrétně vnímám jako svůj problém právě Instagram, který mě tak trošku pohltil. V rámci jarního detoxu, o kterém se teď všude píše, jsem si slíbila, že si dám očistu právě od sociálních sítí. Vadí mi, že tu malou krabičku vedle sebe kontroluji čím dál tím častěji. Nachytávám se, že ve volné chvíli projíždím bezmyšlenkovitě příspěvky na Instagramu.
Přivlastnila jsem si nyní návyk, že ráno po probuzení na mobil minimálně prvních deset minut nesáhnu. Dříve jsem ještě s rozespalýma očima v rychlosti nakoukla nejen do mailu, ale ještě do dalších sociálních sítí, vlastně už pouze ze zvyku. A to si myslím, že je špatně, protože člověk v tu chvíli nepřijde na to, jak se cítí on sám, ale řeší ostatní.
Za kým jdete, když vám je úzko?
Jsem naštěstí obklopena báječnými přáteli, se kterými si i často volám. Určitě jdu i za manželem nebo za sestrou, která je mi velkou inspirací. Také chodím k psychoterapeutce, protože v rámci toho, že profesně pracuji se svými emocemi, mi přijde fajn řešit některé věci s profesionálem, který mi dokáže dát nadhled. To si myslím, že je dobrá prevence vůči přicházejícím depresím.
Jste teď, Verunko, šťastná?
Ano, já si myslím, že jsem. Zároveň ale u sebe pociťuji, že u mě nastává nové období. Jakoby se ve mně něco lámalo a transformovalo. Možná to souvisí i se současným stavem naší planety. Pociťuji, jakoby lidstvo vstupovalo do nového „levelu“. A i když si teď určitě řada čtenářů říká, že to zní velmi esotericky, já to tak cítím.
