Pamatujete si ještě dobu, kdy v Česku propukla mánie zvaná SuperStar? Je to už šestnáct let, co tam zazářil i Ali Amiri. Přezdívalo se mu perský princ, protože pochází z íránského Teheránu. Jako jediný tehdy neměl české občanství. Přestože tenhle zpívající doktor soutěž nevyhrál, lidé si ho pamatují dodnes. LP-Life.cz zajímalo, jak se tolik let od svých pár minut slávy má, co dělá a zda je stále nezkrotným hřebcem, jakým byl v dobách, kdy Česko žilo populární pěveckou soutěží.
Pro mě osobně to bylo tak, že díky tomu, co jsem dokázal během SuperStar, jsem pochopil svou sílu a pak už jsem věci viděl trochu jinak. Víc jsem věřil sám sobě, své kroky jsem dělal mnohem jasnější a jistější.
Hodně. Byl jsem tu jenom pět let, když jsem se přihlásil, měl jsem tehdy obrovský hendikep, protože jsem nemohl vyjádřit všechno, co jsem chtěl, neuměl jsem ještě moc dobře česky. Ale dokázat takhle zůstat v paměti lidí a mít nějaký úspěch, mi ukázalo, že mám mnohem víc sil, než jsem si představoval.
Ti to nevěděli. Vůbec to nechápali.
Ne, nechápali, jak to bylo celkově složité.
Ano, jsou pyšní na více věcí, které jsem v životě dělal. Můj táta je ale tvrďák, který tohle moc neuznává, on by se na to podíval a řekl „dobrý“. Máma byla vždycky hodně citlivá. Kvůli tomu, že tu nebyli a pak zpětně viděli jenom pár záběrů, nemohli zažít tu obrovskou sílu toho, jak to bylo těžké. Byl jsem tu úplně sám, fanoušky jsem získával v průběhu. Nebyla tu moje rodina, nikoho jsem tu neměl, aby se přišel podívat.
Nějaké fanoušky, kteří se začali objevovat, tvořil se fanklub, a pár kamarádů. Nikdy jsem ale neměl za sebou tolik lidí, že by byli třeba hrdí na to, odkud pocházím. Byl jsem v podstatě mimo to, co měli ostatní. Pamatuju si, že když jsme končili večer živá vystoupení, dostali jsme všichni najednou CD na další týden s písničkami, ze kterých jsme si měli vybrat, co budeme další týden zpívat. Fungovalo to tak, že kdo si vybral, už měl písničku. Všichni všechny písně znali a vybrali si podle titulů na místě, já si musel nejdříve všechny poslechnout. Každý týden na mě zbývaly jenom ty nejhorší písničky, které si nikdo nevybral. Jako třeba Nedvěd, toho se všichni báli, že je to skoro jako hymna. Bylo to jediné, co se mi z toho zbytku líbilo, dokonce mě v režii i přemlouvali, ať si to ještě rozmyslím. Nakonec to mělo asi největší úspěch po celou dobu finále. Byla toho spousta, i emocí, které jsem neměl ani s kým sdílet. Byl jsem třeba tak naštvaný, že jsem šel a na záchodě půl hodiny brečel.
Protože ze všech stran byl strašný tlak. Na internetu jsem třeba musel chatovat s lidmi a osmdesát procent komentářů byly nadávky, rasistické. To byl tlak, který ostatní neměli. Pro mě to byla neskutečná zkušenost abych pochopil, jak jsem silný a jak se dokážu z této pozice bránit. I proto jsem několik let poté zařídil tuto obrovskou kliniku. Všichni mi říkali, že jsem blázen bez zkušeností, já měl ale velké oči a věděl jsem, že to zvládnu.
Určitě. To sebevědomí a všechno, co jsem tam prožíval, mi dalo do budoucna neskutečnou sílu.
Ještě doteď lidi potkávám, a na rozdíl od toho tehdejšího chatu, jenom s pozitivní reakcí. Když mě poznají, tak mě přivítají, jsou na mě hodní, dají mi extra služby. Je to fascinující, že mě i po těch letech pořád poznávají. Je to příjemné.
Ne že jsem měl Slavíka dostat, ale měl jsem být nominován. Protože nejsem Čech, tak mě nenominovali.
Samozřejmě. Bylo to ale v podstatě jen pokračování. V SuperStar jsem byl před semifinále jediný cizinec. Producent vždycky přišel a říkal, že nemůžeme pustit dál člověka, co neumí pořádně česky. Tehdy už jsem byl jediný, jako kdyby mluvil přímo na mě. Ten tlak jsem cítil celou dobu, i někteří porotci moji češtinu kritizovali, někomu to přišlo vtipné nebo roztomilé. Několikrát jsem si říkal, proč jsem do toho vůbec šel. Pak jsem pochopil, že to není Česko hledá SuperStar, ale Česko hledá českou SuperStar. Nemohl jsem ani zdaleka vyjádřit svoje emoce tak jako dneska, občas jsem byl až jako hluchoněmý. Bohužel jsem se tam trápil, ale bohudík to ze mě potom udělalo silnějšího člověka.
Měl jsem nejprve dlouhodobý pobyt, potom trvalý pobyt a pak občanství.
Ale ano. Vrátil jsem se domů, když jsem udělal atestace. Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je, se tam vrátit a žít. Byl jsem tam rok a půl, udělal jsem tam menší kliniku. Potom jsem ale pochopil, že už tam nemůžu žít, že už si tam ani s lidmi nemůžu rozumět.
Určitě. S někým jsem se tady domluvil a ten člověk přišel na čas, tam nic z toho neplatilo. Tamtu kliniku jsem začal pronajímat, vrátil jsem se sem a během pár měsíců otevřel tuhle kliniku.
Ne, ale myslím si, že od mých osmnácti let pochopili, že už s nimi nikdy nebudu. Už jsem pták, který letí.
Ano, mám partnerku, žijeme spolu.
Na papíru svoji nejsme, ale já ji beru jako manželku.
Prsten samozřejmě dostala. Skoro každý rok to obnovím. Žena by se měla hýčkat, a o to já se velmi snažím.
Ano, Češka.
Čtyři roky už spolu žijeme, ale známe se mnohem déle.
Já jsem to nikdy jako hnusné období nebral. Bral jsem to tak, že něco takového má přijít jednou za padesát let. To znám z historie, vím že v minulosti se to stávalo, a mnohem horší než teď. Nyní jsem fascinovaný způsoby, jak se lidé chovají. Dělal jsem ale spoustu věcí, na které jsem neměl předtím čas. Naučil jsem se, že vždycky jde z nevýhod udělat výhody. Tohle je pro mě dobrá lekce.
Ano, funguje. Tržby máme možná padesátiprocentní, díky tomu máme ale více času. Dalo mi to možnost podívat se na jiné části mojí existence, které jsem do teď nevnímal. Pořád jsem byl tady na klinice, kterou jsem budoval.
Od roku 2014. Od října 2014 jsem byl v pronájmu, měl jsem v plánu, že za dva roky to bude moje. Za dva roky jsme to skutečně koupili, začali jsme expandovat. Všechny moje plány ohledně kliniky vycházejí.
Přesně tak. Většina našich zákazníků je z Německa, díky veškerým opatřením polovina z nich nepřijde, je to riskantní. Na nějakou dobu jsme úplně zavřeli, teď ale fungujeme, nějakým způsobem dokážu zaplatit všechny náklady.
Musím říct, že když jsem byl v SuperStar, chvíli poté jsem z toho chtěl udělat byznys. Pak jsem ale pochopil, že to přebíjí moje touha zpívat, kterou jsem měl před SuperStar. Když skončila soutěž i nějaké zájezdy s kapelou, kterou jsem měl, tak jsem pochopil, že moje touha je zpívat. Bez toho, aniž bych se na tom podílel komerčním způsobem. Dnes připravuji písničky a projekty, které jsem sám složil nebo udělám remix. Točíme to ve studiu, ale jen na Instagram a YouTube. Ambice vytvořit další album nebo udělat koncert nemám.
Ano. Zpívám jí často. Mám dvě kytary, takže pořád něco hraju a zpívám a vzhledem k tomu, že mě ještě nevyhodila, tak to vypadá, že se jí můj koníček vážně líbí. (smích)
Ano, byl bych moc rád a možná se dočkáme velmi brzo. Já děti miluji a myslím, že budu fajnový táta.