Rychlá zpověď - Vladimír a Marie Růžičkovi: Učíme se vyjít sami se sebou

Když se ohlédnete za uplynulým rokem, co vidíte?

Vladimír: Nepatřím k těm, co řeší minulost. Řeším, co je teď, případně co bude třeba zítra. Co bude za deset let, je ve hvězdách, a nemá cenu se tím zabývat. Proto si nedávám ani předsevzetí. Ale přeji všem lidem do nového roku hlavně zdraví. Ty věci okolo pak přijdou samy, pro někoho trochu líp, pro někoho trochu hůř. Ale to zdraví je nejdůležitější.

Marie: Absolutně souhlasím.

V létě uplynou dva roky od chvíle, kdy jste se vzali. Říká se, že svatba vztah zkazí. Jak jste na tom vy?

Marie: Je pravda, že krizi jsme loni měli. Ale já si myslím, že krizí si projde každý pár, a není to určitě tím, že se dva lidi vezmou. Naše svatba byla krásná, moc ráda na ni vzpomínám, ale určitě bych to na ni nesváděla.

Pronájem bytu 3+kk - Praha 1 - 108, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Mnoho lidí dnes žije „na hromádce“, i když mají děti. Jaký na to máte názor?

Vladimír: Na tom jsme se jasně shodli, že pro vztah dvou lidí, kteří navíc přemýšlejí o rodině, by měla být svatba zpečetěním toho vztahu. Nejsem pro vztah takzvaně na psí knížku. Jsem rád, že máme společné jméno, a neumím si představit, že by se moje dcera jmenovala jinak než její maminka.

Marie: Souhlasím. I když věřím, že někteří spolu mohou žít šťastně i bez papíru.

Vladimír: Jde o to, jak ti dva lidé tohle cítí. My jsme se chtěli vzít a chtěli jsme mít rodinu, tak jsme to udělali.

Vladimíre, působíte jako celkem drsný chlap, ale vypadá to, že umíte být i romantický. Umíte dát ženě najevo své city nebo se z něčeho dojmout?

Vladimír: Musím říct, že tohle mám docela složitý. Ne, že bych je dřív neměl, ale od doby, co žiju s Maruškou, je určitě projevuji víc než dřív. Je to pro mě samotného hodně zajímavé, ale je to tak. Na to, kolik mi je, se sám divím. Ale v některých ohledech i u mě platí staré známé, že starýho psa novým kouskům nenaučíš. Naštěstí myslím, že v našem vztahu oba chceme, abychom byli takoví, jací jsme.

Je něco, co jste na začátku ve vztahu lépe tolerovali, a teď, po čase, vám to na druhém vadí?

Marie: Vláďa je takový, že jsou na něm jeho vlastnosti znát okamžitě. Myslím si, že není nic, co by skrýval. Je stále takový, jakého jsem ho poznala. Mě spíš trošku překvapilo, že se to manželství tak rychle zaběhlo. Jsem romantik tělem i duší a asi jsem si představovala ty hezčí chvilky dýl. Líbilo se mi, když jsme se poznávali, jak byl Vladimír zapálený, a teď už je to takový ten běžný život.

Jak tedy vypadá běžný život s velkou osobností českého hokeje?

Marie: Úplně normálně. Já jsem na mateřské a Vláďa jde každý den do práce. Ze stadionu přijde domů na oběd, já uvařím… Někdy spolu jdeme na procházku a někdy se vrací zase do práce. Večer spolu trávíme také klasicky, jako většina manželů, ale třeba u televize se dohadujeme, protože Vláďa je opravdu sportovní blázen, takže chce velice často koukat na sport, což mě tak často nebaví. Takže jsme museli pořídit dvě televize. Někdy ale také ustoupí a koukáme spolu na to, co vyberu já.

Vladimír: Já jsem ten klasický chlap, který potřebuje mít doma zázemí a klid. Takže o chod domácnosti i o dceru se stará manželka. Nemá to ale jednoduché, je na všechno sama. Rodiče má v Havířově a moji rodiče už mají 76 let, takže k těm jezdíme víceméně na návštěvy. Já se o rodinu starám spíš ekonomicky. Když je ale potřeba, nevadí mi vzít do ruky lux nebo umýt nádobí. Víte, já jsem člověk, který pořád musí něco dělat. Nemůžu třeba ležet nebo sedět moc dlouho. I když koukáme na film, padesátkrát od něj odejdu, i kdybych se měl jen projít po bytě. Jsem hyperaktivní, a na to si Maruška také chvíli zvykala.

Loni médii proběhla zpráva o tom, že se Marie odstěhovala. Je to pravda? A co bylo příčinou?

Marie: Pravda to je a bylo to z mé strany. Já jsem vždycky byla hodně citlivá a po porodu se to ještě umocnilo. Ženské asi nejsou schopné příliš racionálně myslet, nicméně Vláďa měl hodně práce a já jsem si najednou připadala méněcenná. Myslela jsem si, že když odejdu a budeme chvíli od sebe, bude to zase jako na začátku. Doufala jsem, že si Vláďa uvědomí, že všechno není jen o hokeji, ale také o rodině, a chtěla jsem se přesvědčit, jestli mu budu chybět. Dnes si myslím, že jsem to nevyřešila moc dobře.

Nicméně nikdo jiný, jak se tehdy také psalo, v tom nebyl. Vrchol všeho byla bulvární spekulace, že malá není jeho. Proboha! Vždyť to dítě je jeho kopie, má jenom moje oči a vlasy. Nikoho zřejmě nenapadlo, že já si je už od čtrnácti barvím. Vláďovy děti z prvního manželství jsou také blonďáci s modrýma očima a také by mohly říct, že nejsou jeho. Přitom jsou po mamince.

Vladimír: Manželka sice udělala tenhle krok, ale denně jsme byli v kontaktu. Já jsem bez malý nemohl být a vlastně jsem zjistil, že nemůžeme být ani bez sebe. Takže ve skutečnosti nebylo dne, kdy bychom se neviděli.

Vypadáte oba hodně horkokrevně. Když se hádáte, je to „Itálie“, nebo spíš tichá válka?

Vladimír: Jsme oba horký hlavy. Máme hodně podobný povahy a vlastně se učíme vyjít sami se sebou. Ale musím přiznat, že ustupuje víc manželka. Já jsem poznamenaný hokejem, a i když už to není, co to bývávalo, člověk to v sobě má. Jsem z toho hokeje takovej výbušnej.

Marie: Já už jsem se taky naučila být klidnější.

Pronájem luxusního bytu 3+kk Pařížská, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Myslíte si, že vztah pořádně prověří až dítě?

Vladimír: Stoprocentně. Malá změnila všechno, celý náš život. Když jsou jen dva, jsou jen pro sebe. Teď se všechno podřizuje dítěti. Asi ji budu víc rozmazlovat, než kdyby mi bylo třicet. Otcovství v pozdějším věku určitě vnímám jinak.

Marie, vy jste matkou poprvé. Jak vám změnilo rodičovství život?

Marie: Teď budu brečet! Pro mě je to to nejhezčí, co mě potkalo. Chtěla bych být tou nejlepší mámou, už proto, že moje dětství nebylo úplně nejlepší. A my máme neskutečné štěstí, že máme zdravé, usměvavé a spokojené dítě. Je to ohromně pozitivní človíček a myslím si, že i tím nás dva spojuje. A já mám konečně pro co žít.

Prozradíte, čím konkrétně jste si prošla?

Marie: Ne, protože jsem ráda, že už je to za mnou. Já jsem spoustu věcí nezapomněla, ale odpustila. Život jde dál.

Mohla byste objasnit své kořeny? Jste Romka, jak si často lidé myslí?

Marie: Už jsem tohle o sobě slyšela mockrát. Nejsem Romka, jsem původně blondýna a mám modré oči. Ale šikanu jsem na prvním stupni základní školy zažila i přesto. Bylo to právě kvůli tomu, v jakých podmínkách jsem vyrůstala, ale barva pleti rozhodně roli nehrála. Přestože jsem nedostávala od rodičů podporu a lásku, jakou bych si představovala, mám skvělou babičku s dědou. A právě díky nim jsem taková, jaká jsem. Nedokážu si představit, až tady jednou nebudou…

Máte Vladimíra, ten vás určitě podrží.

Marie: Je pravda, že když jsem ho poznala, tak mi kromě přítele trochu nahrazoval i tátu.

Tak by možná věkový rozdíl vysvětlili i odborníci. Je pro vás, Vladimíre, takový vztah v něčem složitější?

Vladimír: Je to velký věkový rozdíl, ale sám nevím, jak si to mám vysvětlit. Sám jsem tohle vždycky úplně jednoznačně u druhých odsuzoval. Myslel jsem si, že ti lidé si nemůžou rozumět. Když jsem trénoval s hokejisty, vesměs mladými kluky, pozoroval jsem jejich myšlení, které bylo opravdu jinde než moje. Což je normální. Ale že bych si našel dívku v jejich věku, mě ve snu nenapadlo.

Pak jsem poznal Marušku a nechápal jsem, jak to, že není jako její vrstevníci. Hodně jsme si rozuměli. A pak je další věc, kterou dodnes nechápu. Znali jsme se chvilku a mně připadalo, že se známe třeba dvacet let. To pro mě bylo neskutečný.

Vnímal jste to jako nějaké znamení pravé lásky?

Vladimír: Byla to určitě věc, která se mnou pořádně zamávala. To je takzvaný „nikdy neříkej nikdy“!

Jak jste se vyrovnali s tím, že veřejnost, a dokonce ani rodina, váš vztah neakceptovali?

Vladimír: Tohle samozřejmě nebylo jednoduchý. Ženě jsem říkal, že až to vyjede, ať se připraví na smršť, ale připadalo mi, že pořád nevěděla, o čem mluvím. Novináři navíc vytahovali její minulost barové tanečnice. Já jsem samozřejmě všechno věděl, věděl jsem od začátku, s kým žiju, takže jsem to neřešil. A neřeším to ani teď.

Marie: Já mám úplně čistý svědomí. Ale lidem asi nevysvětlím, že tanečnice sice dělá společnost mužům, ale nekončívá v jejich posteli. Kolikrát přišel třeba starší muž, kterému zemřela žena, a chtěl si prostě povídat. Lidi to mají zkreslený. Ano, ukazovala jsem svoje tělo, ale tím to končilo. Byla to jen práce. Samozřejmě i já jsem měla soukromý život a nelišil se od života například servírky nebo zdravotní sestřičky. Akorát jsem si vydělala víc peněz. Chtěla jsem se mít dobře, líp než v dětství. Vím, že to asi není úplně to nejlepší povolání, ale jako cukrářka bych se v Chomutově neuživila. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Díky téhle mediální masáži jsem alespoň poznala pravé přátele.

Máte představu, co byste chtěla dělat v budoucnu? Tancování to asi nebude…

Marie: To určitě ne. Vláďa i dcera mi změnili život a nic z minulosti už nejde vrátit. Umím si představit, že bych někdy v budoucnu měla maličkou místnost, kam by chodily ženy za krásou a odpočinkem. Takový malý salon krásy.

Vladimír: Já určitě nevyžaduji, aby Maruška chodila pracovat, dokud je naše dcera malá. Samozřejmě, je těžká doba, lidi se honěj za penězma… Ale připadá mi, že se přestávají věnovat dětem. Rodiče jsou zodpovědný za to, jak připraví děti do života a jak je vychovají.

Vladimíre, vy si dovedete představit, že byste seknul s hokejem úplně?

Vladimír: Popravdě? Já ten hokej dělám od pěti let a je pro mě skoro vždycky na prvním místě. Rodina je něco jinýho, tu s hokejem nemůžete dávat na misky vah. Dělám, co mě baví, a řeknu to úplně narovinu: trénovat budu, co to půjde.

Pro mě je to opravdu droga, bez hokeje být nemůžu. Přijdu domů a hned zapínám televizi s hokejem. Manželka mi říká: „Vždyť jsi právě přišel z hokeje a zase ho sleduješ…“ Za den třeba koukám na čtyři zápasy. Hokej je moje druhá rodina. Přál bych všem lidem, aby mohli dělat to, co je baví a naplňuje. To má málokdo, že se těší do práce. Musíte ale také přinášet oběti a mít rodinu, která to pochopí. Bez toho to nejde.

Marie: Já mám hokej ráda a mrzí mě, když mě občas někdo osočí, že ne. Ale občas chci mít doma chlapa, který se dokáže od práce odtrhnout a na chvíli všechny starosti a povinnosti zahodí za hlavu.

Vladimír: Někdy to jde, někdy to nejde.

Co na vás platí, když máte špatnou náladu?

Vladimír: Myslím, že to už manželka pochopila. Nechat mě být. Já totiž pak zničehonic mám najednou tu náladu dobrou. Jako typický blíženec mám dvě tváře. Během vteřiny se mi změní nálada z dobré na špatnou, a obráceně.

Marie: To já, když mám špatnou náladu, tak stačí úsměv nebo pusa. Se mnou to má manžel jednodušší.

Vladimír: Manželka je přes tu lásku. Ale trošku mě do toho stáhla. To je jasný, vždycky se dva lidi, kteří spolu žijí, ovlivňují a formují.

Váš syn z prvního manželství vám po sportovní stránce dělá velkou radost. Jaký sport byste jednou doporučili své dceři? Hokej to asi nebude…

Vladimír: Nejsem zastánce ženského hokeje, to bych zakázal. Ale určitě ji ke sportu povedeme.

Velice děkuji za upřímný rozhovor a přeji jen vše dobré.