Janek Ledecký měl být právníkem, ale praxi nikdy nevykonával. Láska k hudbě byla silnější než láska k právu. Na hudební scéně je Janek už od nepaměti. Úspěchy sklízí díky muzikálům i v zahraničí. Doufá, že Iago bude mít podobný ohlas jako kdysi Hamlet. Přes to všechno ale Ledecký nejvíc miluje koncerty. I přes nabitý program si našel chvilku na rozhovor s Luxury Prague Life.
Já jsem měl to štěstí, že u tohoto dítěte, které se rodilo s obtížemi, jsem si tu premiéru užil už podruhé, protože poprvé byla před rokem v Bratislavě, v září tady v českém nastudování v divadle Hybernia. Bylo to báječné, splnilo to ta očekávání, představy, které jsem o tom měl. Hlavně, které jsem měl o tom, jak toho Shakespeara budou diváci přijímat. Jediné, co mě na tom trápilo, že to trvalo tak dlouho, než jsem to tam dokopal. Protože mě hrozně baví ty věci psát a vymýšlet, potom je zkoušet a eventuálně je hrát, ale to, co mě nebaví, je ta produkční činnost kolem. A tím, že mě to nebaví, tak si myslím, že to nedělám dobře a podle toho to vypadá. (smích)
To byla recenze z deníku Právo. To byla jediná příšerná recenze, kterou jsme dostali. Recenze je subjektivní názor recenzenta, který je ovlivněný spoustou faktorů. Pro mě je to dobrý signál, že zrovna taková recenze přišla z Práva, protože já jsem od nich v roce 1999 dostal podobnou recenzi na Hamleta. Bylo tam napsané to samé, že nejslabším článkem Hamleta je ta muzika a že to jediné, co stojí za poslechnutí, je písnička Celej život kopu si hrob, a to jenom proto, že si to bráchové Tesaříci napsali sami. Což je samozřejmě blbost, to jsem napsal taky já. V rámci určité pověrčivosti mi přijde, že blbá recenze z Práva je nejlepší vstupenkou na světová jeviště.
Ti lidé, co už jsou do Tváře vybraní, musí podle pravidel umět nějak zpívat a jsou více nebo méně slavní, známí, v podvědomí diváka. To znamená, že jsou to profíci z branže a musím říct, že kdo sebere odvahu se do Tváře přihlásit a projde všemi těmi koly, tak lepší výbavu do muzikálu nemůže mít. Příklad za všechny je třeba Milan Peroutka. To, že já se střídám s Petrem Vondráčkem, je podpásovka na diváka, protože Iago je jediný, kdo je obsazený proti charakteru, takže požadavkem na Iaga je, aby to byl sympaťák, který do té doby hrál samé klaďase, aby mu to ten divák sežral. V tom je ten vtip a současně to byla nejzásadnější otázka, kterou jsme s americkým režisérem Robertem Johansonem, se kterým jsem to psal, kladli. Tedy, jestli nám to divák zkousne a nepřestane Iagovi fandit. On je totiž průvodcem celého představení a je spojkou mezi divákem a dějem. Dopředu mu prozrazuje, co se bude dít. Takže, než si to divák uvědomí, je do toho zatažený a je součástí toho děje. Fandit mu v první půlce je jednoduché, protože je vtipnej. Díky němu se rozjíždí vášně a emoce. Furt je to legrace, ale v druhé půlce začnou padat ty mrtvoly. A my jsme tam oproti originálu Shakespearova Othella ještě dvě mrtvoly přidali.
Přesně tak. Byli jsme zvědaví, co na to diváci, jestli s Iagem budou stále sympatizovat, když za ním bude tolik mrtvých. Naštěstí, divák je tak báječně zkažený, že to funguje až do konce. A skvěle.
To by mi bylo líto. Říkám na rovinu, že tohle je zatím největší rozkoš, kterou jsem si v divadle užil. Tenhle zmetek. To je super padouch, který je Shakespearův nejzábavnější záporák. Oproti němu jsou Mackbeth nebo Richard III. úplní amatéři. Navíc Iago je fakt vtipnej. Je s ním legrace.
Nene, přijďte se podívat. Nemůžu ani naznačit.
Já bych se z toho tak nehroutil. Ta společnost je nastavená tak, že i přes tyhle krize bude fungovat dál a vždycky bude nejvíc záležet na tom, jak si člověk zamete před vlastním prahem. Tak to je a vždycky to tak bylo.
Tak trošku už jsem začal… není to úplně vycíděné, ale nahrubo to zametené je. Nepřeceňujte demokracii. Už když ji vynalezli, tak to kulhalo. Sokrates si mohl vybrat, zda bude poslán do vyhnanství nebo na smrt. To je hezká volba, že? A k té ho naprosto demokraticky odsoudili svobodní athénští občané. Po jejichž boku bojoval v peloponéských válkách. Prima, ne? A naposledy v naší národní paměti, v šestačtyřicátým jsme si tu komunistickou vládu také zvolili v demokratických volbách. Nepřeceňujte demokracii… Zatím nikdo nic lepšího nevymyslel, ale nic moc, co vám budu povídat. (smích)
Vždycky se mi to připomene, když jsem třeba u doktora, u zubaře, mám to totiž napsané v občance. Oni na to hrozně dají. Vždycky vyleze sestra, podívá se na mě a řekne: Pane doktore, pojďte. A já se ohlédnu za sebe, jestli tam nesedí nějaký doktor, ale oni mluví ke mně. Pak se mi to ještě hodí, když mě chytí policajti. Tak se ptají: Pane doktore, víte, čeho jste se dopustil? Jinak je mi to celkem k ničemu.
Samozřejmě, že vám z té školy zůstane takové to načechrané právní povědomí, tomu se neubráníte, ale tím to končí. Já jsem nikdy ani jako právník nenastoupil. Od státnic jsem odjel rovnou se Žentourem na turné.
V první řadě je potřeba vytvořit něco, co se dá prodat, to znamená to, co jsou lidé ochotni si koupit. A já mám to obrovské štěstí, že to, co vymyslím, zajímá dostatečný počet lidí, abych se nemusel živit ničím jiným. Nemusím to dělat jako koníčka a jsem sám sobě šéfem. Tuhle svobodu bych za nic na světě nevyměnil. Díky tomu žiju v takové úžasné soukromé bublině. Protože jsem s rodinou – na tu jsem měl štěstí, to jsou nejlepší kamarádi, pak jsem s kapelou, což jsou lidi, který jsem si vybral a naprosto cíleně nejen aby byli skvělí muzikanti, ale aby se s nimi dalo sedět čtyři hodiny v autě cestou třeba do Těšína. Pak se potkávám s lidmi na koncertě. Když už si kupují lístky, aby slyšeli moje písničky, tak jsou mi evidentně nějak naklonění. No a v divadle … tam zaměstnávám na těch svých projektech hodně lidí, tam se může najít někdo, kdo mě třeba nemá tolik rád, ale minimálně se přetvařuje, protože chce tu práci. (smích) Pohybuji se v bublině sympatizantů a kamarádů, a ven se z toho dostanu málokdy.
Ještě bych řekl, že je to byznys jako jakýkoliv jiný. Buď se vám to podaří nebo ne a zbankrotujete. Já mám to štěstí, že se mi daří dost dobře.
Za nemovitosti. Říkám si totiž, že se nemusí vždy dařit takhle dobře, tak mám pocit, že nemovitosti jsou príma investice. Ale jak říkají Židi, je potřeba mít ještě něco ve zlatě a drahých kamenech, aby to bylo přenosné a nehořlavé, pak nějakou pořádnou hotovost… (smích)
S motorkama jsem skončil poté, co jsem si párkrát ustlal. Mám strach. Už třikrát mě sejmulo auto. Na území Prahy se nic nikdy nestalo, jen nějaké modřiny a tak, ale řekl jsem si už dost. Takže tu největší frajeřinu, co mám, je Ford Mustang Cabrio. To mi koupila Ester, protože říkala, že táta je škrt, on ho chce, ale nekoupil by si ho, protože to není praktické. Což má pravdu.
Navíc já všechny auta poměřuju tím, kolik se tam vejde kytar.
Asi osmnáct. To je ale pořád málo! Poslední dobou přibývají naštěstí i kytary od Jonáše. Není to tak dramatické, to máte jednu nylonovou, tři čtyři akustiky, potom je potřeba mít dvanáctistrunku, nepočítám mandolínu a ukulele, to nejsou kytary, ale pak ty elektriky. Povinnost je od Fendra telecaster, stratocaster, od Gibsona Les Paul, SG, nějakou lubovku…a pak taky nějakou tu basovku, samozřejmě.
Když to myslíte s kytarami vážně, tak musíte tyhle věci doma mít. (smích)
Toho po celém světě vidělo už přes 1,3 milionů diváků, což je zázrak. A víc jak polovina jsou diváci ze zahraničí. Strašně si toho vážím.
No to doufám! To bych teda rád! (smích) Já se začínám teprve rozkoukávat!
Uvidíme, dejte mu čas.
Letos bude třiadvacet koncertů…
No, já se přiznám… z toho všeho, co dělám, tak mě nejvíc baví koncerty. Baví mě to živé hraní.
No… to zvládneme. Máme tam i nějaké to volno…asi tři dny dohromady.
Ale jste. Ten fígl je v tom, že tu energii, co pošlete do těch lidí, vám oni vrátí znásobenou. A já to takhle dělám každý rok a jde to.
No… kompletní rodina už počtvrté za sebou nebude na mém vánočním koncertě v Praze, protože Ester začíná závodní sezóna a chce mít maminku s sebou. Protože maminka je nad všechny trenéry. My jsme jako rodina v tomhle období dost zaměstnaní. Kvůli turné prošvihnu pár Esterčiných závodů, ale doženu to v novém roce. Ale snad se sejdem pod tím stromkem. To by mohlo vyjít. Hlavně proto, že na Štědrý den nejsou vypsané žádné závody.
Pořád, už jsem trošku za ta léta otupěl, zvyknul jsem si na to. Dřív, když skončil koncert, tak se člověk šel podepsat do památníčků nebo na podpisové karty, na cédéčka… a bylo to hotové, ale teď to zkomplikovaly mobily s foťákama. To je hotový peklo. Když si s váma chce někdo udělat selfie a umí to, tak je to super, rychlý. Ale většinou je to tak, že oni ten mobil předají někomu, kdo s tím neumí, nejde mu to, teď se vás drží dvě paní a komandují toho, co fotí a říkají: Ježíš ty to neumíš, zmáčkni to kolečko, no, on to pan Ledecký vydrží, že jo? Jenže pan Ledecký po koncertě už chce být dávno jinde.
Teď to málem vypadá, že si stěžuju. Tak to ne. Kdybych se znova narodil, tak zase jako popstar…