NA FÉROVKU: Gottův pohřeb v režii samotného Mistra, dokonalá Bohdalka a příběhy lidí, kteří ho budou milovat navždy
Krása, nádhera, dojetí. Rozloučení s českou legendou, velikánem, mužem s velkým M, zpěvákem největšího kalibru... Těch přízvisek je prostě fakt hodně, bylo legendární. Naposledy národ snad takhle prožíval úmrtí Václava Havla. Jediné oko nezůstalo suché. Karel Gott měl čas se na svůj odchod připravit a bylo to znát. I to počasí měl snad objednané. S velkou úctou a zármutkem v srdci jsem se také loučila ...
Je až neuvěřitelné, jak vše šlapalo jako na drátkách. Nejenže pátek i sobota bylo nádherně, takový ten den, kdy máte díky hřejivým slunečním paprskům úsměv na tváři, ale Praha byla díky mediální masáži o dopravních uzavírkách naprosto průjezdná.
Přestože mnoho fanoušků přijelo už ve čtvrtek odpoledne, někteří dokonce strávili noc před palácem Žofín a v pátek v sedm ráno byla fronta smutečních hostí až ke Smíchovu, nestalo se nic, co by stálo za zásah policie nebo záchranářů.
Na Žofíne se u rakve poklonilo téměř padesát tisíc lidí. V poklidu, bez výtržností. Až jsem koukala jak blázen, že je tohle vůbec možné. Češi se opět ukázali v tom lepším světle. Několikrát zaznělo z úst mnoha lidí, že Karel lidi prostě spojoval. A je to pravda. Ve frontě stály všechny generace. Všechny. Jeden desetiletý chlapec o Mistrovi hovořil tak vědoucně a s láskou, že se jeho mamince klepala brada. Byla dojatá. Nejen Karlem a láskou svého syna.
Devadesátiletá babička sotva chodila, ale vystála si dvouhodinovou frontu, aby naposledy řekla své sbohem a zarecitovala Gottovi báseň, kterou složila jen pro něj. Příběhy lidí, kteří se přijeli poklonit, mě dojímaly.
Scénář
Blízký a letitý spolupracovník Gotta přiznal médiím, že Karel si svůj pohřeb naplánoval. Všechny písně, které na Žofíně hrály celý den ve smyčce, si nadiktoval on sám. V katedrále sv. Víta hovořila velmi dlouze jeho životní kamarádka Jiřina Bohdalová. Tak byli totiž s Karlem domluveni. Původně měl hovořit na jejím pohřbu on, protože herečka je o osm let starší, ale dopadlo to jinak.
Bohdalka dojala národ, mluvila nádherně. Její křemílkovský hlásek se rozléhal po nádvoří Pražského hradu a všichni přítomní slzeli. I já. Byť jsem nebyla mezi pozvanými a v katedrále jsem nebyla, nespustila jsem oči z obrazovky. Česká televize odvedla skutečně vynikající práci. Nedokážu si představit, kolik kamer měli na místě rozmístěných, ale rozhodně ten, co zodpovídal za scénář, si máknul.
Jednou se bude o Karlovi vyučovat na školách a dokument z jeho poslední cesty je majstrštyk, který bude uchovaný po generace.
Co je moc, to je příliš
Nemám nic proti práci novinářů, byť mnoho z nich jsou skutečné hyeny a není jim hloupé v podstatě vlézt až do rakve. Jsem ráda, že média zdokumentovala odchod pěvecké hvězdy, ale na druhou stranu si myslím, že je potřeba při určitých intimních aktech nechat rodině zemřelého klid. Fotografie, kdy Ivanka s dcerami líbají naposledy rakev před krematoriem Motol, by se neměly zveřejňovat. Ne, neměly být vůbec vyfoceny. To je už hnus.
Líbí se mi, že se žádná akce, přestože byl vyhlášen státní smutek, nezrušila. Karel miloval zábavu a nepřál by si to. Takže proběhl jak Signal Festival, tak první kolo tanečního pořadu StarDance, kde se s Gottem, co nikdy neuměl moc tancovat, rozloučili stylově. Všechny páry tančily na jeho písně. Bože a že Karel nazpíval tolik písní... Jdu si zase jednu pustit...
Karel se obrátil v prach, ale v srdcích milionů Čechů, Slováků a Němců zůstane navždy. I v tom mém.
