Rychlá zpověď - zpívající lékař Ali Amiri: Moje klinika stojí díky sebevědomí ze SuperStar
Pamatujete si ještě dobu, kdy v Česku propukla mánie zvaná SuperStar? Je to už šestnáct let, co tam zazářil i Ali Amiri. Přezdívalo se mu perský princ, protože pochází z íránského Teheránu. Jako jediný tehdy neměl české občanství. Přestože tenhle zpívající doktor soutěž nevyhrál, lidé si ho pamatují dodnes. LP-Life.cz zajímalo, jak se tolik let od svých pár minut slávy má, co dělá a zda je stále nezkrotným hřebcem, jakým byl v dobách, kdy Česko žilo populární pěveckou soutěží.
Neuvěřitelné, vypadáte pořád stejně jako tehdy! Jak se váš život v showbyznysu za tu dobu změnil?
Pro mě osobně to bylo tak, že díky tomu, co jsem dokázal během SuperStar, jsem pochopil svou sílu a pak už jsem věci viděl trochu jinak. Víc jsem věřil sám sobě, své kroky jsem dělal mnohem jasnější a jistější.
Takže vám soutěž dodala na sebevědomí?
Hodně. Byl jsem tu jenom pět let, když jsem se přihlásil, měl jsem tehdy obrovský hendikep, protože jsem nemohl vyjádřit všechno, co jsem chtěl, neuměl jsem ještě moc dobře česky. Ale dokázat takhle zůstat v paměti lidí a mít nějaký úspěch, mi ukázalo, že mám mnohem víc sil, než jsem si představoval.
Jak to vnímala vaše rodina, vaši rodiče?
Ti to nevěděli. Vůbec to nechápali.
Nechápali vaši účast?
Ne, nechápali, jak to bylo celkově složité.
Byli pyšní?
Ano, jsou pyšní na více věcí, které jsem v životě dělal. Můj táta je ale tvrďák, který tohle moc neuznává, on by se na to podíval a řekl „dobrý“. Máma byla vždycky hodně citlivá. Kvůli tomu, že tu nebyli a pak zpětně viděli jenom pár záběrů, nemohli zažít tu obrovskou sílu toho, jak to bylo těžké. Byl jsem tu úplně sám, fanoušky jsem získával v průběhu. Nebyla tu moje rodina, nikoho jsem tu neměl, aby se přišel podívat.
Koho jste měl tedy v obecenstvu na začátku?
Nějaké fanoušky, kteří se začali objevovat, tvořil se fanklub, a pár kamarádů. Nikdy jsem ale neměl za sebou tolik lidí, že by byli třeba hrdí na to, odkud pocházím. Byl jsem v podstatě mimo to, co měli ostatní. Pamatuju si, že když jsme končili večer živá vystoupení, dostali jsme všichni najednou CD na další týden s písničkami, ze kterých jsme si měli vybrat, co budeme další týden zpívat. Fungovalo to tak, že kdo si vybral, už měl písničku. Všichni všechny písně znali a vybrali si podle titulů na místě, já si musel nejdříve všechny poslechnout. Každý týden na mě zbývaly jenom ty nejhorší písničky, které si nikdo nevybral. Jako třeba Nedvěd, toho se všichni báli, že je to skoro jako hymna. Bylo to jediné, co se mi z toho zbytku líbilo, dokonce mě v režii i přemlouvali, ať si to ještě rozmyslím. Nakonec to mělo asi největší úspěch po celou dobu finále. Byla toho spousta, i emocí, které jsem neměl ani s kým sdílet. Byl jsem třeba tak naštvaný, že jsem šel a na záchodě půl hodiny brečel.
Proč?
Protože ze všech stran byl strašný tlak. Na internetu jsem třeba musel chatovat s lidmi a osmdesát procent komentářů byly nadávky, rasistické. To byl tlak, který ostatní neměli. Pro mě to byla neskutečná zkušenost abych pochopil, jak jsem silný a jak se dokážu z této pozice bránit. I proto jsem několik let poté zařídil tuto obrovskou kliniku. Všichni mi říkali, že jsem blázen bez zkušeností, já měl ale velké oči a věděl jsem, že to zvládnu.
Takže vaše klinika stojí díky sebevědomí ze SuperStar.
Určitě. To sebevědomí a všechno, co jsem tam prožíval, mi dalo do budoucna neskutečnou sílu.
Poznávají vás ještě lidé na ulici?
Ještě doteď lidi potkávám, a na rozdíl od toho tehdejšího chatu, jenom s pozitivní reakcí. Když mě poznají, tak mě přivítají, jsou na mě hodní, dají mi extra služby. Je to fascinující, že mě i po těch letech pořád poznávají. Je to příjemné.
Vy jste měl rok po SuperStar dostat Slavíka, ale nešlo to, protože jste neměl české občanství.
Ne že jsem měl Slavíka dostat, ale měl jsem být nominován. Protože nejsem Čech, tak mě nenominovali.
Mrzelo vás to?
Samozřejmě. Bylo to ale v podstatě jen pokračování. V SuperStar jsem byl před semifinále jediný cizinec. Producent vždycky přišel a říkal, že nemůžeme pustit dál člověka, co neumí pořádně česky. Tehdy už jsem byl jediný, jako kdyby mluvil přímo na mě. Ten tlak jsem cítil celou dobu, i někteří porotci moji češtinu kritizovali, někomu to přišlo vtipné nebo roztomilé. Několikrát jsem si říkal, proč jsem do toho vůbec šel. Pak jsem pochopil, že to není Česko hledá SuperStar, ale Česko hledá českou SuperStar. Nemohl jsem ani zdaleka vyjádřit svoje emoce tak jako dneska, občas jsem byl až jako hluchoněmý. Bohužel jsem se tam trápil, ale bohudík to ze mě potom udělalo silnějšího člověka.
Potom jste si udělal české občanství?
Měl jsem nejprve dlouhodobý pobyt, potom trvalý pobyt a pak občanství.
Nikdy vás nenapadlo vrátit se domů?
Ale ano. Vrátil jsem se domů, když jsem udělal atestace. Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je, se tam vrátit a žít. Byl jsem tam rok a půl, udělal jsem tam menší kliniku. Potom jsem ale pochopil, že už tam nemůžu žít, že už si tam ani s lidmi nemůžu rozumět.
Protože jste získal českou mentalitu?
Určitě. S někým jsem se tady domluvil a ten člověk přišel na čas, tam nic z toho neplatilo. Tamtu kliniku jsem začal pronajímat, vrátil jsem se sem a během pár měsíců otevřel tuhle kliniku.
Nebyli rodiče smutní? Nebo jste je přivezl s sebou sem?
Ne, ale myslím si, že od mých osmnácti let pochopili, že už s nimi nikdy nebudu. Už jsem pták, který letí.
Nezkrotný, ale v Rychlé zpovědi jste mi prozradil, že už jste zkrocen.
Ano, mám partnerku, žijeme spolu.
Ještě jste se neoženil?
Na papíru svoji nejsme, ale já ji beru jako manželku.
My ženy to ale vnímáme jinak, chceme prsteny a svatbu…
Prsten samozřejmě dostala. Skoro každý rok to obnovím. Žena by se měla hýčkat, a o to já se velmi snažím.
Je to Češka?
Ano, Češka.
Jak dlouho už jste spolu?
Čtyři roky už spolu žijeme, ale známe se mnohem déle.
Chtěla jsem se ptát i jak prožíváte koronakrizi, ale vypadáte jako zamilovaný puberťák, takže věřím, že je vše v pořádku.
Já jsem to nikdy jako hnusné období nebral. Bral jsem to tak, že něco takového má přijít jednou za padesát let. To znám z historie, vím že v minulosti se to stávalo, a mnohem horší než teď. Nyní jsem fascinovaný způsoby, jak se lidé chovají. Dělal jsem ale spoustu věcí, na které jsem neměl předtím čas. Naučil jsem se, že vždycky jde z nevýhod udělat výhody. Tohle je pro mě dobrá lekce.
Klinika dále funguje?
Ano, funguje. Tržby máme možná padesátiprocentní, díky tomu máme ale více času. Dalo mi to možnost podívat se na jiné části mojí existence, které jsem do teď nevnímal. Pořád jsem byl tady na klinice, kterou jsem budoval.
To už je kolik let?
Od roku 2014. Od října 2014 jsem byl v pronájmu, měl jsem v plánu, že za dva roky to bude moje. Za dva roky jsme to skutečně koupili, začali jsme expandovat. Všechny moje plány ohledně kliniky vycházejí.
Covid tedy ovlivnil tržby kliniky, ale stále běží, což vám dává čas na rodinu.
Přesně tak. Většina našich zákazníků je z Německa, díky veškerým opatřením polovina z nich nepřijde, je to riskantní. Na nějakou dobu jsme úplně zavřeli, teď ale fungujeme, nějakým způsobem dokážu zaplatit všechny náklady.
Zpíváte ještě? Máte ambice na vystoupení nebo vydání alba?
Musím říct, že když jsem byl v SuperStar, chvíli poté jsem z toho chtěl udělat byznys. Pak jsem ale pochopil, že to přebíjí moje touha zpívat, kterou jsem měl před SuperStar. Když skončila soutěž i nějaké zájezdy s kapelou, kterou jsem měl, tak jsem pochopil, že moje touha je zpívat. Bez toho, aniž bych se na tom podílel komerčním způsobem. Dnes připravuji písničky a projekty, které jsem sám složil nebo udělám remix. Točíme to ve studiu, ale jen na Instagram a YouTube. Ambice vytvořit další album nebo udělat koncert nemám.
Ženě se líbí, jak zpíváte?
Ano. Zpívám jí často. Mám dvě kytary, takže pořád něco hraju a zpívám a vzhledem k tomu, že mě ještě nevyhodila, tak to vypadá, že se jí můj koníček vážně líbí. (smích)
Co děti, plánujete?
Ano, byl bych moc rád a možná se dočkáme velmi brzo. Já děti miluji a myslím, že budu fajnový táta.
