Rychlá zpověď - Libor Bouček: Čas měří všem stejně, zpátky nic nevrátíš

Libore, dlouho jsem o tobě nic neslyšela. Co děláš?

Pracuju přece, to je jasný. Dělám pořád to samé. Jsem v televizi, denně v rádiu a k tomu občas někde večer.

Podle čeho si práci vybíráš?

Podle toho, co mě baví. Mě baví hodně věcí. Strašně mě třeba bavila Pevnost Boyard. Ale jak říkám, jsem nesmírně vděčný osudu, že dělám jenom věci, které mě baví.

Co jsi točil naposledy?

Dotočili jsme další sérii Máme rádi Česko, 15.12. moderuji galakoncert Kapky Naděje, 16. prosince dělám výbornou věc, která se děje jen jednou za dva roky - Eurovision Young Dancers, to je stejný princip jako Eurovision Song Contest, akorát tady se to týká mladých tanečníků, kteří postupují koly, pak se dostanou do velkého finále, to je přednost asi pro osmadvacet zemí. Dělali jsme to v roce 2015 v Plzni a teď po dvou letech jsme to dostali znova. Je to poprvé v historii, kdy Česká televize, nebo jakákoliv televize, bude tohle dvakrát po sobě vysílat. A 21. prosince je Sportovec roku, to dělám také podruhé. To mám rád, je to hrozně milá akce. Mám strašně rád sport, ať už aktivně nebo pasivně. Sport je spravedlivý, těším se na to. To je do konce roku, pak je ale spousta a spousta dalších věcí.

Nikdy jsem tě neviděla sport aktivně dělat.

Proč bys to taky viděla? Zas tak moc se nekamarádíme, abys mě viděla sportovat. (smích)

Myslím to tak, že celebrity třeba hrají veřejně tenis nebo fotbal, je to spojené třeba s charitou...

Tančíš třeba, když to budeš moderovat?

Ne, to ne, netančím. Sportuju, když mám čas. Hraju golf, hraju tenis a běhám.

Běháš po pražských Vinohradech?

Ano, bydlím tu.

Koukám, že toho máš až nad hlavu. Nicméně, blíží se Vánoce. Připravuješ se na ně nějak? Pečeš?

Ježíš, to já nepeču, myslím si, že to je ženská starost, já to ani neumím, takže nepeču, ale mám už stromeček.

Takhle brzy? To máš umělý?

Ne, živej! Nemysli si, on vydrží až do Vánoc, musíš se o něj ale starat. A to já dělám.

Jak řešíš dárky?

Dárky nosí přece Ježíšek...

Dobře, co Silvestr?

Bude Silvestr, ten je každý rok, je to taková zajímavá věc, že se každý rok opakuje. (smích)

To máš pravdu, taky se ho každý rok snažím ignorovat. Ale spousta lidí má Silvestr ráda, dávají se předsevzetí, co ty?

Já už jsem dospělej kluk, který oslavil 37. narozeniny, takže já už si žádná předsevzetí nedávám, protože nejsem schopnej je dodržet. Takže ani letos si nic dávat nebudu.

Jak to, že nejsi schopný dodržet předsevzetí?

Já to nemám prostě rád. Mám rád plány. Ty si stanovuji, profesní. To si myslím, že by člověk měl mít. Měl by vědět, kam směřuje. V kariéře i v životě. Ale předsevzetí... Když se člověk pro něco rozhodne, proč čekat na prvního? Proč to nedělá hned? Přijde mi to pitomý, naplánovat si předsevzetí a budu čekat na nějaký datum, abych to teda mohl začít držet... to mi přijde taková blbost. Když člověk má nějaký cíl, tak na něm má začít pracovat hned. Proč by to měl odkládat? Jsem velký nepřítel předsevzetí. Já prostě dodržuju své plány.

Jaké? Můžeš být konkrétní?

Tak jako mechanicky můžu být konkrétní. Jsou krátkodobé a jsou dlouhodobé. Ty krátkodobé si člověk naplánuje na ten rok tak, aby tam našel čas na nějaké cestování a pro radost a pak jsou ty dlouhodobé cíle, které si člověk maluje leckdy idealisticky a musí si zmapovat, že k tomu vede nějaká cesta, kde může být spousta křižovatek a odboček, ale myslím, že dlouhodobý plán by měl mít každý.

Luxusní byt v centru Prahy 221m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

A jaký je ten tvůj?

Kdybych ten svůj řekl, znělo by to hrozně divně. Myslím si, že bych to spíš k něčemu připodobnil. Třeba k těm sportovcům, když začínají někdy v šesti, sedmi letech nebo začnou brát ten sport vážně a řeknou si, že by chtěli vyhrát zlatou olympijskou medaili. K tomu vede dlouhá cesta plná různých překážek. A samozřejmě to nemusí vyjít. Ale ta cesta stojí za to. I v mojí branži si jde něco takového stanovit.

Ty jsi se stal jedním z nejlepších moderátorů v této zemi za poměrně krátkou dobu...

Za krátkou dobu? Začal jsem moderovat v roce 1994 v Českém rozhlase, v roce 1998 jsem tlumočil Davida Copperfielda, v roce 2004 jsem měl první reality show v televizi. Nemyslím si, že by to byla tak krátká doba. Myslím, že to je standardní doba. První větší přímý přenos, když nepočítám Vyvolené, to byl ve své době fenomén a nejsledovanější pořad, který jsem v té době (podzim 2005) dělal, byl v roce 2010. To jsem dělal Českou Miss i Slavíka. Ono se to nezdá, ale fakt to letí.

To máš vlastně pravdu. Je ale ještě něco, co bys chtěl moderovat, a ještě nepřišel tvůj čas?

Toho je spousta. Ale nenapadá mě nic konkrétního. Spíš si myslím, že člověk by po pětatřicátém roce měl udržovat standard a nepolevit v té kvalitě a nekašlat na ty věci. To si myslím, že je daleko důležitější než si malovat nějaké věci. On ten mediální svět je tak dynamický, že pořád přicházejí nové a nové věci a třeba existuje něco, co bych chtěl dělat, ale ještě to nevzniklo. Ale jsou nádherné formáty, které jsou zatím ve světě a k nám teprve přijdou.

V rychlé zpovědi jsi zmínil Fidži. Čím tě tohle místo tak moc fascinovalo?

Kromě toho, že to je v nejmalebnějším kousku světa, což je Jižní Pacifik, který je spektakulární. Kdokoliv, kdo ho viděl zblízka, tak si ho musel zamilovat. Fidži je svým způsobem uspořádaná země, která je na obrovským vzestupu a je strašně dynamická. Lidé jsou nesmírně milí. Možná je to dané tím, že jsou uprostřed oceánu. Tak mně se líbí taková ta národní hrdost, kterou si v sobě pěstují. Každý ten koutek je jiný. Absolutní ráj.

Myslíš si, že my Češi nepěstujeme hrdost?

My jsme takoví Švejci, kteří všechno zlehčují. Myslím, že národní hrdost je tady velmi často pojem zneužívaný, obvzlášť v této době, kdy se přisuzuje různým hnutím a stranám. Ale myslím si, že máme být na co pyšní a když si člověk projde Prahu... Vždycky všem říkám, ať se na chvíli zkusí vžít do pocitů turisty a tu Prahu si projdou. Ujistí se pak, že to je jedno z nejkrásnějších, ne-li opravdu to nejkrásnější město na světě. V tom je ta hrdost. Měli bychom být rádi za to, že jsme tady.

Je nějaké místo, kam se chystáš?

Musím procestovat Jižní Ameriku. Musím. Je to takové mé přání na mém seznamu. Nevím ale kdy, tam je to totiž složitější, protože je tam ideální počasí, když je u nás zima. A to já jsem v práci.

Ty seš ale pořád v práci.

Pořád ne. V červenci. To nedělám nic. To je okurka. Jsou prázdniny, tak se snažím si vzít volno, chci si přečíst nějaké knihy, něco se dozvědět.

Co rád čteš?

Pořád něco, všechno. Od detektivek přes životopisy po literaturu faktu, zejména dějiny 20. století, také ekonomické úvahy...

To jsi všestranný, málokdy se to vidí. Je nějaká oblast, které opravdu nerozumíš nebo tě vůbec nezajímá?

Myslím, že moderátor by měl minimálně budit ten dojem, že povrchně ví o všem. Nemůžu říct, že je nějaká oblast, která mě nezajímá. Přemýšlím... nevyznám se v lékařství a v nauce o lidském těle, tam jsem mimo.

Tvrdíš, že když člověk tvrdí, že je ve stresu, tak neví, co to stres doopravdy je. Co je pro tebe. Z čeho býváš nervózní?

Podle mě, když je člověk třeba neurochirurg, a má před sebou náročnou operaci, je to na něm, jestli bude pacient žít nebo ne, to mi přijde stres. Ale moje práce...? Ničí život na mě nezávisí. Díky bohu. To je výhoda této profese.

Dobře, ale i tak. Jasně, neoperuješ. Já bych třeba byla nervózní ze simultánních překladů.

To je možná stresující. Ale když si představím toho chirurga, tak je to prostě banální.

Co tvá přítelkyně?

Všechno dobré, jsme spolu už 3,5 roku. A všechno je tak, jak má.

Dobře, ještě mě zajímá, jak ty jakožto muž, který je v televizi neustále opečováván maskérkami a kostymérkami, jestli si na kráse zakládáš i ve volnu. Jestli si zajdeš na kosmetiku, manikúru...?

Ne to ne. Ale jako velký přínos ke své kráse považuji to, že mě moje přítelkyně naučila používat krém. To je jedna z jejích obrovských zásluh. Na obličej. Hydratační pleťový krém, značku nevím. To se mě neptej. Ale myslím, že ona už mi teď i vybrala krém proti vráskám... čas prostě nezastavíš, už je to asi potřeba.

Cítíš se být starý?

Nevím... teď nedávno jsem měl narozeniny a vlastně jsem z nich utekl. Pracoval jsem. Vlastně se k tomu vůbec nechci vyjadřovat. (smích)

Asi jo. To ale asi má každej, že má pocit, že by mohl dělat věci jinak, ale to je normální. Čas měří všem stejně a nic zpátky nevrátíš.

Cítíš se být slavný?

Ne. Nikdo mě nezastavuje na ulici. Někdy se chtějí fotit, to je milé. Ale vždycky ti, co si říkají, že jsou slavní, tak já na to odvětím, ať popojedou dvě hodiny na západ, vystoupí v Ambegu. A tam uvidí, že to není pravda.

Moc děkuji za rozhovor.