Lídr kapely Olympic Petr Janda: Pop se chce za každou cenu zalíbit, tím je limitovaný. Rock to takhle nemá

Naším dnešním hostem je lídr skupiny Olympic, Petr Janda. Vítejte. Pane Jando, Olympic prý letos připravuje něco velkého.

No nejen něco, ale několik věcí najednou. Chystáme oslavu 60. výročí, chystáme dokumentární film, který bude mít premiéru příští rok někdy na jaře, chystáme muzikál, který už se zkouší a bude se jmenovat Okno mé lásky a vydáváme knížku k 60. výročí.

Pořád jste hudebně při chuti?

Ano, ještě toho nemám dost.

Jaká bude oslava 60. výročí založení? Co fanoušky čeká?

Budou to dva koncerty v pražské Lucerně. Bude to náš 204. a 205. koncert, který tam odehrajeme. Potom následuje ještě dalších 58 koncertů. Z toho 10 jich je na Slovensku a přes 50 v Česku. Bude to taková velká oslava, která bude trvat přibližně rok. Potom nahrajeme album a pojedeme dál.

Pronájem luxusního bytu 3+kk Pařížská, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Není to jediné jubileum, které slavíte. 2. května jste oslavil 80. narozeniny. Co pro vás toto číslo znamená?

Přemýšlím o tom. Někdy si říkám, jak je možné, že je mi tak fajn. Někteří moji vrstevníci už sotva lezou nebo vůbec nelezou, mnoho jich je mrtvých a já jsem stále ještě v pořádku. Nevím, jak to udělat, abych nenaštval Pánaboha, aby se mnou něco neudělal (smích). Jsem opravdu v kondici.

Do hudebního důchodu se tedy nechystáte?

Tak já už jsem v důchodu dávno, ale že bych s tím seknul, tak to ne. Já to nutně potřebuji k životu. Pro mě by život ztratil smysl.

Jste pořád samá legrace. Míváte někdy i špatnou náladu?

Málokdy.

Jaký máte nejzajímavější zážitek, kdy vás lidé poznali někde na ulici?

Třeba v Americe. Často za mnou třeba v zábavním parku přijdou lidé, kteří jsou například z Kladna nebo Banské Bystrice a chtějí se vyfotit. To mě vždycky překvapí, protože je to daleko od domova.

Jak vzpomínáte na své hudební začátky? Kdy přišel ten zlom, kdy jste zaznamenal první tóny nějakého hudebního nástroje?

V dětství. Můj táta hrál amatérsky na housle, maminka na piano a odmalička nám koncertovali. My jsme měli v hudebním pokoji velké křídlo a jednou týdně vždycky večer se naši oblékli, posadili nás děti do křesel a hráli nám třeba dvacet minut. To mi byly asi tři nebo čtyři roky.

Co bylo podnětem začít dělat vlastní písně?

Já jsem měl vždycky chuť začít dělat něco vlastního. Byl jsem vždycky strašně kreativní dítě ve všem, nejen v písničkách. Stavěl jsem třeba modely, už na pískovišti jsem chtěl mít vždycky největší „bábovičku“. Když to přišlo, musel jsem se to ale všechno naučit. Nemohl jsem složit písničku. Neuměl jsem to. Člověk tomu musí přijít na kloub, jak se říká. Nejdřív se mi povedla jedna písnička a potom druhá. To byla ta známá s názvem „Dej mi víc své lásky“, která je slavná dodneška. I moje děti ji znají, aniž bych je to učil.

A právě další otázka se týká známé písničky „Dej mi víc své lásky“. Jaké jste měl pocity, když jste s ní poprvé vystoupil na veřejnosti?

Klepal jsem se jako ratlík. Vůbec jsem netušil, jak to lidé přijmou. V té době se totiž zpívalo převážně anglicky a kdo zpíval česky, tak byl odpadlík. My jsme vlastně poprvé přišli s českou písničkou. My jsme ji uměli, ale báli jsme se ji zařadit do programu. Když jsme ji hráli poprvé, tak jsme se na sebe úzkostlivě koukali, jak to asi dopadne, a pak jsme ji okamžitě třikrát přidávali, takže bylo jasné, že se chytla.

Jste legenda československé scény. Jak jste vnímal rozdělení Československa? Jaké jsou nyní vaše vztahy se Slovenskem?

Skvělé. Mám tu mnoho přátel, dokonce tady v Nitře mám kamaráda, se kterým jsem se dnes setkal. V Bratislavě i v Košicích mám spoustu kamarádů. A jak jsem vnímal rozdělení? Měl jsem smíšené pocity. Vzal jsem to ale tak, že jsem to přijal. Přijal jsem to jako fakt. Když už je něco definitivní, tak se s tím pak už netrápím. To nemá smysl.

Je něco, co se Olympicu nepodařilo nebo něco, čeho ještě nedosáhl?

Myslím, že se toho podařilo mnohem víc, než jsem čekal.

Proč zrovna rock´n´roll?

Když jsem byl ještě kluk, hrál jsem na housle, což mě moc nebavilo. Pak jsem jednou zaslechl rock´n´roll a kytaru a byl jsem z toho úplně hotový. Byla to doba, kdy přišel rock´n´roll do Čech a bylo to tak trochu ilegální a proti bolševikům. A právě to se mi na tom líbilo. Takže ten rock´n´roll u mě zvítězil strašně rychle. Dneska ta muzika už vypadá samozřejmě trochu jinak.

S rockem se pojí i divoký rockový život. Byl takový i ten váš?

Tak to už je dávno. Samozřejmě že jsme žili trochu jiným způsobem života než kluci, co byli stejně staří a chodili do práce. Ten styl se odvíjí od toho, že člověk pracuje večer, dopoledne má volno a nemusí vstávat do práce. Taky se vždycky říkalo, že je lepší hrát blbý bigbít, než chodit do práce. Ten život je úplně jiný. Nejdřív v deset večer má člověk po práci, tak co má pak dělat? Zažili jsme toho hodně, ale stačilo to.

Usnadňuje podle vás popularita život? Například když překročíte rychlost, zastaví vás policajt, dá vám pokutu, nebo máte nějaké úlevy, protože jste známý?

Abych řekl pravdu, já s nimi ze zásady nikdy nevyjednávám. Já to nechám proběhnout jako úřední řízení. Dám jim občanku, řidičský průkaz, papíry od auta a čekám. Někdy mě pustí, někdy mi dají pokutu, ale nijak to neovlivňuji.

Prodej bytu s balkónem, Smetanovo nábřeží, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Autogram nechtějí?

No někdy. Ale až pak, zadarmo.

Jak vnímáte soutěže typu SuperStar? Jsou rychlým výtahem k popularitě?

Ne. Já to vnímám jako dobrý kšeft pro ty televizní stanice. Bohužel, někdy se ti lidé nepovedou a mají dokonce psychickou újmu z toho, že se o ně televize starala například toho půl roku a pak je vypustila do světa. Pak je konec, všechno je špatně a zmizelo to. Někteří, se kterými jsem i mluvil, to psychicky neunesli.

Co říkáte na současnou popovou scénu?

Já to nechci hodnotit. Já to prostě neposlouchám. Nikdy jsem pop music neposlouchal, nikdy mě nebavila. Jediný popový zpěvák, kterého jsem měl rád, byl Michael Jackson. Ten se mi opravdu líbil a obdivoval jsem ho. Vždycky se mi líbili zpěváci, kteří zpívali s obrovským nasazením. Tam je strašně velký rozdíl mezi rockovou a popovou muzikou. Pop se chce za každou cenu zalíbit, tím je limitovaný. Rock to takhle nemá. Já vždy říkám, že rock to chce natřít těm dobrým kapelám. Chce jim ukázat, že je dobrý. Ale samozřejmě jsou rádi, když jsou populární. Ale není to na prvním místě. A taky pop bez hitu nemůže existovat, rock úplně v pohodě. Ten ty hity nepotřebuje. V tom je opravdu velký rozdíl.

Jaký je váš běžný život?

Složitý. Ráno vstávám o půl sedmé, vozím děti do školy. O sedmé musíme vyjet, protože máme školu 30 km daleko. Pak jdu na snídani do Prahy. Potom jdu na tenis, pak ještě něco dělám a ve čtvrt na čtyři jedu pro děti. Pak je někdy vozím ještě na kroužky – mají koně, tenis nebo piano. Takhle se střídáme s manželkou.

Rodiče ostatních dětí vás poznávají?

Poznávají. Dělají si z nich legraci, že mají dědečka. Takže nic moc.

Jak jste se seznámil s vaší manželkou Alicí? Byla vaší fanynkou?

Nebyla. Šla úplně náhodou na náš koncert se sestřenicí, která byla fanynka, někde na Valašsku. Tam jsme se seznámili. Je to už 22 let. Už jsme spolu takhle dlouho a jsme šťastní.

Stává se, že si vás někdo objedná a pak nezaplatí? V minulosti jste měli takové zkušenosti právě na Slovensku.

To už je dávno. To bylo v Košicích. Pravdou je, že pokud není koncert zaplacený, tak tam prostě nejdeme. To každý pořadatel ví. Podíváme se na účet a když to tam není, tak manažerka zavolá: „pánové, nikam se nejede“. Ale to se nestává.

Sledujete současnou situaci ve světě, nebo to ignorujete?

Sleduji. Sleduji s obavami. Mám malé děti a chci znát všechny informace, které jsou v poslední době většinou nepříjemné, a nevím, jak tomu pomoci. To je ta definitiva. S tím taky nic neudělám. Je to složité.

V Praze proběhly před několika dny masové protesty proti vládě. Co si o nich myslíte?

Ľudia sa boja, že na to nebudú mať, tak chodia protestovať. Bohužiaľ sa v tom zviezli i také veci, ako že sa tam začína prejavovať taká neúcta voči tým Ukrajincom a taká tá zbabelosť v zmysle, že by sme sa k tým Rusom mali chovať slušne, aby nám dali lacnejší plyn. To mi príde popravde šialené. To je ako podať ruku diablovi. Myslím, že tudy cesta nevede. Věřím ale tomu, že vláda to nakonec dokáže, že letos přežijeme a příští rok si už budeme umět nějak pomoci. Věřím tomu.

Děkuji za rozhovor.