Rychlá zpověď - režisér Jiří Vejdělek: Tajně poslouchám, jak lidé "hláškují" z mých filmů

Na čem momentálně pracujete, jestli to můžete prozradit?

Koncem ledna začínám podle humoristického románu pana Bočka točit novou komedii Poslední aristokratka. V týdnu jsem navíc dostal nápad na další komedii. A když se tohle stane, tak mě ten nápad popadne a začne se mnou „vytírat“ podlahu a dělá si se mnou, co chce. V momentu prvotní inspirace vymyslím často velkou část filmu, a to je to období, kdy scénář „vyzvracím“ na papír v několika dnech. Nic jiného pak se mnou není.

Pracujete tedy na dvou věcech zároveň?

To je u filmu běžné, člověk má rozjeté různé látky v různých fázích. Teď jsem ve velmi intenzivních přípravách na Poslední aristokratku, připravujeme Hrabala a ještě přišel ten nápad na úplně jinou komedii. Takhle to musí jít, protože než se seženou peníze, herci a než se vše připraví, tak to trvá. Výroba filmu je velká mašinerie.

Na tu Aristokratku jste dokonce verboval úplné neherce na svém Facebooku…

Protože titulní úloha Marie Kostková je 17, 18, 19letá dívka, tak jsem si říkal: Proč nedat šanci nějakým slečnám, které by to chtěly zkusit a ten talent mají? Už jsem jich řadu viděl a jsem velice mile překvapen.

Mezonetový zařízený byt 5+kk na pronájem-Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

A to jsou dívky, které studovaly hereckou školu?

Byly tam některé, které jdou cestou oficiální, ale celá řada jich zároveň byla z různých částí republiky. Hrají a zkouší někde v oblastním divadle nebo o hraní zatím jenom sní. Byly docela talentované, až jsem koukal.

To se vám ale taky musela sejít docela dobrá hvězdná pěchota…

Právě že ne. Musel jsem obdivovat, že jsou dívky docela soudné a nehlásily se s tím, že by na to vůbec nemohly mít. I když pravda je, jak vždy říkám, kus herečky dřímá v každé ženě, jenom se dostat do dobrých rukou. Ženy mají tenhle talent daný – jak to na nás většinu života šikovně hrajete. (smích) Využil jsem příležitosti, že role v Poslední aristokratce dává možnost oslovit někoho úplně nového. Viděl jsem se tak s dívkami, které bych asi jinak u jiného filmu poznat nemohl.

Teď to možná bude trochu nemístná otázka, ale mám kamaráda režiséra a ten mi vyprávěl, že jakožto režisér měl velmi mnoho takovýchto dívčích příležitost. Když chtěly roli…

To se říká. Ale asi na to vypadal, to nebylo asi jenom tou režií…

No, ani ne…

Nesnažím se lákat dívky na svou profesi.

Ony se snaží získat režiséra…

To je taky v pořádku. (smích)

Takže se to děje pořád?

To já nevím. U mě rozhodně ne, ale u ostatních? To já nemůžu tušit. (úsměv)

Mnozí herci už jsou docela známí, ať už z divadel, nebo ze seriálů jako je Ordinace. Jste pro ně tím vysněným režisérem? Píšou nebo volají vám ve stylu „hele nepíšeš něco, nemohl bych si u tebe něco zahrát“?

Ano, samozřejmě. Nebo jejich agentky a agenti mi píšou. Když se mi chce představit někdo, kdo ví, že jsem ho nemohl nikde potkat, tak mi prostě napíše, nějak se přihlásí. To je v pořádku. Když se mi hodí, klidně ho zavolám na herecké zkoušky.

Takže nemusí nosit švestičky?

Zatím švestičky nikdo nedonesl. (smích)

Čekal jste někdy, že budete mít takový úspěch? A jak se v takovém úspěchu žije?

Tady v Čechách ne moc dobře, musím přiznat. Znáte to. Ale snažím se to hodit za hlavu, nenechat se tím otrávit a prostě dál dělám svou práci nejlíp, jak to jde. V některých případech byl úspěch povinný, protože jsem byl i spoluproducentem snímků. A kdyby se úspěch nedostavil, bylo by to hodně zlý. Nejen, že bych měl z ostudy kabát, co se tvorby týče, ale i finanční následky by byly dost zásadní.

Máte od diváků zpětnou jen tak, že vidíte čísla sledovanosti v kině, nebo jsou i lidé, kteří vám napíší mail, dopis a poděkují za práci?

Většinou se s diváky potkávám tváří v tvář, když uvádíme film v premiéře. Jezdím po celých Čechách a chodím si popovídat i po projekcích, takže mi diváci můžou hned vpálit, když se jim něco nezdá, nebo naopak pochválit, když se jim to líbí. Občas se někdo ozve na sociálních sítích, ale nejhezčí jsou takové ty věci, když to zaslechnete, aniž by vás ti lidé poznali. To se mi stalo mnohokrát – citují nějaké hlášky z filmu a vůbec nevědí, že je slyším. Citují Účastníky zájezdu a neví, že s nimi sedím v autobuse.

Nebo jsem měl krásný zážitek, kdy jsem před lety sháněl oblek na Českého lva, a dáma z obchodu mě nepoznala. Když zjistila, že jdu na Českého lva, začala vyprávět o filmech. Říkala, že se jí líbily Ženy v pokušení a že to má jako oblíbený film. Povídala o tom, že má nemocného manžela a musí se o něj starat, což je náročné. A když už nemůže, tak si pustí aspoň kousek toho filmu a vždycky jí to hrozně povzbudí. Ani potom jsem jí neprozradil, kdo jsem, ale zahřálo mě to. To je jeden z těch důvodů, proč ty filmy dělám.

Není škoda, že vás lidé nepoznají na ulici? Já jsem si také musela „googlovat“, jak vůbec vypadáte.

To je v pořádku, já nejsem žádná hvězda. Jsem tady od toho, abych dělal hvězdy z ostatních. Víte co, zase bych šel po ulici, otočil se za nějakou ženou a všichni by to věděli. Takže si myslím, že určitá míra anonymity je dobrá, a navíc já nejsem tak zajímavý jako herci.

Prodej luxusního rodinného domu na Praze 6, Praha 6

Zobrazit nemovitost

To ano, ale když jsem si o vás chtěla něco zjistit, tak Google nic neví.

Výborně, o mně nemá co kdo vědět. Já se tím velkým bratrem nerad nechávám sledovat a raději si chráním soukromí. Nejvíc toho o mně stejně zjistíte v těch filmech.

Takže jste nevěrník…

Počkejte, jaký nevěrník? Tam si z nevěry dělám legraci a ty nevěrníci taky dostanou pěkně za uši!

Takže jste nevěrník, co dostal pěkně za uši… (smích)

Který nedostane… Ale já jsem jinak samozřejmě mnich a o nevěře nic nevím. To se člověk dozví spíš z doslechu. (úsměv)

Také jsem narazila na nějaký článek, že jste randil s Petrou Hřebíčkovou.

Tak vidíte, to je ten bulvár. Nevíte, jestli to je pravda, nebo ne.

Tak se vás ptám.

No, zeptejte se Petry.

Koukám, že z vás nic o soukromí nedostanu, škoda. Tak alespoň prozraďte nějakou vtipnou historku z vašeho života, která byla námětem pro nějakou scénu.

V Mužích v naději je scéna, kdy si Vica Kerekes u kulečníkového stolu stáhne kalhotky a použije je jako gumičku do vlasů, aby jí zrzavá kštice při hře nepadala do očí. To je scéna, která se stala i ve skutečnosti. Ovšem, nehráli jsme kulečník, ale byli jsme na bowlingu. Pro film jsem to změnil, protože biliár umožňoval, aby Vica mohla přihlížející muže ještě víc provokovat svým smyslným tancem kolem tága.

Kromě filmů a scénářů jste také ve swingovém bandu…

Ano, Petr Kroutil založil velkou swingovou kapelu, která se jmenuje Original Vintage Orchestra, a prosil mě, jestli bych mu s tím nějak pomohl. Aby to vystoupení na jevišti patřičně vypadalo. Dopadlo to tak, že jsem v tom až po uši.

Petr krásně zpívá, hraje, stejně jako celý band a sólisté i sólistky. A já to se všemi svými logopedickými vadami moderuju. Takže jestli chcete vidět a slyšet moderátora, který by sám uživil tak tři logopedy, klidně se přijďte podívat. Většinou hrajeme v Praze u Karlova mostu na Lávce, ale už jezdíme i po vlasti a zvrhlo se to v hrozně energickou show. Má to swingový rytmus, ale vystoupení je rockového ražení. Teď to zase rozbalíme v Klubu Lávka 4. listopadu.

Vy se i převlékáte a máte nějaké obleky nebo masky?

Dámy se převlékají. Ne tedy před publikem, i když možná by to mohly zavést. (smích) Já jsem se tedy před diváky jednou převlékal, protože jsem přijel na koncert přímo z natáčení. To bylo legrační. Ale samozřejmě mé převlíkání není tak svůdné, jako kdyby se převlékaly zpěvačky. Ale vlastně já jsem tam od té komedie.

Váš humor mě dost baví. Dočetla jsem se, že jste při škole přispíval karikaturami do různých časopisů. Prý jste jim napsal, že pokud to nevytisknou, tak se musíte uchýlit k něčemu hroznému, a poslal jim další. Nebo že pocházíte z tak nuzných poměrů a sdílíte pokoj se svým mrtvým dědou. Co to je za humor?

Mám rád černý humor. V osmnácti, devatenácti letech jsem na první vysoké škole přispíval kreslenými vtipy do Dikobrazu a jiných časopisů. Pak jsem psal i nějaké krátké povídky, a to mě nakonec přivedlo až na FAMU a k filmu.

A dnes rád přidám nějaký ten „černohumorový“ vtípek do filmu, byť jsou to většinou milostné příběhy. Například do Bezva ženské na krku jsem zakomponoval jeden svůj dávný kreslený vtip. Pak jsem někde na internetu četl příspěvek rozhořčeného diváka, že tam je vykradený starý kreslený vtip, který si pamatuje. Popsal ho a vůbec netušil, že před více než dvaceti lety jsem ten vtip nakreslil já.

A napsal jste mu to?

Ne, nemám čas takhle komunikovat. To bych se upsal a nestíhal bych vůbec scénáře a filmy.

Netoužil jste někdy zkusit si to sám před kamerou?

Občas se v některých svých filmech, když je nouze, mihnu. Dávám si ale takové malinké roličky, u kterých je mi trošku stydno nabízet je herci. Ale zároveň to nechci svěřovat někomu z komparzu. Komparz totiž bývá většinou plachý. A navíc to pomáhá uvolnění na place. Když štáb vidí, že šéf pobíhá například v číšnickém kostýmu, je z toho legrace.

Teď si ze mě sestry Bártů (Jitka a Kateřina, pozn. red.) udělaly legraci v seriálu Temný kraj. Napsaly mi tam maličkou roličku, a to je něco s tím mým ráčkováním! Už jenom to, že hraju korrronerrra. A ještě říkám věty jako „měl prrrořízlou krrrkavici“, „vykrrrvácel za párrr minut“. Zrovna se začíná točit druhá série.

Mně se strašně líbila taková ta domluva mezi Svěrákem a Renčem, že si dávali ve svých filmech tyhle „pidi“ role, ať už to byl číšník, nebo třeba celník. Nemáte s někým něco takového?

Nemám, protože jsem ještě nenašel nikoho tak odvážného, kdo by do toho se mnou šel. A byl pak chudák povinný mě obsadit a třásl by se, že mu zkazím celý film. Risknu to nanejvýš tak u sebe. Přinejhorším si to zkazím sám, jinak bych to nikomu jinému nepřál.

Moc děkuji za rozhovor, těším se na další film.