- CZ
- EN
- SK
Olympiáda v Pekingu: Jak se nesvoboda v zemi odráží ve sportu aneb Rány a dril
Čínští sportovci na olympijských hrách v Londýně získali 37 zlatých medailí. Podle kritiků však ve státem řízeném systému platí za triumfy až možná příliš velkou cenu, protože k metodám trenérů prý patří nelidské praktiky včetně ponižování a bití.
Již tento pátek začnou v Pekingu zimní olympijské hry, již druhé covidové. A protože Čína je zemí disciplíny a drilu, ani pořadatelé olympiády nechtějí nechat nic náhodě a rozhodli se přijmout ještě přísnější opatření než byla v Japonsku při olympiádě letní. Podobně jako v Tokiu, ani do Pekingu nebudou moci přijet zahraniční diváci, navíc nebude vpuštěna ani domácí veřejnost. Na olympiádu se tak dostanou jen vyvolení. Zimní olympijské hry v Pekingu tak budou olympiádou privilegovaných. Ostatně takový je i celý vrcholový sport v této obrovské progresivní zemi.
Dril a kázeň vynucené bitím
Čína je bohužel pověstná tím, že doslova driluje své mladé talenty tak, aby vyhrávaly, což je jediný a platný cíl. Ruku v tom mají i rodiče, kteří možná marně doufají, že úspěchem ve sportu jejich potomci dosáhnou lepší životní úrovně, než jakou mají právě rodiče. Příkladem je například matka bývalé skokanky do vody Wu Min-sii, která své dceři dlouho tajila, že bojuje s rakovinou prsu, protože nechtěla narušit její přípravu. Ze stejného důvodu jí rodina také neřekla o smrti prarodičů.
Skokanka ovšem nebyla překvapená a tento postup sama hodnotí jako zcela běžný a normální. Podle Wu Min-sii, která v Londýně získala zlato jak v soutěži jednotlivkyň na třímetrovém prkně, tak v synchronních skocích, však o žádný skandál nejde.
"Vždyť je to normální. Rodiče navíc tréninkové centrum navštěvují jen zřídka. Mojí velkou rodinou jsou všichni, se kterými trénuji,"
řekla sportovkyně po skončení OH v Londýně.
Jiný názor má však americká trenérka Johannah Doeckeová, která vedla skokanku Čchen Ni po její emigraci z Číny do USA.
"Chcete vědět, proč jsou čínské sportovkyně tak úspěšné? Většina trenérů jsou muži a doslova je dotlučou k poslušnosti,"
prohlásila.
"Jakékoliv odmítnutí je trestáno bitím. Je to brutální systém,"
řekla trenérka s tím, že při prvních trénincích v Americe reagovala Čchen Ni na každou chybu vystrašeně.
"Hned se ukláněla až k zemi a omlouvala se. Když jsem s ní pracovala, dokonce jsem od různých lidí slyšela, že jestli s ní chci něco dokázat, budu ji muset mlátit,"
přidala trenérka.
S podobným obviněním přišla také britská stolní tenistka Joanna Parker:
"Tak tvrdý trénink jako v Číně by byl u nás v Británii protizákonný,"
prohlásila.
"Když jsme pár let zpátky trénovaly v Šanghaji, trenérovi se nelíbilo, jak jedna z hráček hraje, tak k ní prostě přišel a kopnul ji,"
přidala její reprezentační kolegyně Kelly Sibley.
Čína však dělá mrtvého brouka
Čína obvinění z přehnaně náročného tréninku odmítá.
"Musí se trénovat tvrdě. Proč se Západ diví?"
řekl vedoucí ženské reprezentace ve stolním tenisu Š' Č'-chao.
"Čína je svobodná země. Když něco nechcete dělat, nemusíte,"
dodal.
Trenéři jsou víc než rodiče
Tréninkový režim našel zastání i u Čchen Ni. Skokanka sice odmítla prozradit, jestli byla sama bita, přiznala však, že něco takového se občas přihodí.
"Trenéři mají své svěřence často raději než vlastní děti. Pro sportovce to jsou vlastně druzí rodiče,"
řekla.
"A protože skoky jsou velmi nebezpečný sport, tak jako správní rodiče musí udělat cokoliv, aby děti přinutili dělat věci bezpečně. Někdy dojde na rány, ale vím, že trenéry to uvnitř bolí víc, než bité skokany,"
dodala. Ne všichni čínští sportovci se stylem přípravy souhlasí.
"Pořád se jen učíme, učíme, trénujeme, trénujeme a pak odpočíváme,"
řekla plavkyně Lu Jing, která na hrách v Londýně získala stříbro na 100 m motýlkem a na olympiádu se připravovala v Austrálii.
"Naše myšlení je dost omezené. V Austrálii mě kolegové z tréninkové skupiny pozvali na grilování. To by se v Číně nikdy nestalo,"
prohlásila.
Velkovýrobna olympijských vítězů
Jak to Čína dělá, že to vypadá jako továrna na výrobu medailistů? Ti, co měli tu čest nahlédnout dovnitř tohoto systému, však jasně hovoří o mašinerii vojenského stylu, která začíná zcela s přehledem u těch nejmenších.
Schéma hledání nových talentů je totiž o tom, že do zapadlé vesnice kdosi přijede, vybere si dítě, o kterém si myslí, že má šanci, přeměří mu nohu a obvod ruky a následně pronese:
"Bude z tebe kanoista."
Co na tom, že skoro nikdo na místě nerozumí ani postupu, natož významu tohoto slova, nicméně Čína ví a na pozadí jejích obzorů se právě v tento okamžik začíná rýsovat další olympijský vítěz.
A přesně takhle se to stalo čtrnáctiletému chlapci jménem Jang Wen-džun.
"Vždyť neumím ani plavat,"
řekl tehdy. A když poprvé uviděl vratkou loď, měl z ní hrůzu. Ale stal se z něj sportovec světové extratřídy. A olympijský vítěz z Atén v roce 2004.
To samé se stalo Čen Jun. Tu v roce 2007 objevili v její zapadlé vesnici čínští úředníci, přeměřili jí šířku ramen, obvod pasu a stehen a oznámili jí, že bude vzpěračkou. Jak sama pak řekla týdeníku Time, tehdy jí bylo čtrnáct a o tomhle sportu slyšela poprvé v životě. Stala se pak studentkou sportovní internátní školy, jedné z tří tisíc, které v zemi existují. Trénuje v nich (studuje by bylo příliš silné slovo) na 400 000 mladých talentů.
Fordovská linka šampionů?
Radost z trenování zde rozhodně nenajdete. Místní sportovci jsou doslova "obráběni" ve velkém stroji na medaile, které se skotačením mají pramálo společného. Žijí v kasárenském prostředí, trénink je skoro grenadýrský dril a vše se řídí podle plánu, který vypadá jako vojenská operace. Vlastně proč ne: sportovci jsou pěšáci malé mírové války. Čína, ačkoliv to nepřizná, chce vyhrávat a dát tak najevo své prvenství hlavně Americe, aby tím potvrdila svůj velmocenský status. Má na to plán.
"Když nežijete v demokratické zemi, musíte často dělat to, co se po vás chce. A Čína jako velmoc chce zkrátka vlastnit prvenství, ať jde o cokoliv. To k nedemokratickým systémům zcela jistě patří, mají pocit, že tím dávají světu najevu, jak je jejich lid miluje, protože je ochoten udělat takřka nemožné,"
řekl pro LP-Life.cz Mgr. Ivan Slavík.
Gymnastická tyranie
Trénují devět hodin denně, sedm dní v týdnu. Stýská se jim po domově, po večerech pláčou, gymnastiku nenávidí. Ale domů nesmějí, vědí, že rodiče do nich investovali životní úspory a čekají, že se jim vrátí. Malí Číňané.
Proč chcete být gymnastickými šampiony?
"Protože moji rodiče mě potom budou víc milovat."
"Protože má rodina na to spoléhá."
"Protože moje máma se na to těší."
Šestileté děti odpovídají bez rozmyšlení, okamžitě. Spí na palandách, vstávají v šest ráno, rodiče často déle než půl roku nevidí. Zato 330 dní v roce cvičí, téměř nepřetržitě. Tři hodiny denně se navíc učí.
Tak plyne život v gymnastické akademii Li Siao-šuanga, čínské továrně na šampiony. Za posledních deset let právě odtud vzešli čtyři mistři světa. Dětství stovky dětí ve věku 4–10 let je tu obětováno většímu snu.
Připadá vám to kruté? Fyzické tresty jsou v Číně běžným standardem.
Rovněž tehdejší britský olympijský vítěz, veslař Matthew Pinsent, přiznal zděšení, když navštívil tréninková centra, kde se připravují čínské olympijské naděje.
"Byl jsem tam šokován drastickými metodami,"
řekl reportérovi BBC.
Ale nezapomínejte: Čína je zemí s jinou mentalitou. Co Evropanovi připadá drastické, je pro čínské děti běžné. Navíc vidina slávy a lepších životních podmínek je pro jejich rodiče nesmírně lákavá.
Zdroje: lifestyle.livemint.com, hongkongfp.com, sports.inquirer.net, lidovky.cz, vlastní dotazování
