I když se především městská turecká svatba už hodně přiblížila té evropské, na vesnicích stále některé velice netradiční zvyky přetrvávají. Proč a kdy musejí novomanželé vracet svatebčanům obdržené peníze?
Pro mnoho mladých Turků dodnes není moc běžné, aby žili společně v nesezdaném svazku. Když spolu mladí lidé chtějí být a mít klid od svého okolí, musejí se vzít. Jedině tak si zaručí klid od svých příbuzných a mohou spolu žít bezstarostně.
Také v Turecku hrozí už pár dní před svatbou, že bude nevěsta unesená, akorát trochu jinak. V rámci své rozlučky se svobodou absolvuje takzvanou noc heny. Tradice nazvaná turecky takzvaně „kına gecesi“ spočívá ve společném dýchánku nevěsty s kamarádkami a dámskými příbuznými. Během tohoto rituálu bývají nevěstě obarveny dlaně henou – symbolem krásy v Turecku. Vše bývá doplněné černým závojem, který nevěstě někdo připevní před obličej. Ve chvíli, kdy jí ho ženich nadzvedne, je žena připravená k obřadu.
I když si to moc lidí netipuje, mnohoženství v Turecku už dávno není v kurzu. Od dob přijetí pokrokového zákona z roku 1926 tureckým parlamentem, který dost narovnal práva žen, se vše změnilo. Jediným právně akceptovatelným svazkem je v Turecku civilní sňatek. Také turecké tradice během námluv jsou už vesměs podobné těm evropským. Rodina se do výběru snoubenců už nezapojuje a jediný zvyk, který zůstal z historie, je tak právě noc heny.
V Turecku mají nevěsta a ženich snubní prstýnky u sebe už dopředu, jediný rozdíl je v tom, že je zprvu nosí na pravé ruce. Teprve po svatbě je začnou nosit na levé. Při zásnubách bývají prsteny svázány červenou stužkou. Nejstarší člen rodiny potom stuhu při jejich nasazování přestřihne. U obřadu už si snoubenci prsteny tedy nevyměňují, jako to je zvykem ve světě.
Poněkud bizarním a poměrně neslušným svatebním zvykem v Turecku je krájení plastového svatebního dortu. Jeho celých pět pater má tak pro svatebčany plnit pouze jedinou funkci – jsou dělané takzvaně „na oko“. Manželé přesto předstírají, že z něj společnými silami kousek ukrojili, aby se hostům vzápětí na talířcích objevili namísto dortu obyčejnější zákusky. Důvodem, proč to dělají je jedna snaha se ukázat s co největším a nejokázalejším svatebním dortem a ta druhá je úspora peněz a dortu. Navíc na turecké svatbě bývá tolik hostů, že by pro jejich uspokojení ani jeden pětipatrový dort nestačil. Proto se někteří snoubenci uchylují právě k tomuto provizornímu řešení.
Stejně jako u nás, i v Turecku jsou pro novomanžele častým dárkem na svatbách peníze nebo rovnou zlaté penízky. Jenže zatímco na rozdíl od našich krajů, kdy je snoubenci dostávají nezištně, se v Turecku na svatbě většinou pouze „vypůjčují“, respektive počítá se s tím, že zejména mladým svobodným hostům jejich dar oplatíte, až budou mít svatbu oni sami. A to ideálně nejméně ve stejném množství, ne-li více. Spíše než o svatební dar se tedy jedná o jakousi zápůjčku. Výjimku tvoří dary od rodiny a příbuzných, kteří většinou zlato dávají jako upřímně míněnou podporu mladého čerstvě sezdaného páru bez očekávání návratu.
V Turecku platí, že čím okázalejší a třpytivější má nevěsta šaty, tím je to lepší. Turecká svatební róba totiž zdaleka nemusí být jenom bílá. Nezřídka kdy se ani jeden z manželského páru nebojí barev. Často si volí veselé barvy oblečení, jako je třeba rudá a tyrkysová nebo zelená se zlatými nášivkami. Ty mívá na obleku i ženich. Výjimkou není spousta doplňků, včetně výrazných zlatých šperků. Další turecký svatební zvyk se pojí s obuví nevěsty. Její kamarádky se jí ještě před obřadem do bot podepíšou. Ta, čí jméno je po svatbě rozmazané, je se vdáváním na řadě.
Zdroje: cs.wikipedia.org, ceskoturecko.cz, turecko.cz, autorský text