I když to muselo přijít dříve či později, všichni jsme to čekali, je to rána. Pro všechny. Ať si říká, kdo chce, co chce, všichni jsme ho znali. Karel Gott byl persónou, kterou nešlo ignorovat, i kdybyste byl ten největší ignorant bez televize, rádia, telefonu, internetu, i kdybyste žili v jeskyni (v Česku, Německu a Rakousku), je nemožné, abyste neznali Gotta. Celý národ truchlí a je proč.
Nebyla jsem a nejsem úplně velká fanynka jeho písní. Když jsem byla malá, mamka i babička mi ho pořád cpaly: „Božský Kája. Kája je nejlepší! Kájo, musíš!“
Když byl v televizi, tak jsem moji matku viděla znechuceně se podívat na mého otce a uslyšela jsem takový ten bolestný výdech. V jejích očích bylo napsáno: „Karle, miluju tě, vem si mě!“
Proto jsem ho možná neměla až do rané dospělosti moc ráda. Až později mi došlo, že je to skutečná hvězda. Že nám ho Němci a Rakušáci závidí. Že je prostě asi dobrej, i když jeho songy zdaleka nepřipomínají rap ani hip hop. Proč by ale asi sbíral jednu cenu za druhou.
A pak se to stalo. Potkala jsem ho osobně. Můžu vám říct, že jsem si doslova cvrnkla do gatí. Nevím, kolik mu mohlo bejt, určitě po sedmdesátce, takovej můj děda, ale ta nonšalance, elegance, gentlemanství... Ani se nedivím, že ho Ivana brala všema deseti. I když mi to přišlo zprvu nechutný, přece jenom byl o dost starší a já nejsem ten typ, co by pro prachy vydržel všechno, ale jakmile na mě promluvil, pochopila jsem. Už jí to nezazlívám, a nebudu si už já ošklivá holka myslet, že s ním byla jen pro peníze a slávu...
Shrnula bych to jednoduše. Elegán za všech okolností, s vytříbeným humorem i chováním a ještě když vám složí písničku? Jste jeho, ať se bráníte jakkoliv.
Zpěvák byl ale už dlouho nemocný. Když porazil rakovinu, tak to vypadalo, že se znovu narodil, ale leukémie je prostě vyšší level. Je fajn, že se dožil osmdesátky, že nazpíval duet s dcerou, že napsal životopis (snad to stihl dokončit), natočil film - tady vidíte, že se na odchod skutečně připravoval dlouho dopředu.
Do poslední chvíle koncertoval a věnoval se fanouškům. Teď, když tu není a celý národ truchlí, je... najednou svět bez Gotta. Věděli jste, že nesnášel, když se mu říkalo Mistře? I já mu tak říkala, a nic mi neřekl...
Je fajn, že se stihl prostě se všemi rozloučit a dodělal vše, co bylo potřeba. Ono dojíždět do nemocnice neustále pro novou krev, trpět v bolestech a čekat na nejhorší, není asi nic příjemného. Navíc on odmítl veškeré chemoterapie a léčby, které by mu život o trošku déle prodloužily. Smrt se pak zdá být vysvobozením.
Vzhledem k jeho celostátní »velikosti« a oblíbenosti si já osobně myslím, že státní pohřeb i vyhlášení smutku je na místě, byť to porušuje nějaké protokoly. S miláčkem národa se přijde rozloučit každý. Zasáhl všechny generace. Už jen to, kolik lidí neustále chodí k jeho domu pokládat květiny a svíčky. Ze všech koutů republiky. Jedna žena dokonce řekla:
Trošku mě mrzí, že se našli i tací politici, co využili úmrtí Gotta pro svou vlastní sebeprezentaci, ale co už. Karma je zdarma.
Na závěr bych snad chtěla jen říct, že i když neznám všechny jeho písně, je mi to fakt líto. Je mi totiž jasný, že takovouhle persónu už tu jen tak mít nebudeme. Karel Gott byl jedinečný a já věřím, že zůstane v Česku ještě dlouho. Něco jako Fredie Mercury. Už je to hromada let, co umřel, ale pořád ho každý zná, pořád se hraje.
Karel by měl být prostě na věky věků znám. I těm, co se ještě nenarodili. Doufám, že se mu udělá nějaká pěkná socha v nadživotní velikosti, ne jako Věře Špinarové... snad to nikdo nepokazí. Karel bude navždy v našich srdcích a v budoucnu i v učebnicích. Přepsal hudební dějiny a právem si zaslouží veškeré pocty, které o odchodu takového velikána patří. Amen.