Rychlá zpověď – Vlaďka Erbová: Další svatbě se nebráním
Vlaďka Erbová momentálně prochází zvláštní a nemilou životní etapou. I když se přestěhovala přes půl republiky do Brna, aby měla klid, bývalý manžel Tomáš Řepka s přítelkyní Kateřinou Kristelovou jí ho ani na okamžik nedopřejí. Bývalá playmate a maminka dvou dětí ale přesto o strastech „vypěstovaných“ v minulosti nemluví. Nejen kvůli dětem, ale i kvůli své vlastní psychické a fyzické pohodě. Momentálně se soustředí na pomoc těm, kteří ji potřebují. Opět rozjíždí vánoční kampaň pomáhající onkologicky nemocným dětem. A největší oporou je pro ni partner Michal Gulaši, s nímž dokonce uvažuje o zpečetění vztahu… Více už se dočtete v rozhovoru pro Luxury Prague Life.
Po jak dlouhé době jsi opět v Praze?
Ze začátku jsem jezdila relativně často, minimálně jednou týdně. Teď jedu tak jednou za měsíc, ale někdy ani to ne.
Kvůli čemu?
Většinou je to práce, schůzky nebo lékaři. Mám tady zubaře a spoustu dalších specialistů. Pak to samozřejmě spojím s přáteli a kamarády dětí. Většinou se snažím, abych jela i k rodičům. Tu cestu opravdu plánuji dlouhodobě a velmi důkladně.
Jak dlouho už jsi v Brně?
Třetím rokem.
Zvykla sis tam?
Zvykám si stále. Musím říct, že Brno je pro mě za prvé rodina, za druhé soukromí, za třetí klid. Ale pořád se tam úplně nevyznám a jsem jako návštěvník. Ještě jsem se neztotožnila s brněnskou dopravou, s novými parkovacími návyky. Takže se to všechno učím.
A děti jsou tam šťastné?
Děti jsou tam moc spokojené. Asi dělá i to rodinné prostředí, které je klidné a spokojené. Druhou věcí je, že obě děti jsou sportovně vytížené. Viktorinka má krasobruslení, Markusek hokej. Markus navštěvuje sportovní školku Kometku, kde mají krásný přístup k dětem a náplň pro děti. Viktorie navštěvuje německé gymnázium.
Myslím si, že pro ně je to tam, co se týče vzdělání a budoucí průpravy, fantastické. Ale určitě jim chybí kamarádi a babička. Oba si uvědomují, že jsme tam jako rodina, denně zažívají rodinné „rituály“ a já vidím, jak se to na nich v kladném slova smyslu odráží.
Jsi tam šťastná se svým partnerem?
Jsem šťastná. Mám vztah, mám zdravé děti. Já budu šťastná kdekoliv, kde budeme pohromadě a budeme takhle hezky fungovat.
To zní všechno idylicky, děti i partnerství jsou spokojené… Kde je ten šrám?
Šrámy jsou v minulosti, která se nějakým způsobem ozývá. Pořád a různými způsoby. Často má dopad i na děti, takže o to se jim snažím dávat větší péči. Ale bohužel ne vždy se povede je z toho úplně vyřadit. Vikrorinka je čtenář, a Markus, který zatím ještě nečte, velmi brzy bude. To prostředí, kde se pohybujeme, má oči a má uši. To, co se v novinách píše, si přečtou, nebo jim to někdo řekne. Není jim to příjemné.
Tady v Praze bys byla pod strašným drobnohledem. Ať uděláš cokoliv, jsou tu fotografové, v Brně to tak není. Vnímáš to tak, že tam lidi neřeší, kdo jsi a jakou máš minulost?
Jednoznačně. V tom je Brno takové příjemné, pro mě znamená soukromí a klid. Soused mě bere jako mámu od dvou dětí a mého partnera bere jako náhradního otce dětí. Není to tak, že on je slavný hokejista a já se nějak jmenuji. Je to tam takové vstřícnější, víc rodinné. Musím říct, že i dnešní akci mi podpořily některé brněnské klientky a kamarádky. To je na tom to hezké, tam jsou lidi vstřícnější. Není to ta chladnější Praha.
Kdo jsou tvé klientky?
Vrátila jsem se ke své dlouholeté profesi a pracuji v Brně druhým rokem jako manikérka. Je to pro mě práce, kterou si můžu naplánovat v režimu dětí i svého partnera. Je to práce, která mě baví a kterou dělám už asi sedmnáctý rok. Mám velmi pestrou klientelu různého věku a různých povolání. A musím říct, že je to opravdu správná parta ženských, na které se vždycky těším, každá má navíc nějaký příběh. Je příjemné, že mi přijely pomoct do Prahy s akcí, aniž by musely.
A co je toto vlastně za projekt nebo akci?
Samotný spolek funguje přes čtyři roky, já sama se v oblasti hematoonkologie pohybuji asi devátým rokem. Projekt Hvězdy dětem funguje třetím rokem a je to převzatý projekt „Výroba adventních věnců“ z Olomouce, kde sestřičky z hematoonkologického oddělení tvořily adventní věnce se svými pacienty, rodiči a dalšími sestřičkami nebo kamarády. Akce se odehrávala v jejich nemocničním prostředí. Projekt jsem převzala a „přesadila“ do Prahy. Jsem strašně ráda, že moji kolegové a kamarádi, kteří mi zůstali z doby mého působení na veřejnosti, ve svém volném čase přišli a pomohli s výrobou.
Mám pocit, že se tato akce zalíbila všem, protože nás navštěvují muži i ženy. Je to příjemná záležitost, u které se relaxuje a člověk si u ní nějak vyprofiluje svou kreativitou. Vyrobené věnce jsou k prodeji do 30. 11. 2018 v Galerii 1, ve Štěpánské ulici 47, Praha 1. Ve výjimečných případech umíme poslat věnec i poštou. Ze všech příspěvků pořizujeme vánoční přání a zdravotní potřeby na čtyři dětská hematoonkologická oddělení, což je Olomouc, Ústí nad Labem, Plzeň a Ostrava.
Připravovala jsem tuto akci dva, tři měsíce, dost často přes telefon. Musím velmi poděkovat brněnským partnerům a jednomu pražskému, protože díky nim se realizace tohoto projektu podařila. Chci poděkovat realizačnímu týmu mých kamarádek, které mi ve svém volném čase pomohly akci připravit, všem „hvězdám“ a ostatním přátelům, kteří se podíleli na výrobě. A díky všem, kdo se jakkoliv zapojují do pomoci spolku „Vlaďka dětem“.
To znamená, že sem přijdu a vyrobím si svůj věnec, nebo si koupím věnec, který někdo vyrobil?
Pokud nejsi nebo nemáš právě chuť být sama kreativní, vybereš si něčí tvorbu a pořídíš si věnec, který se ti líbí, hodí se ti do bytu. Pokud jsi kreativní nebo máš jen náladu tvořit, vezmeš korpus, vybereš si dekorace v barvách, které tě baví, vyrobíš svůj věnec a příspěvek vhodíš do kasičky.
My jsme to letos ještě doplnili o další možnosti. Je spousta lidí, kteří by se nějak rádi podíleli a nemůžou přijet nebo si věnec nemohou z nějakého důvodu koupit. Vymysleli jsme proto k věncům možnost pořídit si navíc andělský náramek nebo andílka. Každý člověk, který se chce nějak podílet na podpoře zmíněných čtyř dětských hematoonkologických oddělení, si může objednat buď dřevěného anděla, nebo náramek pro štěstí jako symbol naděje a ochrany. Myslím si, že by to tak mělo být, protože andělé jsou všichni a všude kolem nás.
Nemocným dětem se věnuješ už třetím rokem. Najde se vždy nějaký příběh, který se tě dotkne?
Vždycky.
Máš nějaký příběh z poslední doby, který bys ráda zmínila?
Ten první a poslední, který jsem pustila k sobě úplně asi nejblíž. Tím byl Davídek, který začal léčbu přibližně ve třech letech. Jeho maminka, tehdy těhotná, rodila v době, kdy byl už malý Davídek v léčbě. Léčil se zhruba pět let, prodělal přes stovku narkóz a další nepříjemné úkony a zákroky spojené s léčbou. Mnohdy se několikrát opakující.
Davídek byl pacient, který nás ve svých osmi letech opustil. Za těch pět let spojil mnoho lidí.
Měl různé vize, různá přání a propojil obrovskou masu lidí, kteří si dodnes zůstali. Svým způsobem jim ukázal, co je důležité, a naučil je svým příběhem přehodnotit jejich životy a priority. Tenkrát jsem do toho zapojila i tehdejší hokejový klub Zlín. Když Davídek odešel, byl tam celý tým v čele s Petrem Čajánkem, a spousta dalších lidí, které Davídkův život a boj s touhle nemocí spojil.
Davídek opravdu rozdával – to obrovské srdce, tu dospělost, to, co my, kolikrát dospělí, ne vždy máme. Tenhle malý kluk to v sobě měl. Proto říkám, že David byl výjimečný. Znala ho i Viktorka, byli jsme společně u startu i u konce. Bylo mi ctí být součástí jeho života a jsem moc ráda, že jsme v kontaktu s maminkou i s bráškou Davídka, Lukáškem, který se narodil během léčby.
Sama sis prošla velkými zdravotními potížemi. Jak jsi na tom teď?
Je pravda, že jsem odešla v srpnu 2015 a od října přibližně do dubna dalšího roku jsem chodila z nemocnice do nemocnice, od lékaře k lékaři. Nebyly to úplně pozitivní nálezy, ale jsem dítě štěstěny, jsem bez úhony. Byla jsem na dvou operacích a poležela jsem si pár týdnů na jednotce intenzivní péče. Ale musím říct, asi chci i klepat, že jsem dlouhodobě zdravá a jsem za to moc ráda.
Nemůžu říct, že bych nebyla ve stresu. Ale tím, že jsem navštívila lékařku z psychiatrie a posléze terapeuta, kam pravidelně každý týden docházím, je mi psychicky mnohem lépe. A to se, myslím si, odráží i na mém fyzickém stavu.
Připomeň, co to bylo za zdravotní potíže…
Nebyly to úplně veselé záležitosti, ale jsem zdravá, a to je to podstatné.
Co pro tebe znamená luxus a na co se těšíš?
Luxus je výraz, který má samozřejmě několik úhlů pohledu. Ale ten můj je dneska primárně to, že jsem zdravá. Protože když můžu být zdravá já a mám spokojené děti, tak se od toho všechno odvíjí. Jsem za to ráda, protože vím, že to může být i jinak.
Luxus je pro mě dnes i to, když jsou děti na dva dny u babičky Evičky nebo u tetiček, a Kometa dá mému chlapovi na den volno. Je to vypadnutí z denního režimu, kde jsem chvilku jen já a Michal. Je tam třeba jenom televize, dobré jídlo, odpočinek a spánek. To jsou pro nás už dnes luxusní chvíle.
Nechceš třetí dítě?
Třetí dítě je o závažném rozhodnutí dvou lidí a s Michalem jsme ještě k jednoznačnému závěru na tohle téma nedošli.
A co svatba?
Dnes je to tak, že náš vztah považuji za pevnější a, řekněme, vážnější než na jeho začátku.
Shodli jsme se, že jsme možná už vyzrálí k tomu říct si „ano“. Protože já jsem ve své podstatě u svých minulých vztahů měla do dvou let děti, třetí rok jsem byla vdaná a pak už jsem se zase rozvedla. Třeba by obrácený způsob mohl být ten správný. (smích)
Já jsem se do Michala zamilovala postupně, o to víc je tam pro mě ta síla a hodnota našeho vztahu. Na začátku jsem byla tak polámaná, že mi v hlavě myšlenka na dítě nebo svatbu vůbec nevyskočila. Vyvíjeli jsme se. Ne všechno a vždy bylo zalité jen sluncem, některé věci jsme společně překračovat museli. Ale troufám si říct, že se nám toho hodně podařilo a dnes jsme ve fázi, že jsme si řekli: „Ano, pojďme to zkusit“. Nevíme kdy, nevíme jak a nevíme, jestli na úřadě, za tři měsíce, nebo za tři roky. A je možné, že se náš postoj ještě časem změní.
Takže myšlenku na svatbu jsem si už dovolila, ale s myšlenkou na další dítě si zatím ještě nepohrávám.
I tak jsou to krásné zprávy. Jak se ale budeš vlastně jmenovat?
Dobrá otázka, za tu tě velmi chválím. (smích) Došla jsem k závěru, že Řepková Bahenská jsem byla řadu let hlavně kvůli dětem. Teď jsem potkala takovou chytrou paní, která mi řekla, že jména jsou karma rodin. Takže se chci nechat přejmenovat na Erbovou. A kdyby se mi fakt stalo to, že se budu zase vdávat, tak už vždycky budu jenom Erbová. Je to moje jméno za svobodna, moje rodné jméno, a asi s ním chci i umřít.
