Rychlá zpověď - Simona Stašová: Můj život je Itálie

Vy jste propojená hodně s Itálií. Dalo by se říci, že italština je váš druhý rodný jazyk?

Ano, dalo by se to tak říct. Italština není těžká, když se naučíte prvních deset lekcí, tak se lehce dorozumíte. Je také velmi jednoduchá na čtení.

A kdy jste se poprvé s italštinou setkala?

V jednadvaceti letech jsem, je to osud, já věřím na takové věci jako, že prostě něco k sobě přitahujete. Já jsem tenkrát viděla zpěváka Drupiho v Lucerně, strašně se mi líbil a když on spustil to svoje: „Cosí piccola e fragile“, bože, já bych tak ráda věděla, o čem tenhle ten nádherný člověk zpívá, no a začala jsem chodit na italskou ambasádu. 

Pronájem luxusního bytu 3+kk Pařížská, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Tím pádem se najednou rozvinul váš osud...

Přesně tak, protože díky tomu, že jsem se učila italsky, začala jsem jezdit do Itálie, tam jsem potkala italské kamarády, a nakonec jsem se zamilovala no a už to vlastně jedno nabalovalo druhé. Dnes hraji na jevišti Annu Magnani, hraji Římské noci, hraju Filumenu Marturano. Takže já tu italskou kulturu přetahuji sem k nám. 

Kolik jste odehrála představení, počítáte to vůbec?

No, to se bude počítat na desetitisíce, protože já jich odehraji... To se dá počítat, dvacet šest krát deset, je dvě stě šedesát za rok, nejméně, protože hraju v létě hodně, takže tři sta do roka a hraji od svých jednadvaceti let, takže předtím to bylo míň, takže od třiadvaceti let. To je čtyřicet dva let, takže čtyřicet dva krát asi třista, což je dvanáct tisíc šest set. Takže je to neuvěřitelné, plus mínus autobus asi dvanáct tisíc. 

Vím, že je to strašně těžké, ale zkuste vyzdvihnout jedno, dvě představení, které jsou pro vás úplně nejvíc.

Je úplně jasné, že to je moje monodrama Shirley Valentine, nic většího už hrát nebudu a nic těžšího už hrát nebudu, ale zase ty druhé představení mně připadnou, že je to, jako když šerpa vyběhne na Mount Everest a dá si dolů batoh. Takže prostě Shirley Valentine je absolutně nejkrásnější, nejtěžší a nejzajímavější představení, které mám.

Jste spojená s Barbrou Streisand, jelikož ji dabujete. Posloucháte ji i coby zpěvačku?

Já ji poslouchám a mám k ní, dalo by se říci, hodně mateřský vztah a sesterský, protože když někoho dabujete, tak mu vidíte trochu do kuchyně.

Přála byste si setkat se s ní, nebo jste se s ní setkala?

Nesetkala jsem se s ní a měla bych velký ostych. Jé, to by bylo krásné, ale já myslím, že ona by na mě nebyla zvědavá a já bych se toho bála, ale kdybych mohla být někde na jejím koncertě.. Já jsem byla v Las Vegas a ona tam měla tři dny před tím koncert! To si neumíte představit, jak jsem toho litovala. Ještě jsem stále viděla ten nápis Barbra Streisand on stage. Říkala jsem si, že bych se šla podívat jako myška. Je to geniální člověk, absolutně talentem pomazaný a ráda bych ji takhle někdy viděla na živo. 

Dokázala byste si představit, že v Itálii máte vinici a vy byste si tam jezdila třeba na kole?

Na kole jezdím v Itálii pořád. Vinici má otec mého dítěte, můj exmanžel. Takže všechno tohle, co říkáte, nejen, že si to dovedu představit, ono to tam je. 

Dalo by se říci, že je nějaký rozdíl mezi Italy a Čechy? Nějaké to typické, nebo naopak, co nás hrozně spojuje?

Italové jsou prakticky všichni herci, oni mají tu energii, to moře v sobě, sluníčko. Mají hodně dobrou náladu tak trochu pořád. Jsou to rošťáci, protože oni milují ženy, a i když ta žena není ani moc hezká, tak stejně řeknou, že je hezká. Tomu ráda uvěříte, že jo? A umějí žít!

Češi jsou podle mnohých hodně pomlouvační. Italové řeší klepy?

Samozřejmě že taky klepou, jsou to drbny taky, protože já znám takové ty obyčejné lidi, ale nezaznamenala jsem tam takovou zášť. Takové to něco podpásového, to tam není, nebo tam nežiju tak často, tak dlouho, že jsem to třeba nezaregistrovala. 

Jak vnímáte Čechy teď? Je taková zvláštní doba, lidé hodně řeší politiku a jsou často na dvou stranách barikády.

Já mám ráda Čechy, a to, že teď máme takovou, dalo by se říci napnutou dobu, ona zase přejde. Italové a Češi, my jsme vlastně pohromadě, my máme něco společného, nejsme tak bohatí, oni taky nejsou tak bohatí, rádi tancujeme, rádi zpíváme, oni taky, máme rádi víno, to oni taky. Já myslím, nebo to aspoň tak cítím, že když trošičku dáme takovou tu špatnou náladu pryč, tak jsme vlastně strašně podobní těm Italům.

Co vás Italové naučili a co je naopak učíte vy? Nebo se snažíte přinést kus Česka do Itálie?

To je zajímavá otázka, já se tam velmi přizpůsobuji, povídám si s mlékaři, řezníky, barmany. Už jezdím na různá, konkrétní místa, takže už ty lidi hodně dobře znám a vzhledem k tomu, že umím Italsky, já umím takovou tu „kuchyňskou“ italštinu, tak já tam jedu, ne přivážet Čechy do Itálie, ale nasát tam takové to italské a vyhodit to tady na té zemi, tady v Čechách. Takže vlastně já je nasaju a pak jdu na to jeviště, a i do svého života si to vypustím. Oni mají ta velká gesta, tu radost, ještě tohle by bylo to, co by nám trošičku chybělo, taková ta radost ze života, ale není to s námi tak špatné.