Tanečnice Libuše Rohlíčková: Měla jsem pocit, že umírám, klepala jsem se. Dodnes beru prášky

Jsme v Motole na Dětské psychiatrické klinice, jak to na Vás tady působí?

Těžce. Je to smutné vidět spoustu těch krásných mladých lidí, kteří vevnitř prožívají peklo. To doléhá i na mě. Je to dobře, že je to vidět a že ty děti vidí ten zájem, což si myslím, že je dobře.

Pronájem bytu 3+kk - Praha 1 - 108, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Případů, které potřebují odbornou pomoc přibývá, čím si myslíte, že to je?

Já si myslím, že bohužel je to dobou. Je to sociálními sítě. Sama mám šestnáctiletého syna a vidím to, že s tím telefonem tráví moc času. On je naštěstí sportovně založený, tak to střídá s basketbalem a to jsem nesmírně ráda, protože si myslím, že děti by měly mít nějakou jinou zábavu, cokoliv co je vyvede z té bubliny, těch sociálních sítí. Tam ony se zavřou a najednou chtějí dělat tohle… pak říkají „chci vypadat jako tahle“… Tohle je myslím si dobré pozorovat. Rodiče si musí s dětmi více povídat. 

I Vy jste zažila nepříjemnost a musela jste se obrátit na odborníka, co se stalo?

Já jsem měla problémy s panickou atakou, která mě potkala před deseti lety za volantem. Byla to hrozně nepříjemná situace, máte pocit, že umíráte, klepete se. Nevěděla jsem, co to je. Naštěstí mě pomohlo to, že jsem navštívila odbornou pomoc, začala jsem medikovat, protože bez toho by to nešlo. Rozjelo se mi to tak, že jsem nemohla mezi lidi, do metra, nemohla jsem na nákup. Máte pocit, že nemáte stabilitu. Měla jsem malé dítě, Matýskovi byly čtyři roky a bylo to nasbíráno z emočních vztahů před tím. Protože jsem měla dva, jeden takový těžší rozvod, plus Maty měl diagnostikovanou cukrovku prvního typu a tohle se stalo rok potom. Takže v relativně v klidu, kdy jsem si jela v tom autě z představení. Pak už s tím bojujete celý život. Prášky beru dodnes, nemám s tím problém, zkoušela jsem to třeba vysadit v těhotenství. Bylo mi řečeno, že je lepší jeden prášek než ten stav pro to miminko, ten psychický jako takový. Člověk to musí řešit u toho terapeuta, musí si zjistit tu příčinu, srovnat se s tím. Můj terapeut byl výborný. Když jsem tam seděla a vyprávěla jsem mu ty příběhy, tak mi říkal, „Vy buďte ráda, že máte jenom tu ataku,“ takže jsem ráda, že to nepřišlo jiným způsobem, nějakou fyzickou bolestí, nemocí. Takže s tímhle se dá pracovat. Navíc dnes je tolik odborníků a skvělých lidí, kteří jsou schopni poradit. Jenom se člověk nesmí bát a najít ty správné. 

Měla jste problém jít s tím ven? 

Já o tom začala mluvit až teprve, když jsem měla pevnou půdu pod nohami, protože nemůžete rozebírat něco, co nemáte ještě sama poskládané. Když jsem v tom byla v pohodě, tak jsem neměla problém o tom mluvit. Neberu to jako ostudu, ani to že jsem selhala, každý člověk má tu psychiku nějak danou a když se naplní ten pohár, tak u někoho to může takovým to způsobem vykrystalizovat. Čím víc jsem o tom mluvila, tak tím víc jsem zjišťovala, kolik lidí je kolem mě a má problém nebo neví si rady. Třeba to mají v úplném začátku, ale nedokáží to ještě úplně identifikovat, takže je dobré o tom mluvit. Myslím si, že je to velký problém dnešní doby. Už jenom u těch dětí. Takže mluvit o tom je rozhodně dobře. 

Co byste doporučila? Jak si udržet zdravý rozum v dnešní době?

Moc ten telefon nepoužívat a žít v přítomnosti. A snažit se vytvářet něco sám, radši jít do práce, být s dětmi, trávit čas s rodinou. Já to tak mám, jsem šťastná, že mám dvě děti, manžela a prožívám teď ten spokojený rodinný život. Sedíme na zahrádce, tam se pije káva a to je pro mě ten klid. A snažím se to předávat svým dětem. 

Mockrát děkuji. 

Zdroj: autorský článek, vlastní dotazování