Marek Eben po zkušenosti na magistrátu: Ztratil jsem veškeré iluze o tom, že by se tam dalo něco vytvořit
Díky štědrým dárcům mohl nadační fond Naše plíce už popáté pomoci tam, kde je to nejvíce potřeba. Tentokrát slavnostně předal speciální dýchací vestu, kterou sedmileté Aničce, trpící nevyléčitelným onemocněním plic zvaným bronchiektázie, osobně předal Marek Eben. Tento přístroj jí usnadní každodenní život a pomůže s vykašláváním. S oblíbeným moderátorem jsme se bavili nejen o dobročinnosti, ale také o jeho plánech na důchod, manželství a překážkách, které vnímá ve stále ne zcela bezbariérové Praze.
Setkáváme se na slavnostním předávání dýchací vestičky pro sedmiletou Aničku, která trpí nevyléčitelným onemocněním plic zvané bronchiektázie. Když jste o tomto onemocnění slyšel, co Vás na tom zaujalo a dotklo se Vás?
Vůbec jsem netušil, že něco takového existuje, to za prvé. Za druhé to, že to může dostat sedmileté dítě, jsem také netušil. Je spousta věcí, které možná dřív byly, ale neuměli jsme odhalit, proč se to děje. Řeklo se „jo, to dítě je takové hubeňoučké, ono moc neprospívá“, ale ta příčina se třeba ještě neznala. Dnes je výhoda, že najdete tu příčinu a můžete s tím něco dělat. Samozřejmě je fajn, když se tomu celá rodina postaví, to je vždy velká pomoc. Největší pomoc máte v té rodině. Je fajn, že u Aničky se to právě rozšířilo i na tu rodinu těch podporovatelů.
Když můžete předávat něco takového, co vám pomůže vylepšit život, tak je to velmi cenné. Znám to z vlastní zkušenosti.
Ty hendikepy jsou velmi nespravedlivé v tom směru, že když se vám něco takového stane, tak nejenomže vás to omezí zdravotně, že nemůžete dělat vše, co dělají ostatní, ale když se vám to stane v dospělém věku, tak jako jsme to zažili my, tak vlastně ten člověk, kterého to potká, přijde o práci a sociálně se propadne úplně na sociální dno, a s tím se žije docela složitě. Je fajn, když jsou lidi solidární a nějakým způsobem mu pomůžou, protože ten svět není úplně spravedlivý. Velmi často platí, že se zlepšujete podle toho, na kolik máte, jaké máte prostředky. A samozřejmě dobrá zdravotní péče a prostředky na to, abyste ji mohli pokrýt, tak tomu určitě pomůžou, a když se na to ještě složí lidé, tak je to fajn.
Myslíte si, že se v české společnosti dostatečně řeší onemocnění plic?
Já si myslím, že se v české společnosti řeší onemocnění jako globálně poměrně dost, to nemusí být jenom plíce. Třeba osvěta, která nastala v karcinomu tlustého střeva, tak už teď vidíte ty výsledky. Je to proto, že se o tom mluví, že ten stát vybuduje nějaké mechanismy, že vám to přijde do schránky a řeknou vám, že už jste v tom věku, že už byste měl jít. Pak přijdou vaši kamarádi, kteří už na tom byli a řeknou, že mi to můžou doporučit, že budu mít dobrý pocit. Obecně se to povědomí lepší. Další věc je, že to české zdravotnictví je vážně ve velmi dobré kondici.
Já nevím, jestli si lidé uvědomují, co dostanou za to, co platí. Poměr cena výkon u českého zdravotnictví je mimořádná. My jsme opravdu na tom velmi dobře.
Vždycky mě mrzí, když ti lidi žehrají na to české zdravotnictví, jak to vypadá. Já bych je všechny poslal, ať se nechají ošetřit v Británii nebo ve Francii, a budou utíkat do České republiky, aby si užili trošku toho luxusu, protože opravdu u nás vzhledem k tomu, kolik ti lidé nasypou do toho systému, tak to, co dostanou zpět je impozantní. Máme skvělé doktory.
V poslední době se šířily informace a obrovské titulku, že odcházíte do důchodu. Jak je to doopravdy?
Ne, že odcházím do důchodu, já jsem v důchodu.
Já jsem byl v důchodu rok, a ani jsem nevěděl, že v něm jsem.
Mně se zatím toho moc nezměnilo. Když řeknete někde, že odcházíte do důchodu, tak média tyto věty milují. Cokoliv, co se dá vytrhnout z kontextu, těším se, co se vytrhne z kontextu našeho rozhovoru, tak se s velkou chutí použije. Říká se tomu clickbait. Je to proto, protože média dělají byznys a potřebují, aby ti čtenáři klikli na ten článek. A čím víc bude šokující ten titulek, tím víc lidí na to klikne. Já jsem prostě normální důchodce jako spousta ostatních lidí. Normálně pracuji, jako většina z nás, co ještě můžou.
Ve Vaší poslední knize píšete, že už jste byl na pracovním úřadě na Praze 8 už v roce 2023, a že jste se tam bál. Co se tam dělo?
No, to je dlouhá historka pro toto povídání. Ale v knížce si to lidé mohou přečíst. (smích)
S manželkou máte nádherný vztah, jste spolu řadu let a jste inspirací pro mnohé. Jak to zvládáte? Jaký máte recept na dlouhodobé manželství?
Musíte mít štěstí, zaprvé. Protože všichni jsme nesnesitelní absolutně, jeden jako druhý. Já bych sám se sebou žít nechtěl. Všichni jsme na něco vysazení, a každý něco takého má. Když najdete partnera, který je schopen to snášet, tak vy byste se měli naučit zase snášet ty věci, co dělá on. Když se to povede, tak to pak přinese ovoce. Potřebujete samozřejmě obrovskou míru tolerance, o tom není pochyb. Musíte ledacos vydržet, co vám ten život přinese.
My jsme byli na hendikep mé ženy úplně nepřipraveni a prostě přišlo to.
Naučil jsem se, že nejlepší je odžit každý takový den a nestarat se, co bude. Stejně to dopadne jinak, než si myslíte. Takže dělat to nejlepší, co můžu v dané chvíli dělat a moc se nestarat, co bude pak.
Je za Vás Praha dostatečně bezbariérová?
No, to není vůbec. Ona za to ta Praha úplně nemůže, protože je tam spousta historie a s tou je s bezbariérovostí vždycky potíž. Když máte historii, tak máte dláždění a schody, úzká schodiště a máte spoustu komplikací. Pak samozřejmě máte místa, kde by se to dalo snadno upravit a vylepšit, ale není k tomu žádná vůle, jako například sjezdy na nárožích. Když máte přechody pro chodce, tak když pojede do Londýna, tak tam máte každý takový přechod typizovaný. Je tam dílec a vy, když jste s vozíkem, anebo s kočárkem, tak sjedete na tu vozovku a zase vyjedete na druhé straně zpátky. O tom si můžeme nechat jenom zdát v Praze.
Je neuvěřitelné, že takto banální věc nenašla své řešení. Já jsem svého času kvůli tomu byl na magistrátu.
Byla kvůli tomu celá schůze. Ta schůze skončila tím, že se hádali o tom, čí zásluha byl bezbariérový nástupní ostrůvek ve Vodičkově ulici. Tak o tom byla dlouhá diskuse, jestli si to má přičíst k dobrému tato koalice nebo ta předešlá. Pak se z toho udělal zápis, a to bylo poslední, kdy jsem o tom něco slyšel. Ztratil jsem veškeré iluze o tom, že by se tam dalo něco vytvořit. Myslím si, že jsem měl celkem nápad, který by se dal prosadit, ale ta vůle tam nebyla žádná.
Nemrzelo Vás to? Neplánujete, že byste to zkusil znovu?
Já nevím. Já to neumím. Já jim můžu jenom říct, co si myslím, že bych považoval za správné, ale už nemám tu trpělivost poslouchat hádky o tom, kdo se zasloužil o tu jednu bezbariérovou zastávku ve Vodičkově ulici.
Prozraďte mi na závěr Vaše plány do budoucna. Odešel jste z divadla, ale je tam něco, co budete dělat?
Já jsem z divadla sice odešel, ale ten kontakt s tím divákem mám pořád, s tím živým divákem. Jednak hraji ve Viole dvě představení, jednak pořád hrajeme s kapelou. Takže ten živý kontakt s publikem mám. To by mi chybělo. Myslím si, že když to člověk nemá, že to není pro něj zdravé, který se pohybuje v showbyznysu nebo v muzice či v divadle. Potřebujete toho diváka, protože tu odpověď pak dostanete hned. Hned na tom představení víte, jestli to děláte dobře nebo ne. Dále běží ty projekty, které dělám. Což nevím, jak dlouho ještě vydrží. Nemyslím si, že to je na věky. Teď nás čeká Stardance, která bude po těch sportovních halách, do toho točíme Plovárny. Pokud mně to Česká televize nechá dělat, tak Plovárny budu dělat, dokud to půjde. To je něco, co mě pořád ještě moc baví a těší.
Zdroj: autorský text, vlastní dotazování
