Rychlá zpověď - dabérka Lucie Juřičková: Carrie mi šla trochu na nervy

Váš hlas znají lidé především z kultovních seriálů. Jak na své začátky v dabingu vzpomínáte?

Ještě za totalitního režimu jsem občas dělala  dabingové sbory, ale to moc velká zkušenost nebyla. Během mého působení v Divadle na Vinohradech onemocněla jedna kolegyně, která již měla s dabingem mnoho zkušeností. Někdo se o mně zmínil a já jsem měla nadabovat obrovskou roli. Vzpomínám, že jsem z toho byla úplně rozrušená. Říkala jsem paní režisérce Marii Fronkové: „Prosím, mějte se mnou trpělivost, protože já začínám, já to vůbec neumím.“ (smích)Ale tak nějak to prostě samo šlo. Člověk k tomu musí mít určité  dispozice, zvládnout zkombinovat sluch, zrak a řeč. Od té doby jsem do toho všeho naskočila a dabovala jsem jednu věc za druhou.

Vzpomenete si, jakou první věc jste nadabovala?

Ne, to si bohužel nevybavím, ale pamatuji si, že mi tehdy mého partnera dělal Jan Šťastný. Což bylo fajn, protože to byl kolega z divadla, a tak jsem se necítila osamocena. Myslím, že to bylo v roce 1993.

Dokázala byste mi popsat, jak se dabing od té doby změnil?

Nerada bych to nějak detailně srovnávala, ani nechci. Jediné co můžu říct je, že se práce od té doby velmi zrychlila. Ve studiu dostanete do ruky text, podtrháte si ho a pak už se jede, dokud nezkazíte.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Dříve, když šel herec dabovat, bylo velmi časté, že u toho i hrál a dával do toho nejen svůj hlas, ale také třeba tělesný projev…

Ano, to máte pravdu. Dříve byl text rozdělený na takzvané smyčky, což byla přibližně půl stránka, a ta se napřed nazkoušela. A teprve potom se točilo naostro. Někteří režiséři rádi zkoušejí i dnes. Já se sama během dabování často zastavuji, protože mívám pocit, že bych něco zvládla říci líp, mohla dát lepší důraz kvůli srozumitelnosti a kontextu. Navíc když je film nebo seriál kvalitní, nechcete to kolegům hercům a scénáristům zkazit.

Když máte na výběr, pustíte si film radši s titulky, nebo s dabingem?

Nyní už raději s titulky. Jen v krajních případech, když už jsem hodně unavená a nechce se mi číst, protože mám silné brýle, přistoupím na dabing. Ale než si to s manželem pustíme, zjistíme si, kdo to dabuje, a podle toho se pak rozhodujeme.

Myslíte si, že se dabingu může věnovat každý vystudovaný herec?

Musíte mít souhrn dovedností. Jak jsem říkala na začátku rozhovoru, musíte poslouchat ve sluchátkách originál, číst český text a zároveň mluvit. Myslím, že například dyslektik by se z toho nejspíš zbláznil. V dnešní době, kdy se téměř nezkouší, určitě. Je to docela únavné, když dabujete třeba čtyři až šest hodin v kuse. Takže ne, myslím, že každý dabovat nemůže. 

Je něco, co vás ještě dneska ve studiu překvapí?

No, někdy jsem překvapená z úpravy scénáře, který dostanu. Když je scénář špatně upravený, a vy pak ve studiu zjistíte, že to nekoresponduje například s počtem vyslovených slabik, jsou špatně upravené pauzy, nebo se najde věta navíc. A podobně. Je to problém.

Chápu, že není někdy snadné najít česká synonyma. Ale když ve studiu musíte opravovat text a vymýšlet formulace, strašně to brzdí práci. Nejhorší je to v dokumentech, kde se musí všechny, mnohdy odborné termíny, konfrontovat s odborníkem. Nebo s panem Googlem. Takže ano, tohle mě někdy překvapí ještě dnes. A poměrně často i vytočí.

Podle čeho si vybíráte nabídky a odmítáte nějaké?

Nerada dělám kreslený filmy. Občas mívám problémy s hlasivkami a kreslené pohádky mě velmi rychle zmůžou, takže těm se snažím vyhnout.

Jak vzpomínáte na dabing seriálu Sex ve městě? Poznávali vás lidi po hlase?

Hned po první sérii ne, ale později ano. Dodnes mě překvapuje, jakou to má sledovanost. V době, kdy existuje tolik kvalitních seriálů. Je to důkaz, že scénář je zkrátka skvěle napsaný a také skvěle zahraný. A to je základ. Jsem vděčná, že jsem ho mohla nadabovat.

Vybavíte si nějakou vtipnou historku nebo reakci lidí, když vás po hlase poznají?

Občas se mi stane, když někomu třeba radím v supermarketu, jak se váží zelenina nebo ovoce, že najednou dotyčný zpozorní a pak se zeptá, jestli náhodou nedabuji Carrie v Sexu ve městě. A to je milé. V současné době už se mi to stává málokdy, protože můj hlas je o dost hlubší. Vždyť první díly se začaly dabovat před 20 lety!

Setkala jste se třeba s tím, že lidé byli překvapeni, protože nesdílíte stejnou módní mánii a filosofii jako Carrie?

Zaplať pánbůh, nikdo mi nic neřekl. (smích)

Dívala jste se na seriál i poté doma? Co si o něm myslíte?

Překvapilo mě především to, jak moc byl seriál k jednotlivým tématům otevřený. Do té doby se takhle otevřeně o sexu v médiích nemluvilo, nebo jen velmi zřídka. Sex ve městě cílil na širší publikum, a to se mi moc líbilo. Cenila jsem si těch dialogů, které byly mnohdy velice odvážné. Ale sex je přece běžná součást života a celý ten seriál je mistrovská scénáristická práce.

Bylo něco, co vás štvalo na hlavní postavě Carrie Bradshaw?

No, musím říct, že v té poslední sérii mi Carrie šla trochu na nervy. Zdálo se mi, že hrozně „mrckovala“, že byla stále za jakousi mladičkou holčičku. A já si říkala: „No sakra, děvče, měla by ses začít věnovat svému věku.“ Ale to bylo asi jediné. 

Co se mi ale hodně nelíbilo, byly následné celovečerní filmy. Ty mě zklamaly neskutečně. S úrovní seriálu se nedaly vůbec srovnat – témata, ani dialogy. Dabovala jsem je s velkým sebezapřením.

Prodej luxusní vily, Praha 6 Hanspaulka – 748, Praha 6

Zobrazit nemovitost

A co dabování Zoufalých manželek nebo Beverly Hills 90210?

Zoufalé manželky byly úplně jiného žánru, ale líbily se mi moc. Jediné, co mě štvalo, bylo, že mi unikaly ty detektivní zápletky. (smích)Když dabujete, vidíte jen svoje pasáže, a já jsem pak vyzvídala a loudila od kolegů a známých, co že se tam vlastně stalo. Seriál běžel v televizi, když jsem byla třeba v divadle. Když se mi občas poštěstilo vidět nějaký díl, užívala jsem si to!

No a na Beverly Hills vzpomínám také ráda. Pamatuju si, že jsme dabovali vždy o víkendech a ve studiu sem strávila 12 hodin v sobotu i neděli. Byl to vlastně můj první seriál.

Stává se vám, když vám běží televize třeba při nějaké činnosti jako podkres, že svůj hlas nepoznáte?

Ano, to se mi stalo několikrát. Kluci, když byli ještě menší, na mě občas volali: „Mami, to mluvíš ty!“ A já na to, že v žádném případě. Že to nejsem já a že bych si to pamatovala. Až po chvilce pozornosti jsem zjistila, že jsem to já byla. (smích) Je absolutně přirozené, že si nepamatujete všechno, co jste namluvila. Nemáme přece hlavu jako vodárenská věž.

Kolik času dnes trávíte ve studiu? Je toho stále hodně?

Před pár lety jsme se s kolegy snažili prosadit nějaké změny ohledně odměňování a způsobu dabingové práce. Taková stávka. Nepodařilo se prosadit nic, protože české herectvo je nejednotné. My, kteří jsme podepsali spolupráci s agenturou, která se snažila naše požadavky řešit a prosadit, jsme se ocitli v takovém dabingovém disentu. A majitelé studií s námi přestali spolupracovat. Taková černá listina. Takže tak dva až tři roky jsme já ani ostatní „zlobiví“ kolegové nenadabovali téměř nic. Před asi rokem a půl jsem z agentury vystoupila, a od té doby mám opět práce dost. Ale mrzí mě, že díky několika jedincům se nám dílo nezdařilo.

Jste známá také rolí Sáši z filmové série o Básnících…

I kdybych se na jevišti rozkrájela na kusy a podala sebelepší výkon, Sášu nic nepřekoná! Řekla bych, že to je moje stěžejní herecké dílo, protože Sášu znají všichni. Pan režisér Dušan Klein na to dodnes vzpomíná a říká: „To je moje knižní panna Sáša!“ Bylo to moc fajn natáčení, Dušan Klein je skvělý praktik a profesionál. Dodnes.

Byla jste dlouhou členkou Divadla na Vinohradech, kde jste působila. Nyní vystupujete pátou sezónu v Národním divadle. Jak se tam cítíte?

Velmi dobře, jsem tam moc spokojená. Samozřejmě bylo těžké rozloučit se s tak dlouhým angažmá, v Divadle na Vinohradech jsem byla 23 let. A prožila jsem tam kus života, byl tam bezvadný kolektiv a spousta legrace. Ale je to za mnou a jsem ráda, že jsem teď tam, kde jsem. 

V Národním divadle je skvělá a náročná dramaturgie, pracují zde režiséři, kteří se snaží přiblížit modernímu evropskému divadlu, ve kterém se používají trochu jiné sdělovací prostředky. A tohle mě baví nesmírně. Jsem otevřená novým věcem, nechci skončit jako nějaká stará, zapšklá konzerva, které vadí, že si musí na jevišti stoupat na hlavu. (smích)Já si myslím, že to k tvorbě patří.

Na Vinohradech, a předtím i v Plzni, jste byla společně s manželem. Jaké to bylo?

Nám se dařilo dlouhý čas na Vinohradech spolu nehrát. (smích) Což bylo praktické, protože jsme se zvládali prostřídat u dětí. Potom, třeba posledních šest let, jsme se na jevišti setkávali čím dál tím častěji. Ale na jevišti nefungujete jako manželé. Jste prostě kolegové. Práci jsme si domů moc nenosili, jen po premiérách jsme dlouze do noci debatovali.

Jaké budete mít léto?

Plánujeme na týden dovolenou v Chorvatsku, náš známý tam má svůj dům. A poté se pomalu přesuneme s manželem na naši chatu, na kterou se moc těšíme. Budeme chodit na houby a borůvky a pracovat na zahradě a podnikat výlety. Na ty si vždycky uděláme svačiny, jako kdybychom jeli někam na tábor. A moc si to užíváme.