Rychlá zpověď - Daniela Pecinová: Vyměnila jsem nohu za život

Vy pocházíte z Mariánských Lázní, žijete v Plzni a teď se scházíme v Praze v hotelu Pyramida. Co se tady děje?

Koná se tu galavečer Cesty za snem, což je takové ohlédnutí za letošním ročníkem a shrnutí všech projektů a Metrostav Handy Cyklo Maratonu (týmy zdolávají trasu 2222 km v časovém limitu 111 hodin, pozn. red.) Je to skvělá organizace a já jsem šťastná, že můžu být součástí. Jsem členkou historicky prvního ženského týmu Osmikrásky. Schází se tady všechny týmy, handicapovaní lidé a je to hrozně motivační akce. Minulý rok jsem vystupovala, ale letos si to užiju jako host.

Sama máte handicap, byť není hned vidět. Začala jste se o charitu a handicapované lidi zajímat až po vašem zranění?

Ano, až potom, co se mi to stalo. Proto jsem se začala začleňovat do této společnosti. Jsou to hrozně fajn lidi a je mi mezi nimi dobře.

Myslíte, že byste zjistila, jak jsou fajn, kdybyste svůj handicap neměla?

Těžko říct.

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Co vám nejvíce dávají? Učíte se od nich, nebo se učí oni od vás?

Baví mě humor mezi handicapovanými, protože je hodně černý. Také motivování se mezi sebou navzájem, poznávání jejich příběhů, postoje k životu a toho, čemu se dnes věnují. Společně pak můžeme motivovat zdravé lidi nebo děti.

Velmi mě zajímá ten černý humor, protože my zdraví si to nemůžeme dovolit, vypadali bychom hrozně nelidsky. Jak se „častují“ postižení mezi sebou?

Já se to snažím rozšiřovat taky mezi zdravými. Když jdu na trénink a děláme nějaké prvky, kde holky musí někam procpat nohu, tak řeknu: „Ha, ha, ha, mně tam nepřekáží!“ Mně vlastně nevadí dělat tenhle prvek, protože pro mě je to jednodušší – nemít nohu. Kdybych druhou nohu měla, tak mi tam překážet bude.

A co vám na to řeknou?

Ony už to berou v pohodě. Když si sundám protézu, můžu říct, že si „skočím“ na záchod. Protože si opravdu po té jedné noze odskočím. Takže takové srandičky.

Jak dlouho to trvalo, než jste si sama ze sebe začala dělat takovou srandu?

Já jsem z toho nikdy nechtěla dělat tragédii. Protože jsem z maloměsta, tak už ze začátku, co jsem přišla o nohu a všichni v okolí to věděli, jsem chtěla docílit toho, že se na mě nebudou koukat s lítostí, ale s tím, že to bude dobrý a že budu nosit protézu.

K tomu ale člověk musí dospět…

Určitě.

A jak dlouho vám to trvalo?

Myslím, že jenom chvilku. Pro mě to byla velká úleva, opravdu. Když jsem u těch lidí odkryla, že tu lítost nemají dávat najevo, tak už to šlo rychle. Musím říct, že ani nevím, proč jsem se s tím sama srovnala tak rychle. Ale jsem za to ráda.

Připomeňte, co přesně se vám stalo.

Teď už je to deset a půl roku, co jsem přišla o nohu kvůli nádoru v chrupavce v koleni. Běhala jsem s tím půl roku po doktorech, proto říkám, že to pro mě potom byla taková úleva. Přijala jsem, že jsem dala nohu za život.

Kolik vám bylo, šestnáct?

Sedmnáct. Vlastně v šestnácti to začalo a až v sedmnácti se to v lednu překlenulo do tohoto věku. V květnu 2008 mi pak amputovali nohu.

Jak se na to přišlo? Ta noha vás bolela?

Napřed bolelo koleno, pak začalo otékat. Léčili mě, dělali mi artroskopii, léčili mě na zánět. Utekli jsme z krajské nemocnice, během tří dnů se u mě sešla veliká komise a poslali mě na hematoonkologii. Tam jsem ležela čtrnáct dní. Byla jsem už protivná, protože jsem nevěděla, co se mnou je, a navíc jsem musela být na morfinu.

Pak přišla máma s diagnózou. To byla ta nejhorší minuta. Řekli, že je to vážné a že jsme přišli za pět dvanáct. Měla jsem možnost jít na chemoterapie, nebo zkusit alternativní léčbu, což jsem udělala. Srovnala jsem se psychicky a díky tomu tady dneska jsem.

Proč na to nepřišli dřív?

Sedmnáctiletá holka, proč by jí měli dělat magnetickou rezonanci, není to zbytečný? Nevím. Ale třikrát mi ji zamítli, než jsem se dostala do Motola. Přitom to bylo jedno z prvních vyšetření, které mi v Motole udělali.

Když vám řeknou: „Hele, my ti uřízneme nohu.“ To musí být hrozné!

Vzpomínám si, že jsem tu nohu chtěla hrozně zachránit i s tím, že jsem podstoupila tu alternativní léčbu. Jmenovala se Breussova kúra. Šest týdnů se pijí zeleninové šťávy a bylinkové čaje. Nádor tím nedostane přísun bílkovin a cukru, který ho živí nejvíc, a má to vzdát. I když jsem nohu nezachránila, srovnala jsem se psychicky, protože jsem díky tomu mohla být doma s nejbližšími. Nikdo mi dodnes nevyvrátí, že jsem si tím zachránila život.

Pronájem bytu 3+kk - Praha 1 - 108, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Pak jsem si začala dělat legraci. Znáte film Dobrej striptér s Deucem Bigalowem? Je tam Kate bez nohy. A já, jak jsem podstupovala tu alternativní léčbu, jsem si říkala: „No, když už mi tu nohu nezachrání, tak budu jako Kate. Vždyť je to hezká a štíhlá holka.“ Už tehdy jsem si z toho dělala srandu, takže víceméně napůl jsem na to byla připravená.

Říká se, že když vám uříznou nohu, tak ji pořád cítíte.

Já ji cítím, i dneska možná trochu. Když si lehnu na postel na břicho, cítím, jako by byla skrčená. Ale dostala se mi do ruky knížka Žlutý svět, ve které kluk věděl, že přijde o nohu, a říkal, že nemá fantomové bolesti, což jsou ty bolesti po amputaci. A že už ji ani necítí. Je to všechno v hlavě. Lékař mu tehdy poradil, aby udělal rozlučkovou party pro svou nohu, aby se s ní prostě rozloučil. Tohle možná fakt psychicky pomohlo. Někdo trpí fantomovými bolestmi víc, někdo míň. Já musím zaklepat, u mě jsou spíš jen při změně počasí. Jako kdyby někdo sebral nůž a šťoural se mi v koleni.

Jak jste se dostala k pole dance?

Přes nejlepší kamarádku, která studovala v Plzni. Přišla do toho našeho maloměsta nadšená, že prý je to skvělý a že to můžeme zkusit s ní. Takže jsem se s ní jela podívat na trénink a zkusila si pár základních prvků. Chytlo mě to a začala jsem jezdit jednou do týdne. Pak jsem se tam přestěhovala, víceméně kvůli tomu, že jsem ten sport chtěla dělat víc, ale u nás žádné studio s tyčemi nebylo.

A jak to jde bez nohy?

To je to, co říkám do dneška. Že jsem vděčná všem, co trénují jakékoliv sporty, že mě nezavrhnou a zkouší vymýšlet varianty, kde tu nohu nepotřebuju. Pak jsou samozřejmě typy sportu, které dělám s protézou, třeba když chodím do posilovny nebo na kondiční kruhové tréninky. Kompenzace u pole dance je také důležitá, takže to někdy jde, někdy méně. Ale zvykla jsem si a trenérka vymýšlí prvky, u kterých tu nohu nepotřebuju.

Když vám tehdy řekli, že vám seberou nohu a vy jste si zvykala na to, že jí nemáte, napadlo vás, že budete jednou v takové kondici a vyhrajete mistrovství světa?

Vůbec ne. Sportovala jsem i předtím, ale do takové míry mě to nenapadlo.

Jaký je pocit stát na stupních vítězů? Bez jedné nohy…

Krásný, dojemný. Ještě navíc při té situaci to byl aplaus ve stoje. Je to dojemné, byť ta kategorie není tak rozšířená. Spíš mě to opravdu motivuje, je to zadostiučinění.

Jaké mate další úspěchy?

Trojnásobná mistryně České republiky a dvojnásobná mistryně světa v para pole dance.

Dostáváte povzbudivé vzkazy také od cizích lidí?

Jo, občas se mi stane, že dostanu nějaké zprávy nebo mě někdo kontaktuje na Facebooku. Ale spíš jsou to komentáře u videí na Youtube. Já to ale čtu nerada, protože mě mrzí, když vidím nějakou negativní kritiku od člověka, který třeba sedí doma u televize, nic nedělá a jen šíří zlobu a nenávist.

Je tedy i nějaká negativní kritika?

Určitě je. Ale říkám, já ty komentáře většinou nerozklikávám. Když už se potom sem tam kouknu, tak vidím, že ty lidi to třeba nějakým způsobem namotivovalo. Vím to z doslechu od ostatních lidí. Lidé, kterým to pomohlo, neměli vždy šanci mě vidět naživo a poznat mě, takže aspoň mě můžou takhle sledovat.

Co láska? Jako ženy trpíme různými handicapy, ať je to třeba celulitida nebo něco jiného. Ale nedovedu si představit, že mi chybí noha, půjdu do baru a někoho tam sbalím…

Právě tady ta ženská stránka po amputaci utrpěla hodně. Musím přiznat, že jo. Ale potkala jsem člověka, který mě má rád i s tím handicapem. My si tu lásku pěstujeme, už třetím rokem nám krásně vzkvétá a já jsem moc šťastná.

Jak jste se poznali?

Vypomáhala jsem za barem v jednom klubu v Mariánkách, kde máme koncerty. Koukali jsme po sobě a on napsal první, byť teda pak řekl, že tohle většinou nedělá, že by napsal holce první. Začali jsme si psát, ale bylo to takové složitější, protože dvakrát odjel na letní a zimní sezónu do zahraničí pracovat. Nakonec jsme si k sobě tu cestu našli. Krátce poté, co jsme spolu začali chodit, se ke mně přistěhoval, protože mi odešla spolubydlící. Řekli jsme si, že buď to půjde, nebo to nepůjde. A ono to jde a už dva roky. Žijeme spolu a jsme spokojení.

Co musí umět, aby s vámi mohl žít? Potřebujete s něčím pomoc?

Měla jsem štěstí, že jsem sehnala byt, kde je koupelna s nižší vanou a tak podobně. Určitě je potřeba, aby mi pomáhal v domácnosti. Máme pejska, tak venčí. Ale není to nijak náročné, určitě je ta náročnost menší než třeba u vozíčkáře.

Stávají se vám trapasy? Třeba Martin Zach mi vyprávěl, že na začátku jeho handicapu zažíval, že při vystupování z auta mu ujel vozík a upadl. Stalo se něco takového i vám?

Ano, protože nandávání protézy jsem měla přes takový speciální pytlík, aby tam ten pahýlek a kůže byly narovnané. Občas se mi stalo, že jsem ho někde zapomněla. A když se ten pahýlek zpotí, tak se to musí přendávat. Takže jsme třeba někde byli s holkami a já jsem jim říkala, že potřebuju aspoň nějakou tašku z Kauflandu. Ale ony vědí, že jsem v tom mluvení o handicapu bezprostřední. (smích)

Jste hodně sportovně založená. Je něco, co nemůžete dělat, ale chtěla byste? Nebo jste naopak vyzkoušela něco, aniž by vás to předtím napadlo?

Tak to je právě ten pole dance. Tvrdila jsem, že s dvěma nohama bych na tu tyč v životě nevlezla, mně totiž dělal šplh problémy už na základce. Z toho si vždycky dělám legraci, je to ironie. Teď mě baví i to šplhání na tyči a je to pro mě výzva dotáhnout to tak, abych tam dala špičku. Aby to bylo vzhledově a esteticky v pořádku, co se týče toho šplhání samotného. Jinak nemám žádnou překážku v tom, že bych nemohla dělat jakýkoliv sport. Je to ale o tom, že to musím chtít natolik, abych šla, vyzkoušela to a naučila se to.

A bylo něco takového?

Už dva roky se chystám naučit jezdit na koni a na kole. Ale vím, že až to opravdu budu chtít a naskytne se příležitost a čas, tak to můžu dělat. Mám spoustu otevřených možností k dalším sportům.

Vyděláváte si svými vystoupeními, nebo je to pořád spíše sranda?

Spíš je to exhibiční.

Máte přes sebou nějakou další soutěž a další cíl?

Momentálně jsem zjistila, že nám neotevřou kategorii na mistrovství České republiky, takže to bude opravdu exhibice motivační. To ale neznamená, že se nepřestanu snažit o nové prvky. Baví mě ukazovat, co jsem se naučila nového. Také začíná plesová sezóna a mám nasmlouvaná vystoupení třeba u nás v Mariánských Lázních, což mě těší, protože mě oslovili ze školy, kam jsem chodila na střední, a to ze studia, kam chodím na kompenzační tréninky. Máme také duet s kamarádkou, která živě zpívá, a já u toho vystupuju. To si užíváme, máme to jako společný koníček.

Danielo, moc děkuji za rozhovor. Přeji další a další úspěchy!