Herečka Míša Kuklová: Dva lidé mi přáli smrt. Ale šrámy na duši z toho nemám
Známá a populární herečka Míša Kuklová je také výbornou malířkou. Zeptali jsme se především na tuto její zálibu, ale také na jejího milovaného syna, na cestování, oblíbený způsob relaxace a také na její plány na letošní léto.
Jste, paní Kuklová, známá a populární filmová, televizní, seriálová a divadelní herečka. Ale málokdo o Vás ví, že jste také úspěšná malířka. Kdy jste s malováním začala a jste samouk?
Začala jsem v dětství. Malovala jsem neustále. Hlavně zvířata a portréty, a to, aniž by mi portrétovaní v klidu poseděli. To byla dobrá škola. A pak jsem chodila do přípravky na UMPRUM, ale to mě nebavilo. V sedmé třídě jsem pak začala hrát a herectví mi učarovalo. Pro mládí bylo akčnější. Pro uživení se, jistější. Malování zůstalo koníčkem.
Malujete především portréty, ať již lidí nebo zvířat. A jsou skutečně moc krásné. Jak si vybíráte své modely?
Vybírám srdcem, cítím, jaká tvář mě přitahuje a mám chuť ji malovat. Když tomu tak není, namalovat ji ani nedovedu. Možná trefím podobu, ale obrázek nemá duši. Je to s tím malováním zvláštní. Něco mi maluje ruka sama, jde to lehoučce a jindy to necítím a opravdu se nedaří.
Plánujete nějakou výstavu svých obrazů?
Moc ráda bych si jednou výstavu dopřála, ale nejsem malíř velkých pláten, takže zaplnit prostor potrvá. Přece jen mám dost práce a času na malování velmi málo.
Mediálně je známo, že jste překonala zákeřnou nemoc. Co Vám dodávalo optimismus a sílu a nejvíce Vás v té době drželo nad vodou?
Slovo “překonala” si netroufám vyslovit. Z onkologického pohledu se to dá říct až tak po deseti letech. Ale průběžné kontroly jsou doposud v pořádku. Žiju s pocitem zdravého člověka a cítila jsem se jím být okamžitě po odstranění nádoru. Neměla jsem strach, že by to nemuselo dobře dopadnout, jen jsem se bála léčby, změn, jestli budu schopna nás se synem finančně zabezpečovat a vše zvládat. Psychicky mě uklidnilo zjištění, že jsem mohla hrát už šestý den po operaci, a že se tedy o příjem obávat nemusím. Fyzicky i psychicky mi pomáhala rodina. I vlna podpory přátel a příznivých duší na sociálních sítích byla úžasná. A já za ni vděčně děkuji.
Objevily se na sociálních sítích i zlé zprávy? A jak je zvládáte? Je to v dnešní době aktuální. Zloba je na nich velmi rozbujelá.
Asi jen dva lidé mi přáli smrt, ale to samozřejmě normální člověk nenapíše, takže něco takového mi šrám na duši neudělá. Každý známý člověk zažije zlobu, ale tváří v tvář vůbec, jen v komentářích. Taky mě trápily. A jednoho dne jsem se začala na vše dívat svýma očima. Nikdy by mě nenapadlo napsat pod článek někomu něco negativního, natož zlého. Zlého je na světě dost, je třeba laskavosti. Podporovat, motivovat, ne srážet. Proto dokážu přijímat jen názory lidí, kteří pracují na sobě a pomáhají dělat svět lepším místem. Ti, když sdělí kritiku, tak vždy jen soukromě a způsobem, který vás motivuje, nikoliv srazí. Negativní a nekvalitní lidi už ze svého světa nekompromisně vyřazuji. Přesto měli v mém životě důležitý význam. Když se učíme, potřebujeme je. Díky špatným nebo komplikovaným lidem zdoláváme těžší překážky, vystupujeme z komfortní zóny, sílíme. Když jsme dost silní, už nemají žádný přínos.
Váš syn Roman se pomalu dostává do puberty. Už se na něm projevuje? A jak jste na to případně připravená?
Je v pubertě dlouho a snáším ji dobře. Má ji mírnou a je jednoduché vzpomenout si na tu svou, takže mám pochopení.
Jak se u vás projevovala?
Nijak výrazně, od sedmé třídy jsem natáčela, takže jsem měla zodpovědnost. Bylo to spíš o tom, že člověk prahnul po zážitcích, domů jsem se chodila jen vyspat. Občas nějaký ten alkohol, průšvihů bylo jen pár.
Na muže jste ve svém životě neměla moc štěstí. Už se to mění?
Je to trošku zavádějící otázka, která působí negativně. Spíš bych to definovala tak, že jsem neměla štěstí na muže vhodného ke mně. Mým snem bylo potkat takového, se kterým budu jedno tělo, jedna duše, kde nebudou vážné spory, jen láska. Kdy jsou si dva lidé pevnou skálou, navzájem si pomáhají a chrání se. Představovala jsem si, jak se budeme i jako babička s dědečkem vodit za ruce a cítit vzájemnou lásku a radost z blízkosti. Druhou část otázky nechám bez odpovědi s tím, že jestli se mi poštěstí, nebo nepoštěstí - si ponechám už jen v soukromí.
Ráda cestujete. Kde se Vám nejvíce líbilo?
Mám ráda Thajsko, byla jsem tam mockrát, Fuerteventuru, nádherné jsou Seychely a Maledivy, ale já toho v životě zas tolik neviděla, protože se ráda vracím.
Co považujete za luxus a jak se toto vnímání ve Vašem životě měnilo?
Luxus je pro mě mít zdraví, práci, milované lidi kolem sebe, vlastní střechu nad hlavou, teplo, co jíst, žít v bezpečí. Vše navíc považuji za superluxus.
Odmala slýcháme - hlavně zdraví! Víme, že to tak je, ale dokud nezjistíme, jak jsme zranitelní, je to pro nás fráze. Taky jsem si myslela, že jsem nesmrtelná a že moje tělo zvládne všechno. (smích)
Máte náročné dny. Jak nejraději odpočíváte a „dobíjíte baterky“?
Důležitý je pro mě jen spánek. Jsem zvyklá pořád něco dělat. Třeba maluju a po očku sleduji nějaký film. Ráda trávím čas s lidmi, které mám v srdci.
Co plánujete na léto?
Přes léto hraju málo. Se synem zaletíme k moři a jinak budu nejvíc doma a jezdit za přáteli, které přes rok málo vídám.
A na co byste se ráda zeptala Vy mě?
Máte se hezky?
Ano, mám. Navíc, když mohu je dělat krásné rozhovory, jak byl tento. Děkuji Vám za něj.
Zdroj: autorský text, vlastní dotazování
Zdroj úvodní fotografie: Linda Orlik
