Po studiích se vrhl na vlastní tvorbu s vervou jemu vlastní. Kromě toho se stal profesorem a zakládá ústav stavby měst na Vysoké škole architektury při ČVUT v Praze, kde byl v roce 1939-40 rektorem.
Za projekt ideální úpravy Letenské pláně si vysloužil římskou cenu a studijní pobyt v Itálii. Z této cesty si odnáší fascinaci renesancí, která ho provází po celý život. K historizujícím slohům se stále vrací, nenechá na svém architektonickém rukopisu ulpívat moderní směry 20. století, secesi, funkcionalismus.
Do povědomí všech Pražanů se zapsal díky luxusním velkolepým dílům, jako je vodárna a filtrační stanice v Praze-Podolí. Jedná se o zajímavou novoklasicistní budovu s 45 metry vysokou vodárenskou věží a důvtipnou sochařskou výzdobou v průčelí věže. Sochy alegorizují Vltavu a její přítoky. Její světlost vytváří dojem luxusu a křehkosti, i když se jedná o monumentální komplex.
Technickým budovám se věnoval i na dále – Zdymadlo a vodárna v Poděbradech, budova Ministerstva železnic (dnes Ministerstva dopravy), budova Vysoké školy chemicko – technologického inženýrství. Jeho přínos Praze je nezvratný. Svým konzervatismem sice nenahrával přicházející moderní době, ale kdo navštívil luxusní koncertní sál v Rudolfinu, musí jen žasnout. Právě Antonín Engel jej předělal ze sněmovny na toto luxusní hudební místo.
Slavní umělci za sebou nechávají znatelné stopy obdivované mnohými diváky. Ale jak obdivovat něco, co lze zhodnotit jen z ptačí perspektivy? Regulární plán z Poděbrad, urbanistický projekt Vítězného náměstí v Praze 6 či generální projekt budov ČVUT. To je jen slabý výčet toho, v čem Engel vynikal. Technologicky propracované návrhy a jejich kvalita je bezesporná.
Hold české architektuře 1. poloviny 20. století je tedy na místě.