Jaromír Hanzlík na MFF KV: „Jsem dojatý, děkuji za vaše vlídné přijetí.“
Cena za celoživotní přínos kinematografii letos patří herci Jaromíru Hanzlíkovi. Osobně uvedl svůj film z poloviny 60. let.
„Jsem dojatý, děkuji vám za vaše vlídné přijetí,” řekl Jaromír Hanzlík naplněnému Městskému divadlu v Karlových Varech.
Jaromír Hanzlík oslavil v únoru již své 70. narozeniny a jako významnou osobnost českého herectví jej připomene i letošní karlovarský filmový festival, pořádaný již po třiapadesáté. Hanzlík v sobotu během slavnostního zakončení festivalu cenu za umělecký přínos české kinematografii. Připomenut přitom nebude ve svých stěžejních rolích, ale organizátoři naopak zvolili titul méně známý, který zaznamenává Hanzlíkovy herecké počátky – film Bloudění z roku 1965 režisérů Jana Čuříka a Antonína Máši zachycující atmosféru 60. let.
„Byl to pro mě druhý film,“ přiznal herec.
Bylo mu teprve sedmnáct, když zde s vyzrálou sebejistotou exceloval po boku zkušenějších kolegů (Jiří Pleskot, Jiřina Jirásková, Jana Brejchová, Vladimír Šmeral, Miroslav Macháček). Černobíle natočený snímek, který se vyznačuje grafickou strohostí ve svém vizuálním uchopení, poskládal několik miniatur, v nichž zachytil generačně založený konflikt mezi rodičovskou generací a odrůstající mládeží.
Jaromír Hanzlík jako apatický Michal ve filmu Bloudění
Jaromír Hanzlík zde vytvořil postavu mladičkého Michala, hocha zdánlivě až apatického a nevšímavého, čímž zejména svého otce rozčiluje. Vázne mezi nimi komunikace, Michal dává až okázale najevo, že jej vůbec nezajímají otcovy sebezpytné úvahy.
Jeho až okázalý nezájem je možná projevem nevyzrálosti, možná hledáním nějaké pózy, možná vzpurnou odpovědí na tíživě pociťované pokrytectví, na protiklad mezi slovy a skutky. Jeho vzpoura dostává podobu naprosté pasivity, na případné výčitky odmítá cokoli říkat a ještě silněji se stahuje do ulity trpného přihlížení.
Odraz mladé generace 60. let
Hanzlík dokládá svou hereckou tvárnost, když hlasově i mimicky výtečně zvládá projevy otrávenosti z ustavičného mentorování, do drobných gestických záchvěvů ukládá prvky rozpaků a možná i předstírání nezájmu – upozorním aspoň na záblesk hravosti v okamžiku, když potěžkává otcovu pistoli. Michalova postava je dozajista utvářena celkovou režijní koncepcí a Hanzlík se vlastně stává jen poslušným vykonavatelem: nejspíš i proto v ní nacházíme tolik modelovosti a zneživotnění. Michal měl zosobňovat některé rysy dospívající generace natolik vyhroceně, že zobecňující poloha jej téměř zbavuje vlastní identity ve smyslu neopakovatelnosti jednoho psychického ustrojení.
Cenzura a nezájem diváků
Bloudění už během své realizace naráželo na nepřízeň cenzury. Jednotlivé verze scénáře byly schvalovány již během roku 1964, do kin se film po jistých průtazích a vynucených úpravách dostává až o dva roky později, v dubnu 1966. Cenzoři opakovaně namítali, že příběh vyznívá bezvýchodně a jeho postavy se nacházejí v trvalé morální a politické krizi. Jak píše Lukáš Skupa v knize Vadí – nevadí. Česká filmová cenzura v 60. letech, vystřiženo prý mělo být na 400 (!) záběrů z různých scén. Drtivost výpovědi tak byla ohlazena, otupena, ale nikoli potlačena. Tehdejší diváky však snímek příliš neoslovil: vyhledalo jej něco málo přes sto tisíc zájemců. Jen pro srovnání s jiným dílem z téže doby: Formanovy Lásky jedné plavovlásky, kterými karlovarský festival letos začíná, aby tak připomněl režisérovu památku, vykázaly návštěvnost dvaadvacetkrát větší.
Dnes můžeme na Bloudění pohlížet jako na svědectví o době vzniku, o tom, jak umělci vnímali své místo ve společnosti a nakolik byli spojeni s probíhajícím politickým kvasem, který za několik málo let dozraje k obrodným iluzím roku osmašedesátého.
Bloudění, ČR 1965, 79 minut
Režie: Antonín Máša, Jan Čuřík
Scénář: Antonín Máša
Hrají: Jaromír Hanzlík (Michal), Jiřina Jirásková (Michalova matka), Jiří Pleskot (Michalův otec), Vladimír Šmeral, Jana Brejchová, Miroslav Macháček, Jan Kačer, Nataša Gollová, Jiří Adamíra, Ladislav Mrkvička, Jiří Hrzán, Taťána Fischerová
Premiéra 1. dubna 1966
