Rychlá zpověď - Petr Fiala: Být šťastný, je důležitější, než být v očích společnosti úspěšný

Přečetl jsem si o vás, že máte židovské předky, někteří z rodiny byli dokonce v koncentračním táboře. Poslouchal jste někdy jejich vzpomínky? A jak vnímáte některé dnešní tendence popírat holocaust?

Samozřejmě jsem některé vzpomínky poslouchal, ale musím říct, že jak moje babička, tak můj otec i strýc, kteří prošli jako děti internačními tábory, o tom neradi mluvili. Takže nějaké podrobnosti jsem z nich těžko dostával. Ale osud této části rodiny znám a dotýkal se mě jako dítěte. A pochopitelně nelibě nesu, když vidím, jak v řadě zemí roste antisemitismus.

Jakékoliv zpochybňování holocaustu je nesmysl a ví to hlavně lidé, kteří to zažili. Nejen koncentrační tábory, ale i to ponížení, když vás kvůli původu vyhodí ze školy, nemůžete dělat určité práce, musíte nosit hvězdu…

Proč o tom nechtěli mluvit?

Mělo to dva důvody. Ty zážitky byly traumatizující a složité a určitě byli rádi, že je to pryč. A druhý důvod je jednoduchý, ono mít židovský původ nebylo nic bezpečného ani za komunistů. Takže se mnou jako s dítětem o tom mluvit nechtěli.

Luxusní byt na prodej s terasou a výhledem, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Ovlivnilo vás to v pozdějším životě?

Ovlivnila mě zkušenost celé rodiny. Samozřejmě mám židovské předky, ale rodina byla také katolická a hodně úzce spjatá s První republikou a demokratickou politikou. I v období komunistické totality jsem z rodiny tuto inklinaci k demokracii a svobodě získával. Jsou to věci, které jsem přirozeně vnímal už od dětství.

Dovedou si mladí lidé představit, co se tehdy dělo?

Učím na vysoké škole od roku 1990, tedy skoro 30 let, tak mám možnost srovnávat generační změny. A ano, je to trošku problém, že mladí lidé berou svobodu a demokracii jako samozřejmost. Ale na druhou stranu si říkám: Není to krásné, že vyrůstají v prostředí, kde jim to připadá přirozené? Že mají svobodu, mohou cestovat, mají možnosti si vybírat, co budou studovat, a je na nich, jak realizují ten život. To mi připadá hezké…

Ale pak si toho možná tolik neváží…

Neváží… Ale je na nás, abychom říkali, že tu zkušenost máme a nebezpečí tady jsou. Musíme říkat, že se bagatelizuje třeba komunistická diktatura, když se komunisté podílejí na vládě a vyznamenávají se komunističtí funkcionáři. To je podle mě špatné a negativní. Ale mým úkolem není nad tím lkát, ale něco proti tomu dělat.

Jste politolog, byl jste rektor, o těch problémech jste psal odborné texty. Cítíte se nyní jako politik silnější, když můžete věci přímo řešit?

Já nad tím tak nepřemýšlím. Mám to tak, že co považuju v životě za důležité a chci to dělat, tak to dělám naplno. Nerozlišuju, jestli jsem v tuhle chvíli politik a v tuhle chvíli politolog. Jsem člověk, který má rád vědu, knihy, myšlení, vzdělání. A tohle celý život považuji za přirozené a mám z toho radost. A to, co jsem se naučil, se snažím realizovat v politice. Takže pro mě to nejsou dva oddělené světy.

Když mi novináři říkají „to pro vás musí být těžké, z akademického prostředí do špinavé politiky“, tak jim odpovídám, že to tak úplně není. V tom akademickém prostředí je to také založeno na soutěži, věda je založena na konfliktech, na sváru. Takže mě to nepřekvapuje.

A je něco, co vám opravdu vzalo iluze? Že jste si řekl, tohle jsem v politice opravdu nečekal…

Měl jsem výhodu, že jsem se jako politolog zabýval empirickou vědou, takže jsem věděl, jak politika funguje. Ale stále jsou věci, které mě překvapují, třeba úroveň mediálních diskusí a stav médií. To je v horším stavu, než jsem si myslel.

Vytýkala vám někdy manželka, že jste do politiky šel? Přece jen ten tlak na rodinu je vždycky velký…

Manželka Jana, protože jsme spolu opravdu dlouho, ví, že jsem se vždycky nějak veřejně angažoval. Takže je zvyklá na jistou míru pozornosti, ostatně i funkce rektora je funkce veřejná. A přiznám se, že to, co dělám, bych nemohl dělat, kdybych neměl podporu rodiny. Takže povzdechnutí občas slyším, ale výčitky nebo pochybnosti ne.

Jaký je váš recept na dlouhé manželství? Přece jen jste spolu 30 let…

Ano, máme vztah 30 let, od listopadu 89, a manželé jsme 27 let. Takže to už je dlouhá doba, máme tři děti… Ale žádné recepty dávat nebudu a necítím se k tomu povolán. Ale je důležité pořád do toho vztahu něco vkládat, dávat. Nikdy není statický, každý vztah se proměňuje. Ideální případ, jaký mám já, je, že moje žena je pro mě manželka, milenka i přítelkyně. To pak funguje dobře. Ale recept to, prosím vás, není… (smích)

A hádáte se někdy?

Já bych to nenazval hádkami. Bavíme se o věcech, každý máme jiný názor a snažíme se nějak domluvit. A to ke každému vztahu a manželství patří. Smysl partnerství je nejen v tom, že vychováte děti a tak dále, ale jeden ze smyslů je i korekce. Ten, kdo mě nejvíce zná, mě koriguje, a já koriguji ho. A společně se nějak udržujeme a měníme. Takže výměna názorů ke vztahu určitě patří.

Přesunula se za vámi do Prahy?

Ne, já žiji v Brně. A žiji tam rád, narodil jsem se tam, moje žena taky, celý život tam jsme. A přestože jsem měl možnost ve svých akademických funkcích procestovat celý svět a poznat mnohá místa, tak Brno bych nevyměnil. Takže do Prahy dojíždím, ale spojuji ji s pracovním životem.

Když si kupujete oblečení, vybírá vám ho vaše paní, nebo vyrážíte do obchodu sám?

Oblečení si zásadně kupuju se svou paní. Mám názor, ale chci, aby mně poskytla zpětnou vazbu a řekla mi, jestli se jí to líbí, nebo nelíbí.

Takže se vám něco líbí a ona řekne: „To teda rozhodně ne!“

Ano, i to se stalo. (smích) Ale máme podobný vkus a většinou se shodneme.

Pronájem luxusního bytu, Praha 2 Vyšehrad, Praha 2

Zobrazit nemovitost

Jak nejraději společně trávíte čas?

Máme hodně společných zájmů, rádi se spolu bavíme a trávíme veškerý volný čas spolu. Přispívá to k té dlouhodobosti vztahu.

Jakou má profesi?

Je bioložka a působí na lékařské fakultě. Věnuje se zdravému životnímu stylu, správné výživě, škodlivosti kouření a podobným věcem.

Když máte před sebou víkend a ani jeden z vás nemá žádné povinnosti, jak vypadá vysněné trávení času?

Takový víkend snad není. (smích) Ale když vím, že mohu strávit dva dny volněji, tak skutečně odjedeme na chalupu a jsme spokojeni.

Zmínil jste, že máte tři děti. Prozradíte mi, kolik jim je a čemu se věnují?

Nejstarší syn má 26 let, dcera má 21 a nejmladší syn má 19 let. Všichni studují vysokou školu, nejstarší syn teď dostudoval, studoval dějiny filmu a umění, dcera studuje lékařskou fakultu a nejmladší se dostal na obor historie-ekonomie.

Takže jste hrdý táta?

Mám z nich radost. Ale spíše jde o to, aby byli ve svých životech šťastní, je to důležitější, než aby byli v očích společnosti úspěšní. Vzdělání vám může k lecčemu pomoct, ale není to žádná záruka.

Měl jste někdy tendenci jim jako pedagog mluvit do života?

Ne. A jsem vděčný svým rodičům, jak mě vychovávali. Byla to výchova, kde byla jasná pravidla a řád, a současně to byla výchova velmi liberální. Měl jsem velkou možnost svobody. Vždycky je ale důležité, když rodiče sami ten řád respektují a dodržují. A snažili jsme se s mou ženou podobným způsobem vychovávat i naše děti. A věřím, že se nám to povedlo.

Co nejraději děláte ve volném čase? Kromě tenisu, který jste zmínil v rychlé zpovědi…

Nejraději čtu…

Doufám, že ne jen nějaké politologické spisy…

To ne. Čtu rád i beletrii, poezii a všechno možné. Bez četby si svůj život nedovedu představit. A možná se budete usmívat, ale já také rád píšu. Napsal jsem spousty knih a většinu jsem psal ve volném čase, byla to pro mě zábava.

Byly to ale spíše odborné knihy. Na román byste si také troufl?

To mě ani nikdy nenapadlo, já je rád čtu, ale píšu odborné texty.

Ale jinak hodně času trávím na naší chalupě, to mám velice rád. Tam si opravdu dokážu odpočinout, i když jsem tam třeba jeden den. To, co ve městě na rozdíl od venkova není, je nejen zeleň a příroda, ale také úplné ticho. A v noci tma, což ve městě nezažijete.

Jste kutil? Nebo musíte někoho zavolat, když upadne okap?

Většinou někoho zavolám. Dříve jsem spoustu věcí dělal doma sám, a myslím, že nejsem nějak nešikovný. Ale čím mám méně času, tím více věřím v tradiční dělbu práce a raději na to někoho pozvu.

A baví vás takové práce? Třeba sekání zahrady…

To mě nebaví. (smích)

Luxusní vila na prodej Praha, Praha 9

Zobrazit nemovitost

Jak jste se dostal k tenisu?

Začal jsem někdy ve 12 letech, v polovině 70. let, a od té doby ho víceméně pravidelně hraji. A dost mě to baví, hraji s přáteli pro radost.

Dělal jsem v životě více sportů, docela hodně jsem se pohyboval, ale nic závodně. Dlouhá léta jsem hrál fotbal, ten mám rád dodnes, ale už vím, že s přibývajícími léty určité typy sportu, které vyžadují rychlost, dělat nemůžu. A ve fotbale jsem vždycky hrál útočníka, takže tam potřebujete dynamiku. (směje se)

Kam vyrážíte na dovolenou?

S rodinou jezdím už mnoho let na stejné místo do Chorvatska. Mám rád moře a hrozně rád plavu v moři. Takže ano, na dovolené, jak jsem říkal, hodně čtu nebo píšu, ale odpočinu si také tím, že plavu poměrně dlouhé trasy podél pobřeží.

Co rád jíte?

Rád jím všechno možné. Ale nejraději mám středomořskou kuchyni, zvláště italskou. Vyhovuje mi zdravotně a chutná mi.

Bojíte se stárnutí? Přece jen se pomalu blíží šedesátka…

Stárnutí se nebojím. Za každou fázi života jsem vděčný, nevracel bych se dozadu ani neposouval dopředu. Jsem docela šťastný člověk, vím, že není moc v módě to říkat, ale já mám všechno, co mohu mít – rodinu, děti, ještě žijící rodiče. Je to krásná doba a jsem za to vděčný. Takže jsem si vědom problémů se stářím, nakonec to vidím na té generaci přede mnou, ale nebojím se.

Už máte nějaké zdravotní potíže?

Jsem v dobré kondici a zdravotními potížemi bych to nenazval. Jsem zvyklý potýkat se celý život s různými nemocemi, ale se stářím to nesouvisí. Ale jsem si vědom věku a snažím se k tomu přistupovat pokorně.

Co je podle vás nejlepší na tom „padesátnictví“?

Ještě máte sílu a už máte dost zkušeností. To vůbec není špatné období.

Co vás dokáže nejvíce rozesmát a pobavit?

Mám rád humor a inteligentní komedie, rád se bavím a zasměju. Ale nepamatuju si vtipy a nedokážu vám říct, u jakého filmu jsem se naposledy pobavil. Ale věřte mi, že to dělám. (směje se)

V čem rád experimentujete a v čem jste naopak striktně konzervativní?

Já takhle nad sebou nepřemýšlím. Přemýšlím nad tím, co dělám, ale nepřemýšlím, jak to vnímám a jaký já jsem. To není můj styl.

Ale kdybych nad tím měl přemýšlet, jsem konzervativní v tom, že jsem přesvědčen, že existují určité hodnoty, které je potřeba respektovat a ctít. Jsem věřící, věřím také v určitý řád, v instituce a ve svobodu. Proto jsem v politice, je potřeba to rozvíjet a zachovávat. A jsem konzervativní člověk i v tom, že věřím v tradiční vztahy, v tradiční rodinu a všechny věci, které s tím souvisejí.

Na druhou stranu jsem člověk, který je připraven riskovat svou současnou pozici, třeba ve prospěch těch hodnot. A v tom hodlám pokračovat.

Už jste někdy zariskoval, ale nevyplatilo se to?

Nemám ve zvyku litovat, spíše se dokážu poučit.

Jakými třemi slovy byste charakterizoval Čechy?

Neokážu složité věci zjednodušit do tří slov… Nebo já bych to dokázal, ale dělat to nechci, myslím, že je to špatně. Mám náš národ opravdu rád a jsem hrdý, že jsem Čech. Ale myslím si, že máme jednu vlastnost, která není moc dobrá – často se podceňujeme. Přitom výkon a výsledky, které česká společnost má, jsou úžasné!

Když se podíváme na dějiny minulého století a na to, čeho Československo v meziválečném období dosáhlo, měli bychom na to být hrdí. Český národ také zvládl přechod ke svobodě, transformaci a ekonomický rozvoj a ukazuje se, že jsme to z postkomunistických zemí zvládli nejlíp. Jedinou naší ambicí, kterou můžeme mít, je patřit mezi deset nejlepších zemí na světě.

A že na to máme! Češi jsou lidé, kteří se dokážou vyrovnat s novými podmínkami a dokážou se stát vítězi. Vždycky jsme byli národ, i když dnes vidím tendence to zpochybňovat, který hodně dbal na vzdělání. Vždycky jsme chtěli, aby naše děti byly vzdělané, měli jsme kvalitní školy, a to nás také hodně posouvalo kupředu. A v tom musíme pokračovat. A jsme také národ, který měl vždycky velkou úctu ke kultuře, nakonec vznikli jsme na boji o jazyk. Vzpomeňte také na Národní divadlo… To jsou věci, které bychom měli pěstovat – tedy kulturní, vzdělaný, inovativní národ.

Děkuji za rozhovor.