Rychlá zpověď - návrhář Jiří Kalfař: Zákazníky má všude, jen ne v Česku!
Díky profesi tanečníka pracoval s těmi nejlepšími choreografy, jako model létal do všech koutů světa. Nakonec ho ale zcela uchvátil návrhářský svět. V roli návrháře se sice teprve zabydluje, své modely ale prodává převážně v cizině a zahraniční média mu věští velkou budoucnost. Seznamte se, Jiří Kalfař.
Když jsem ti volala ohledně rozhovoru, byl jsi právě na fashion weeku v Kyjevě. Tam asi moc českých návrhářů své kolekce neprezentuje. Jak ses tam dostal?
Já už tam jezdím třetí sezonu. Poslední dvě sezony jsem dělal pod taktovkou fashion scouta. To je platforma, která byla vytvořena nejprve v Británii a teď se rozrostla. Scouti vyhledávají mladé talenty a pak je uvádějí na trh.
Takže jsi byl objeven?
Před třemi lety jsem si podal přihlášku, vybrali mě, rozhodoval jsem se mezi Londýnem a Kyjevem, hledal jsem si informace a Kyjev se mi líbil víc. Je to mladší fashion week, máš větší šanci tam prorazit a zároveň je to prestižní akce.
Ty ale prodáváš své věci i v Londýně, pokud se nepletu.
Prodávám je ve Wolf and Badger v Mayfair. Záleží kolekce od kolekce. My jsme měli v jednu dobu tři až čtyři butiky, teď jsme to trochu stáhli. Pořád máme jeden. Většinu věcí ale udržujeme přes internet. Když se to někomu líbí, tak mu to pošleme DHLkem a zákazník má volbu si to buď vybrat nebo nevybrat.
Kde prodáváš víc? V cizině nebo tady u nás?
Já tady technicky nemám skoro žádné zákazníky. (smích) V podstatě jen v cizině. Tam to asi jede nejvíc. Myslím, že ten online, který přebírá mladé návrháře, dělá hodně. Je to praktičtější a jednodušší uvést se na trh tímto způsobem a zákazník dostane něco, co se ve velkém obchodě jen tak nevidí. Je to fakt hodně individuální.
Není to trochu paradox, že v Česku po tobě, s prominutím, neštěkne pes a v Americe tě zařadili mezi nejužší skupinku návrhářů, kterým by se měla věnovat pozornost?
Ano, třeba Nylon mě zařadil k osmi návrhářům, kteří by se měli sledovat. Do nové vlny mladých světových návrhářů pak i francouzský L’Officiel. M8 kolekce se objevila v americkém Sports Illustrated nebo italském Vogue. Tak asi ano. Asi mi věnují trošku větší pozornost v zahraničí než u nás. Ale ono to jde všechno ruku v ruce. Já předvádím modely v zahraničí, takže to musí mít nějaký mezinárodní přesah.
Nepředvádíš na českém fashion weeku? Proč?
Já myslím, že jsem se už tak nějak zabydlel na tom kyjevském a ten mi vyhovuje. Myslím, že je dobré, když následuje nějaký progres a ne se jen někde jednou ukázat. Takže pokud někde začneš, tak bys v tom měla pokračovat. A je to pro mě i tak trochu zadostiučinění. Teď jsme měli poprvé vlastní velkou přehlídku, zavírali jsme celý fashionweek. Přehlídku mi otvírala Alina Baikova a zavírala ji ukrajinská Miss Universe Alexandra Kučerenková.
To zní jako velký úspěch. Ty jsi ale začínal úplně jinak. Jako tanečník a model.
Já jsem nastoupil na konzervatoř, když mi bylo deset a od prvního ročníku jsme spolupracovali s Národním divadlem, takže jsem se pořád pohyboval na divadelních prknech nebo v zákulisí. Studoval jsem historii umění. Myslím si, že tohle všechno mě ovlivnilo. Když se podíváš na moje kolekce, tak nejsou úplně tradiční. Nenásledují trendy. Fungují na takové divadelní bázi. Snažím se, aby to něco vyzařovalo, aby to nebyly jen černé šaty nebo triko s nápisy. Chci, aby ta kolekce měla začátek a konec.
Co vlastně tvoji rodiče? Viděli, jak se pohybuješ v divadelním světě a dalo by se předpokládat, že v něm zůstaneš. Ty jsi ale šel do úplně jiné profese.
Moji rodiče byli zlatí. Já jsem si vždycky dělal, co jsem chtěl, vždy mi vyšli vstříc. I tehdy, když jsem se v patnácti rozhodl, že chci jít studovat do Německa. Táta mě vezl do Stuttgartu a zpátky. Konkurz jsem udělal. Do teď si pamatuji, jak mě máma vezla na první den. Neuměl jsem ani slovo německy a přesto mě tam vezla, protože to bylo něco, co jsem chtěl. Vždycky jsem měl tak nějak svoji hlavu. Asi chtěli ať skočím sám do vody a buď z ní vyplavu a budu plavat na hladině a nebo se potopím a oni pro mě vždycky půjdou a vytáhnou mě.
A tahal tě někdo někdy takhle, aby ses neutopil?
Já myslím, že umím docela dobře plavat (smích). V rodině vlastně nikdy nikdo netancoval, rodiče mají docela normální povolání. Máma je zdravotní sestra a táta má svoji izolatérskou firmu. Stejně jako většinu lidí s klasickým povoláním nenapadne, že by jejich syn byl fotbalista, tak moje rodiče nenapadlo, že bych se mohl stát návrhářem.
Vrátím se k tomu Německu. Ty jsi neuměl německy vůbec?
Já jsem měl asi tři měsíce na to, abych se naučil jak anglicky, tak německy, protože jinak bych na té škole nemohl zůstat. Pak jsem ještě žil v Barceloně, Paříži, New Yorku. Myslím, že rodiče si tak nějak zvykli se o mě nebát.
Dá se tedy říct, že se učíš rychle, když jsi měl tři měsíce na to naučit se dva jazyky.
Když nemáš na výběr, tak ono to jde rychleji. (smích) A když jsi mladá a něco chceš, jde to. Musíš jenom chtít a pak to jde, dát do toho tu energii. Nemluvil jsem plynule po těch třech měsících, ale dorozuměl jsem se.
Říkáš, že stačí chtít a jde všechno. Jsi tedy člověk, který si určí cíl a jde si za ním a nevidí, neslyší? Za čím si teď jdeš?
Ono to vždycky vyplyne. Já si nedávám cíle. Já jen vím, kam bych se chtěl dostat. Jde mi ale i o tu cestu, která mě učí. Pokud se dostanu na nějakou odbočku, tak je úplně stejně důležitá. Určitě ale nechci stát na jednom místě.
A co když se jednou zastavíš?
Pokud bych někdy cítil, že se nedostávám nikam a stagnuji, vadilo by mi to. Člověk by se měl vyvíjet.
Říká se, že úspěch se neodpouští a někdy ho nezvládají třeba partneři. Ty máš desetiletý vztah. Partner, se kterým jsi, tě musí hodně milovat a podporovat, aby to fungovalo, když hodně cestuješ. Jezdí s tebou nebo striktně odděluješ práci a soukromý život?
My se podporujeme navzájem. Prošel se mnou ale celou tu cestu od tanečníka až po modela a návrháře a podporoval mě úplně ve všem.
To zní skoro ideálně.
Pohybuje se hodně v Londýně, což mi vyhovuje, protože jsem taky často v Londýně. V Kyjevě byl teď se mnou poprvé. Myslím ale, že zatím nejsem nijak úspěšný. Dělám svoji práci, dělám to, co je potřeba k mojí práci. Pořád to je zatím low czech designer level než established brand.
No dobře. Když to tak vidíš… Já si myslím, že o spoustě dalších návrhářů v cizině nikdo nikdy neslyšel a určitě v zahraničí neprodávají své věci. Umíš se vůbec pochválit?
Jooo, umím.
Nezdá se mi. Jsi pořád přemrštěně skromnej!
Já se umím pochválit. Mně to přijde tak nějak přirozený to nehrotit, protože ještě není proč se chválit. Když se vyvíjíš a dostáváš někam, tak to ještě není důvod k pochvale.
Určitě je dobré se vyvíjet. Jak dlouho vlastně navrhuješ?
Pátý rok. Začínal jsem v listopadu 2012.
Chceš mi říct, že můj první rozhovor jsem s tebou dělala úplně na startu?
(smích) Přesně tak. Já jsem byl na začátku tak drzý, že jsem si hned otevřel butik, který mimochodem nakonec musel jít stranou, protože stál moc peněz. Díky butiku jsem se ale dostal do povědomí, ale na druhou stranu jsem zjistil, že to není pro mě, protože když máš butik, tak ho musíš vést. To není nic pro mě a tak jsem se schoval do showroomu a tady si dělám to, co chci.
Dokážeš si vůbec představit klasickou pracovní dobu?
Já mám rád pravidelnost, takže tady v showroomu se snažím být v určitou dobu a pomáhá mi to líp se organizovat. Ale klasická pracovní doba od osmi do pěti? To asi není nic pro mě.
Myslíš si, že žiješ v luxusu? Co je vlastně pro tebe luxus?
Luxus je asi být spokojenej. Já nejsem typ člověka, co by řešil až tolik materiální věci. Luxus je, když si můžeš dělat co chceš, když máš spokojenou rodinu a jsi v pohodě. Nebo nejsi časově vytížený tak, aby tě o stresovalo.
Spokojená rodina a vztah. Myslíš si, že se na tom musí hodně pracovat nebo to nějak samo od sebe vyplyne?
Myslím si, že vztah je stejně tak práce jako cokoliv jiného. Nemůžeš stát na jednom místě. Vždycky se to musí vyvíjet.
A když ne? Seknul jsi vlastně už pořádně někdy s něčím?
Já si myslím, že všechno jde. Umím ukončit věci. Je třeba je ale před tím dodělat.
