- CZ
- EN
- SK
Černý, bílý nebo míšenec: "Hejteři" se nezastaví před ničím
Na konci srpna jsme na LP-Life.cz otevřeli téměř čtyři měsíce trvající tematický cyklus článků, rozhovorů a osobních zkušeností o xenofobii, rasismu, národnostních menšinách a rasové nesnášenlivosti. Jaké jsou závěry?
V rámci bloku, který byl zároveň i jakousi sondou do myšlení Čechů, jsme vydali přes 20 článků. Nejen reakce čtenářů, ale také výsledky ankety, jíž jsme koncipovali v duchu „vybrali byste si černého nebo bílého pejska?“ se nedají zobecnit na to, jak Češi smýšlejí o jiných etnikách, ale lze z nich rozhodně vyvodit obecnou roli a vliv sociálních médií na náš život a na nezřízenou touhu se zviditelnit.
Hejteři a jejich obecná nenávist
Ono odosobnění, která nám právě sociální média poskytují, dalo vzniknout zcela nové kategorii lidí. Hejteři. Ti, kdo nenávidí kohokoli a cokoli, vždy mají na vše svůj názor a jen ten je správný. Ke všemu mají potřebu se vyjádřit, vše komentovat, ale hlavně každého urážet. Navíc i články, které jsou o cizím neštěstí, katastrofě nebo utrpení, které je nezpochybnitelné, nezapomenou opatřit smajlíkem, aby ukázali, jak moc jich se to netýká.
Přitom býti hejterem je samo o sobě v pořádku, pokud už někdo potřebuje své city takto ventilovat. Měl by ale své emoce obrátit spíše ke konkrétnímu člověku, který mu skutečně ublížil, než je uplatňovat a generalizovat na celou skupinu. I já sama jsem vyrostla na písních „Bílej jezdec jede tmou“, ale nemám potřebu své malinké fobie veřejně propírat.
Tato skutečnost, která vyplynula z příspěvků, je také tím, co je v poslední době velmi často diskutováno i v odborných kruzích. A možná je to i důvod, proč se stále více lidí od sociálních médií odvrací a zavírá své účty.
Pejsek
Naše čtenářská anketa o pejscích nebyla prvoplánová. Ač nehovořila o tom, že výběr mezi černým a pomerančovým pejskem je ve skrytém významu o barvě pleti či etniku, takový byl záměr redakce. Ukázat, zda by si víc lidí ze dvou úplně stejně roztomilých pejsků vybralo „černého“ nebo „bílého“, tedy zde pomerančového. A, světe, div se, vyhrál ten pomerančový. Samozřejmě, že naše pohnutky nelze zobecnit, protože ne každý mohl rozkrýt, co se za anketou skrývá, podvědomí ale možná zvolilo za vás.
A podobně je to i s modelkami. Zamysleli jsme se nad tím, proč obecně Češi nekliknou na černou modelku a proč sebekrásnější čokoládové dívky na titulce prostě čtenost článku neudělají. Zajímavé je, že u černochů je to naopak – na obrázek černocha klikne každý, a přitom právě zde, v článku „Na vlastní pěst: Vzala jsem si černocha“ se nejvíce projevilo, jak se našinec-hejter na smíšená manželství dívá.
Samozřejmě, že ani zde nelze zobecňovat, protože nenávistné komentáře byly často usměrňovány těmi, kdo jsou názorově daleko otevřenější. A bylo jich také dost, a navíc si myslíme, že právě ti liberálnější nemají potřebu se veřejně vyjadřovat.
Černoši, Vietnamci, Rusové, Romové, ale i Britové
Naše příspěvky se zaměřily na národnostní menšiny žijící u nás. Na jejich pocity v zemi, kde se většinou nenarodili. I na to, jak se jim tu žije a pracuje. Podívali jsme se na lékaře, ale i další lidi nečeského původu pracující v bezpečnostních složkách, u hasičů i policie. Nejvíce emocí vzbudil rozhovor s porodníkem z Ghany, ale i osobní zkušeností Slovenky, která si vzala za muže černocha, nebo vietnamské policistky, která je v Čechách doma.
Specifický pro naše prostředí je především vztah k Romům, daný spíše nekvalitou sociálního systému, a potom i vztah k menšinám daný historickými souvislostmi, jako jsou například Rusové nebo Němci. Už by bylo pomalu na čase oprostit se od uzavřených kapitol a spíše se starat v této nelehké době začít myslet na budoucnost než se neustále utápět ve starých křivdách minulosti, jež se už navíc týkají jen malého počtu z nás.
Realita venku a na papíře či obrazovce
Pokusili jsme se ukázat, že většinou nezáleží na tom, jakou máte barvu pleti, ale na kvalitě člověka a jeho osobnosti. A samozřejmě ani zde hejteři nemlčeli. A opět i v tomto případě nejvíce v souvislosti s „čistou“ rasou, mísením kultur a slučováním neslučitelného. Budiž nám ale ke cti, že články o milionářích, ať už z pohledu smíšených manželství či párů jiné národnosti, jsou vždy úspěšné.
Zajímavé je, že většina těch, kdo u nás žijí, bez ohledu na zemi, z jaké k nám přišli, se zde cítí doma a jen málokdo se ve skutečnosti setkal s jízlivými nebo dokonce rasistickými poznámkami. Protože venku, kde je skutečný život, nemá většina lidí čas na to se vůbec zabývat něčím takovým, jako je odlišnost. Zato v médiích, kde se vše glosuje anonymně a nedá to žádnou práci, tam se ozve těch pár potrefených hus, kterých by si obvykle nikdo nevšiml. Takoví lidé jsou pak největšími diskutéry a hnáni touhou po zviditelnění se páchají jen zlo, vzbuzují vědomí kolektivního strachu a podněcují k nenávisti.
Rychlé zpovědi s odborníky
Rychlé zpovědi se zaměřily na odbornější témata. Pohovořili jsme se socioložkou a odbornicí na rovnost pohlaví Silvií Porubanovou, která se hodně rozhovořila právě o sociálních sítích jako prostoru pro rasismus a jiné fobie. Z radikálnějších osobností jsme udělali rozhovor s Tomiem Okamurou, předsedou SPD, či europoslancem Milanem Uhríkem. O rasismu naopak nám řekl oblíbený a velmi netradiční Róm Radek Banga, který je, spolu s Alexandrem Daškem, jen dalším důkazem toho, že i mezi Romy se najdou výjimky, které, když chtějí, někam to dotáhnou. (A vidíte, i toto tvrzení je vlastně xenofobní…) Na druhou stranu oba se zmínili o rasismu naopak, tedy o chování Romů vzhledem k bílým.
Velmi specifickou rychlou zpověď nám poskytla i řádová sestra Lamyia, jež někde veřejně prohlásila, že si myslí, že kdyby mohl, Ježíš by měl TikTok – a byla za to masově kritizována.
A právě tyto malé zmínky ukazují jediné – ve skutečnosti opravdu nezáleží na barvě pleti. Ale na vzdělání, názorech, otevřené hlavě i otevřenosti směrem ven, ke svému okolí. Dozvěděli jsme se mnohé o rasismu naopak, s nímž se potýká celý svět.
Normální je nechválit
Pokud se podíváme na komentáře k jednotlivým článkům, i z toho, jak jsou formulovány, je patrné, že na čem skutečně záleží, je vzdělání. Téměř u každého článku, jenž je publikován na jakýchkoli sledovaných kanálech, se objevují desítky komentářů. Jen málokteré jsou ale k tématu. Většina z nich uráží a kritizuje samotného redaktora či autora článku. Pro většinu jsou typická sprostá slova, urážky a hrubky. Všimli jste si, jak málo příspěvků někoho pochválí?
Rasismus jako takový si dnes do úst bere kdekdo. Operuje s ním Evropská unie, aktivisté, nejrůznější skupiny. Z médií dennodenně slyšíme o rasově motivovaných útocích, rasové nesnášenlivosti nebo rasově podmíněném jednání. Málokdo si ale uvědomuje že více než rasismus naším světem hýbe xenofobie. A to se nám, doufám, v naší sérii článků povedlo ukázat.
Není na čase se zamyslet sami nad sebou? Proč máme potřebu komentovat všechno, hodnotit skutky a činy a myšlenky každého? Proč raději nemlčíme a nepokusíme se být lepšími? Zní to jako klišé (a já vím, že hejteři se ozvou), ale kdybychom méně mluvili a více konali, svět by byl lepším místem.
A proto nám nezbývá než uzavřít celý blok slovy britského filozofa Bertranda Russella:
„Kolektivní strach podněcuje stádní instinkt a má tendenci vyvolávat zuřivost vůči těm, kteří nejsou považováni za členy stáda."
Nebo ještě lépe slovy amerického historika a spisovatele Aberjhaniho:
„Jednoduché změny úhlu pohledu mohou otevřít dveře k rozšíření vědomí stejně snadno jako rigidní dispozice mohou uzavřít srdce a mysl před takovým zvýšeným vědomím. Obecně záleží na tom, zda dovolíte strachu a násilí, aby ovládaly vaše jednání, nebo zda dáte moudrosti, odvaze a soucitu možnost, aby tak činily."
Zdroje: ankety LP-Life, LP-Life.cz, vlastní dotazování
