Rychlá zpověď - Monika Granja: Pokračuji v odkazu Olgy Havlové

Jak dlouho už jste v Česku?

Přijela jsem v roce 1992. Byl to přelomový rok, když se rozdělilo Československo.

Kolik vám bylo let?

Čerstvě devatenáct.

Přijela jste sem z Východu. Vnímala jste nějakou změnu?

Už příjezd do Československa byl pro mě velkou změnou. Litevci, a moje rodina obzvlášť, neboť rodiče nepatřili ke komunistickým funkcionářům, byli uzavřeni v Sovětském svazu bez možnosti cestovat. Získání stipendia na studium v tehdejším Československu pro mě bylo první příležitostí k vycestování mimo území Litvy. Svět se mi otevřel s úplně novými možnostmi.

Prodej slunného bytu 3+kk, Praha 2 - 104, Praha 2

Zobrazit nemovitost

Takže se vám tu líbilo?

Ano, byla to ohromující a velká zkušenost.

V devatenácti letech jste měla najednou takovou svobodu, která vás mohla snadno zlákat k nepravostem. Stalo se to?

Ne, to určitě ne. Mám totiž dva mladší sourozence, o které jsem se u nás musela starat celé prázdniny, což byly tři měsíce. Léto jsme trávili u babičky na statku, kde jsem o ně pečovala, vařila a pomáhala babičce s hospodářstvím. Byla jsem vedená k samostatnosti a zodpovědnosti za ostatní už odmala.

Překvapilo vás něco, třeba i nemile? Jak jste se tehdy dívala na naši kuchyni?

Vše pro mě bylo nové. A jako takové jsem to brala. Na něco jsem si musela chvíli zvykat – třeba na knedlíky a těžká masová jídla, která jsem neznala. Tradiční česká kuchyně mi dnes chutná, ale jím ji jen zřídka, upřednostňuji lehčí stravu. Na věhlasné české pivo jsem si nezvykla nikdy. Pivo prostě nepiju.

Byla jste už během studia práv rozhodnuta, že v Česku zůstanete?

Vlastně ano, neboť už v té době jsem založila rodinu. Narodila se mi dcera, která začala chodit do české školky a později školy. A člověk je najednou připoután k místu, kde žije a kde má své nejbližší. Bylo přirozené, že jsem zde zůstala.

Co si myslíte o českých mužích? Liší se něčím od těch litevských, nebo si jsou podobní?

Myslím si, že Češi a Litevci se příliš neliší. Formovala nás podobná historická skutečnost a dnes jsme společně v Evropské unii. Rozdíl je spíš v jejich vzhledu – litevští muži bývají světlejší a vysocí. Asi proto rádi hrají basketbal… Možná jsme jako národ více „do světa“, rádi cestujeme, častěji studujeme v zahraničí a nebojíme se usadit v cizině.

Říkala jste, že nemáte televizi. Proč? A co na to váš partner, na čem si pustí fotbal?

Partner čte Shakespeara a poslouchá Mozarta, takže mu televize nechybí. Já jsem se pro to rozhodla před více než deseti lety zejména kvůli dceři. Televize nám totiž ubírala čas na školu, koníčky, čtení… A ukázalo se to jako dobré řešení. Když jsme chtěli něco hezkého vidět, pustili jsme si online pořady či zašli do kina.  

Dcera s vámi už ale nežije, studuje v Berlíně. Proč jste si tedy tu „telku“ nepořídili?

Dnes už nás to ani nenapadne. A myslím, že v současné době je to pro mladé lidi celkem běžný trend.

Takže třeba neznáte Ordinaci v růžové zahradě?

Od slyšení ano, ale nikdy jsem ji neviděla.

Česká televize ale nabízí i dobré seriály, dokumenty a filmy. Zejména teď v souvislosti s výročím republiky…

Ty jsou dostupné online, takže se na ně občas podívám.

Jaký seriál jste takto viděla?

Seriál ne, ale třeba dokument o Soně Červené od Olgy Sommerové. Dokumenty mě zajímají více než seriály.

Hodně cestujete a projela jste kus světa. Říkala jste, že ke stáru se člověk rád vrací domů. Ale nelákalo by vás usadit se někde jinde?

Pokud popustím uzdu své fantazii, bylo by pěkné strávit stáří třeba na venkově v jižní Francii. Když však zůstanu stát nohama pevně na zemi, říkám si, že bych se měla vrátit do Litvy. Pořád přemýšlím o tom, co bude, až rodiče zestárnou a kdo se o ně postará. A stesk po zemi, v níž jsem vyrůstala a kde mám velkou část rodiny, nabývá na síle.

Pojďme k vaší práci. Jak jste se po vystudování práv dostala k práci v nadaci?

Původně jsem pracovala pro Asociaci nadací a nadačních fondů v ČR. Měla jsem na starost legislativní projekt, k němuž později přibyla péče o členy asociace, poskytování konzultací a pořádání vzdělávacích seminářů. Dostala jsem se tak do úzkého kontaktu s nadačním sektorem. Když jsem se po šesti letech rozhodla práci změnit, tak mi tehdejší ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové nabídla práci v trochu jiném oboru. V komunikaci a získávání nových dárců. Byla to pro mě výzva, které jsem se chopila. Dnes v nadaci pracuji již více než deset let.

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Jak funguje nadace s takovým kreditem, jakým je jméno Olgy Havlové? Je to jednodušší v porovnání s ostatními nadacemi, které také sbírají peníze, aby pomáhaly?

Veřejnost naši nadaci vnímá hodně pozitivně. Za tím je ale velký kus dlouhodobé a usilovné práce, kterou začala samotná Olga Havlová a v níž pokračovala někdejší ředitelka nadace MUDr. Milena Černá. Již téměř třicet let funguje Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové v duchu odkazu paní Olgy. Pomáhá tam, kde je to nejvíce potřeba a kde nikdo jiný pomoc nenabízí. Vždy transparentně vykazujeme, jak bylo naloženo s každým darem, který jsme obdrželi, a dbáme o efektivnost a účelnost jeho využití. Jméno naší nadace otevírá dveře, ale také na nás klade velkou zodpovědnost. Svým počínáním zrcadlíme nejen činnost naší nadace, ale i celého nadačního sektoru.

Ale i tak… Je náročné dneska získat peníze pro handicapované?

Najít nové dárce a udržet si je není samozřejmost. Proto věnujeme tak velkou péči kontaktu s dárci, aby přesně věděli, na co byly jejich peníze vynaloženy. Pomáháme potřebným v různých oblastech – handicapovaným, seniorům, lidem bez domova. Na některý z těchto projektů se peníze shánějí lépe, na jiné hůře.

Třeba při pomoci handicapovaným si dárce jednoduše představí dopad pomoci: Pomůžu-li pořídit vozík, člověk s handicapem se bude moci dostat do školy, do práce, mezi přátele… Na pomoc lidem bez domova, obětem domácího násilí či Romům se však peníze získávají obtížněji.  

Čím si to vysvětlujete? Myslí si lidé, že tyto skupiny potřebných si za svou tíživou situaci mohou samy?

Když chce někdo pomoci člověku na vozíku, nenapadne ho zkoumat, z jakého důvodu se na vozíku ocitl – zda se tak narodil, nebo je to následek nemoci, či autonehody, kterou třeba sám způsobil. Všichni víme, že tento člověk pomoc potřebuje, a nabízíme mu pomocnou ruku. Bohužel stejný princip uvažování neplatí třeba u lidí bez domova nebo u obětí domácího násilí. Místo toho, aby každý přemýšlel o tom, co on konkrétně může pro ně udělat, uvažuje nad tím, zda si to potřebný zaslouží.

Přitom se to může snadno stát každému z nás…

To je velmi snadné.

Předpokládám, že vy osobně příběhy těchto lidí znáte. Je něco, co se vás opravdu dotklo?

Dotýkají se nás všechny příběhy, se kterými se lidé na nás obracejí…

…ale když se s některými lidmi pak setkáte osobně?

Setkáváme se s lidmi, kteří nadaci žádají o pomoc, nebo ji již obdrželi. Pravidelně se například potkáváme s mladými žadateli o stipendium. Během výběrového řízení o stipendium s nimi hovoříme, poznáváme jejich životní příběhy a žasneme nad tím, co všechno ve svém životě museli překonat, aby mohli studovat. Tyto příběhy nás silně motivují k vytrvání v práci.

Když slyšíte příběhy, které se člověka nemohou nedotknout, jakým „ventilem“ se od nich zase oprošťujete?

Podporujeme se v nadační kanceláři vzájemně. Důležité je také naše rodinné zázemí, koníčky jako sport či čtení, které nám umožňují alespoň na chvíli se od práce odpojit. Mně osobně se to moc nedaří, protože stále hledám, co by se mohlo zlepšit, kde najít nové dárce a jak posunout nadaci o krok dál.

Jak se díváte na nedávné číslo časopisu Vogue s fotkou Karolíny Kurkové jako Olgou Havlovou?

Mě osobně těší, že jméno Olgy Havlové stále rezonuje a že byla vybraná jako jedna z nejvýraznějších osobností této země reprezentujících svobodu. Myslím si, že je důležité veřejnosti připomínat odkaz Olgy Havlové a hodnoty, které sdílela. Určitě nikdy nestála o to být módní ikonou, fotografům a médiím se spíše vyhýbala. Redakce časopisu zvolila tuto cestu, jak jméno paní Olgy přiblížit mladším lidem.

Vy jste se s ní nikdy nepotkala?

Ne, nepotkala.

A s Václavem Havlem?

S Václavem Havlem jsem měla možnost potkávat se na akcích naší nadace. Konzultovali jsme s ním například přípravu akcí připomínající Olgu Havlovou.

A jak na vás působil?

Dříve jsem ho znala pouze z médií a při prvním osobním setkání jsem byla mile překvapená. Byl neformální, zajímal se o věc a přispíval svými nápady.

Když se na vás dívám, působíte mile a křehce jako Sněhurka. Jako ředitelka ale musíte být také tvrdá a mít lokty, abyste získala to, co nadace pro svou práci potřebuje. Setkala jste se někdy s tím, že byli lidé vaším vzhledem překvapení a nevěřili, že byste mohla být ředitelkou velké nadace?

Ostré lokty možná fungují, ale podle mě pouze krátkodobě. Myslím si, že dlouhodobý efekt pro dobrou spolupráci přináší především porozumění, dialog a hledání oboustranného řešení. Pokud jde o to, že vypadám poněkud subtilně a mladší, než jsem, pak ano, občas jsou lidé překvapeni.

Co plánujete a jaké máte další projekty?

Do konce roku čeká nadaci ještě několik akcí. 18. listopadu pořádáme společně s advokátní kanceláří Kocián Šolc Balaštík již tradiční benefiční koncert na podporu našich projektů. Dárci si mohou sami vybrat, na jaký účel jejich finanční příspěvek půjde. Zda chtějí pomoci například seniorům, znevýhodněným studentům nebo třeba lidem bez domova. Koncert se koná v kostele sv. Šimona a Judy a vystoupí na něm kromě jiného i náš bývalý stipendista Tomáš Kačo, velmi nadaný klavírní virtuóz.

Připravujeme sbírku na projekt Nejdřív střecha v rámci celostátní kampaně Giving Tuesday. Projekt pomáhá lidem, kteří ztratili bydlení. Umožní jim dostat až na dva měsíce ubytování zdarma v noclehárnách nebo azylových domech. Nové zázemí a podpora odborníků jim dovolí se znovu nadechnout a pomůže jim při hledání bydlení, vyřizování chybějících dokladů, sociálních dávek a při hledání zaměstnání.  

Společně s Cirk La Putyka pak připravujeme v prosinci benefiční představení Up End Down Symphony, které se koná pod záštitou Marty Kubišové. Výtěžek z něj půjde na podporu paliativní péče.

Moc děkuji za rozhovor, přeji hodně úspěchů.