Ivo Mareš je nejenom český diakonický pracovník a vystudovaný protestanský teolog, ale také bývalý českobratrský evangelický farář a nyní také kandidát na post prezidenta České republiky. Na srdci mu leží především sociální potřeby občanů. Říká, že se v České republice musí řešit chudoba a vzdělaní mladých lidí, ale nesmí se zapomínat ani na seniory. Rád by Česku jako prezident nabídl svou lidskost, empatii a pokoru. Více se dozvíte v rozhovoru, kde se LP-Life svěřil, co rád dělá, když zrovna nepracuje, co je podle něj největší problém České republiky nebo jaký má názor na přijetí eura.
Ano. Je to tak. Moje poslední pracovní angažmá bylo v diakonii, což je jeden z nejvýznamnějších poskytovatelů sociálních služeb v České republice. A abych se mohl plně věnovat kampani, rozhodl jsem se z těchto služeb odejít a naplno se věnovat kampani.
Chápu. Pro mě už je to dávná minulost, aktivní službu jsem ukončil už před 10 lety. Já teď ale řeknu tři jména. Tomáš Garrique Masaryk, Milada Horáková a Jan Palach. To jsou tři velmi významné postavy v dějinách Československa 20. století a všechny mají společného něco s českou církví evangelickou, což je ta protestantská církev. V čem se tak nejčastěji liší, to jsou takové znaky, podle kterých to poznáte. Protestantští, duchovní mohou být muži i ženy. Nedrží celibát, takže se mohou ženit a vdávat a mít rodiny.
Ano. Na rozdíl od jiných typů církve mají přísně demokratickou strukturu, to se málo ví. V protestantské tradici se faráři volí. Tam si ten sbor či společenství vybírá svého faráře. Je to opravdu podobné jako v politice. Kandidáti přijdou, představí se, předvedou, co umí, a poté si to konkrétní společenství volí, kterého z nich si vybere. Navíc ta struktura organizační je přísně podvojná. To znamená, aby tam nepřevážil nějaký škodlivý mocenský vliv duchovních, tak jsou na všech pozicích duchovní i lajci. Od základních skupin až po špičku. Je to velmi demokratický proces.Velmi zajímavé je, že v dobách před Sametovou revolucí se takto lidé chodili dívat do evangelických kostelů, jak mají vypadat skutečné volby. Tenkrát v Československu nebylo jiné místo, kde by to na živo mohlo jít vidět, jak vypadá demokracie. Tato protestantská tradice má demokracii hluboce zakořeněnou a vepsanou ve své DNA.
Vůbec. Já jsem měl velké sny. Chtěl jsem být například zedník nebo kosmonaut, překladatel. To se mi i splnilo. Nakonec jsem mnoho let překládal filmy a seriály, ale k té teologii jsem se dostal tak trochu ze zvědavosti a náhodou. Já jsem tenkrát dělal přijímačky na dvě vysoké školy. Jedno byla protestantská teologie a evangelická teologie, druhé bylo jednooborová filozofie. A poněvadž to vyšlo tak, že ty výsledky z té teologie byly známé dřív a já už jsem věděl, že to dopadlo dobře a že se tam dostanu, tak pak už jsem na tu jednooborovou filozofii ani na druhé kolo nešel, a tak jsem začal studovat teologii. Takže nebyl v tom žádný dlouhodobý záměr ani dlouhodobá příprava.
Bavilo mě to moc, i když na začátku jsem byl trochu překvapen a zaskočen tím, jak studium probíhá, protože já jsem si tak naivně představoval, že se tam okamžitě dozvím taková ta všechna velká tajemství života člověka, Boha, světa a všeho. A ono nic takového nebylo. První, co nás čekalo jako začínající studenty, byl intenzivní kurz latiny. Každý den jsem se tedy šest hodin šprtal latinské deklinace, konjugace, slovíčka, rozšiřovali nám slovní zásobu tak, abychom skutečně po těch prvních čtyřech týdnech byli schopní s latinou pracovat, dokonce z ní překládat. Byla to jedna ze studijně nejnáročnějších věcí, které jsem zažil. Bylo to ale skvělé, opravdu. Náš tehdejší pedagog, paní doktorka Přecechtělová nás to naučila skvěle. Pak se na tom dalo stavět celé další studium. A pak přišly další intenzivní kurzy. Hebrejština a řečtina, které jsou neobvyklé. To se málo o teologii ví. V tom všeobecném pojetí je málo známé, že k tomu, aby člověk dobře dělal teologii, tak by měl především dobře znát původní biblické jazyky, aby sám mohl pracovat s originálem, aby nebyl odkázaný jenom na překlady, ale aby se skutečně mohl podívat do originálního textu Starého a Nového zákona. Jak to tam doopravdy je, jaká jsou variantní čtení a co z toho vyplývá pro tu dnešní interpretaci. Takže tomu je tam věnován velký prostor.
Hodilo se to hlavně tehdy, když jsem potom skutečně šel do církevní služby. Mezi ukončením studia a nástupem na faru to bylo s velkým odstupem, uplynulo skoro deset let. Mezitím jsem se věnoval právě občanským povoláním, tak se mi to potom velmi hodilo.
Komunikace prostupuje téměř všechny obory a zrovna v teologii a politice je komunikace velmi přínosná a naprosto zásadní. Teolog, stejně jako politik, který neumí dobře mluvit, neumí srozumitelně formulovat své myšlenky, neumí dobře strukturovat svůj projev k lidem, je k ničemu. To je blízká spojitost komunikace se všemi těmito obory. Všude, kde mluvíte k lidem, pracujete s lidmi, chcete lidi oslovit, chcete jim něco vysvětlit…Tam je komunikace naprosto základní.
Krizová komunikace, je specifický obor v rámci komunikace, který má svá docela přesná pravidla a celé je to o tom jak komunikovat, když nastane nějaká krize. Typicky když nastane něco, co ohrožuje celou společnost nebo nějakou konkrétní organizaci, když se stane nějaký lidově řečeno velký „průšvih“, tak pak se spustí celá řada takových přesně popsaných a nastavených procesů, které je dobré dodržet, aby ta komunikace nebyla chaotická, nebyla nicneříkající. To je dost častá chyba. Nebylo to samé takové zatloukání, hledání viníků: „My nic, my za nic nemůžeme, my jsme nic neudělali a ono se to nějak stalo.“
Já doufám, že ne. Já bych si právě z těch svých zkušeností chtěl přinést do té politiky trochu něco jiného. Aby toto nebyla klasická politika. Chci aby ta politika byla jasné, srozumitelné slovo a zodpovědnost.
Určitě bych to rád použil a považuji to za jednu ze svých silných stránek. Dobrá komunikace je rozdíl mezi výhrou a prohrou, prohranou a vyhranou válkou. Také rozdíl ve společnosti, kde se všichni spolu hádají, nebo naopak, kde je dobrá atmosféra. Dobrou komunikací lze nastolit důvěru. Všechno začíná tím, jak o tom mluvíme. Když budeme proti sobě stát jako nepřátelé, tak se nikam nepohneme a je to velmi nebezpečné. Naopak je stále dobré si připomínat, že pořád jsme Češi a jsme sousedé. Pořád je tady spousta věci, která je našim společným zájmem a na to se musíme soustředit.
Nejen, ale v té sociální oblasti má stát dost neřešených vážných problémů. Jeden z nejvážnějších je změna demografie, která nás neúprosně čeká. To je matematika. Dnes je v ČR zhruba 2,3 milionů seniorů a toto číslo bude postupně narůstat. Třetina populace bude brzy seniorská, a to s sebou nese celou řadu velkých otázek, kdo se o naše seniory postará. Málo se ví, že jenom dvě procenta seniorů nad 65 let žijí v domovech pro seniory. Osm procent je v domácí péči, buď jsou schopni se o sebe postarat, nebo se o ně stará někdo druhý. To jsou takzvaní neformální pečovatelé. Těch ale ubývá a pokud chceme, aby celý systém nezkolaboval, musíme počet pečovatelů zvýšit. To jde ruku v ruce s tím, že musíme navyšovat počet lůžek, domovů pro seniory a tak dále. Zase je to jednoduchá matematika. Čím víc bude starších lidí, tím víc bude lidí, kteří budou potřebovat nějaký typ péče. To je jedna oblast. Druhou oblastí jsou lidé ohrožení chudobou.
Česká republika dlouhodobě trpí velkými strukturálními problémy ve vyloučených lokalitách. V těchto oblastech jsou děti, kteří nedokončí ani základní vzdělání, nedostanou šanci na dobrou budoucnost a pak se to s nimi, jak se říká, „veze“ na celý život. Investice do vzdělání se vždy vyplatí, to jsou fakta. Dlouhodobě se to velmi vyplatí. Samozřejmě nejenom tím, že se snižuje počet ohrožených chudobou a tím pádem se snižuje zátěž pro finanční systém. Samozřejmě, čím je člověk vzdělanější, tím se lépe uplatní na pracovním trhu, čím víc vydělává, tím víc utratí. Má ekonomický přínos investovat do tohoto odvětví. Aktivně se starat o to, aby naši občané neupadali do chudoby. To by měla být jedna z priorit státu a to se neděje, už několik let.
Pro mě ano. V ČR už je dlouhodobá opatrnost a ostražitost a Češi jsou vůči Euro skeptičtí. Na druhou stranu, když se podíváme kolem sebe, například k sousedům na Slovensko… Mají Euro a jsou s ním velmi spokojeni. Myslím si, že není důvod k obavám. Mohli bychom se inspirovat u sousedů, každopádně ten proces nebude hned. Je to na mnoho let.
Otevřenou komunikaci, upřímnost a empatii. Moje hodnoty jsou pracovitost, naděje, empatie a pokora. Z části to mám z rodiny, z části jsem se k nim nějakým způsobem dopracoval. Za jednu z těch nejdůležitějších považuji empatii. Dívat se na tu situaci očima druhého jako by to byla moje situace vlastní. Vidím, že v té sociální oblasti to politikům, a nejen jim, chybí. Myslím si, že si ani neumí představit, v jakých situacích se lidé nachází a v jakých situacích žijí. Zažil jsem paní, která měla příjem 11 tisíc čistého a starala se o 3 děti, které ani nebyly její její. Byly to děti jejího partnera, který byl ve vazbě a měl nějaké problémy s drogami. I přesto, že ty děti nebyly její, starala se o ně a chtěla je do péče, protože to byly vzorné děti. Z ničeho nic dostala do péče i tatínka a chtěla to zvládnout, ale bylo to hodně těžké.
Já si myslím, že dobrým receptem je, aby to nedělal jen stát, ale aby spojily síly business, stát a sociální organizace. Tyto organizace by měly alespoň krátkodobě pomoci. Dlouhodobě by měl ale pomáhat stát. To nelze nahradit. Mohly by začít vznikat nové projekty, spousta jich vzniká a mohly by více pomáhat. Hlavně dětem, chudoba bere dětem budoucnost.
Ano, zejména pokud budu zvolen prezidentem, chci vládě připomínat tuto oblast. Chci, aby tuto oblast politici nepřehlíželi a angažovali se v ní. Nepotřebujeme skutečně stát, který bude financovat vše od A-Z, potřebujeme stát, který tohle bude mít na paměti a který bude vytvářet dobré kooperativní prostředí, kde se budou potkávat různé typy organizací a společnými silami zařídí silné sociální prostředí. Cesta vede přes spolupráci, ne že si budeme vzájemně konkurovat.
Kolem pětadvaceti tisíc. Pracujeme na tom, s řadou dobrovolníků jsme na stáncích, sbíráme podpisy a budeme sbírat až do posledního dne.
Ano, rozhodně.
Já moc rád vařím. Ideálně pro větší společnost, když vařím pro hodně lidí, tak mě to hrozně baví a baví mě je pozorovat, jak jim to chutná.
Ano, je to takový únik do jiné reality. Kde všechno voní, má nějakou specifickou chuť. Když se vám podaří sehnat i dobré ingredience, dobré zdroje, tak z toho vyjde i dobrá věc.
Také děkuji.