Velký sympaťák se nám rozpovídal o svých byznysových plánech, ale také o tom, která žena v jeho životě je pro něj ta jediná a proč už s další láskou nepočítá.
Je to životní změna. Když člověk celý život dělá něco, kde má jasně daný svůj režim a má to nalajnované - trénink, zápas, příprava - najednou přijde prázdno. Každý sportovec si na to ale musí zvyknout, že se to změní. Hledal jsem něco, co by mě zaujalo. Životní styl, se kterým bych byl spokojený. Snažím se život prožít tak, aby mě bavil.
Jedna věc je byznys, který dělám, který mě nejvíc naplňuje, ale kromě toho jsou to i jiné věci než povinnosti. Pořídil jsem si i pejska a hodně se věnuji myslivosti, jdu se projet na kole nebo s kamarády zahrát si hokej, fotbal nebo nohejbal.
To nejde říct. Někdy toho je hodně. Mít psa je závazek, ale kdybych neměl život naplněný, tak by to nebylo dobré.
Teď právě dost málo, což je důležité, protože, jak říkám, není nic horšího než se probudit, koukat do stropu a nevědět, co budete dělat. To se mi taky už stalo. Je to hezké, když to takhle máte maximálně čtrnáct dní, ale to je tak akorát. Díky byznysu a mým koníčkům to ale naštěstí u mě neplatí.
Když skončíte, tak vám to první měsíc, dva, tři nepřijde. Bylo léto, takže jsem si ho užil. Ale bylo to jiné. Když hrajete, taky si léto užijete, ale s tím, že na podzim začnete hrát, takže pak začínáte trénovat. Vše bylo vždy zaměřené na daný cíl, který mě čekal. Tedy připravit se na sezónu, která začínala v září. Najednou tam ten cíl nebyl. Trvalo to rok, dva. Určitě to nebyly měsíce. Já jsem vždycky věděl, že chci něco dělat, že chci něco tvořit. Jen jsem nevěděl, co přesně. Pak jsem se dostal k tomuhle - ke Smartymu.
To byla náhoda. Byli jsme v Německu, hráli tam nějaký charitativní turnaj v hokeji. Oslovil mě tam člověk, který dělal nápoje a chtěl, abych je propagoval u nás a severní Evropě. Už jsem byl skoro před podepsáním smlouvy, že budu dělat jejich distributora, ale pak jsem se rozhodl, že si založím vlastní značku.
Přesně tak. Navíc se mi některé metody propagace nelíbily a neztotožnil jsem se s tím dostatečně. Když člověk něco tvoří sám, tak do toho dá "to svoje". Jsem rád, že tomu můžu věnovat celé své já. Líbí se mi, že jsem si to celé vypiplal, jak se říká “od plínek”, od vývoje produktu, designu, jména, loga, všeho vyjednávání. Samozřejmě s lidmi, kteří mi v tom pomáhali.
Vím, kolik bych měl prodat kterého nápoje a co do toho zpětně dávat, aby to vydělávalo. Zatím jsou prodeje třikrát menší než náklady.
Dvě věci. Musím přesvědčit prodejce, aby si to od nás odebírali a pak lidi, aby si pro to sáhli.
Obojí je velmi těžké.
Máte naprostou pravdu! To je dobře, že jste to řekla. On vám to většinou nikdo neřekne, ale je to cítit z jejich reakcí. Já jsem ovšem s tím, že to tak bude, počítal. Nejsem překvapený. Je to o produktu a musíte ty lidi přesvědčit. Prodeje se zvyšují, ale potřebuji, aby to rostlo dvakrát, třikrát rychleji. Je to tvrdá práce, ale o to víc vás pak těší, když dosáhnete nějakých úspěchů. Musíme se dostat do čerpacích stanic, prodejen. Teď jsme v Tescu, Makru, Rossmannu, částečně v Žabkách, ale potřebuji, abychom byli v deseti, patnácti řetězcích.
Nedokážu to odhadnout. Je pravda, že když zvednu telefon, tak to otevře cestu, ale nápoj to neprodá. Ve vyjednávání vás vyslechnou, často se s Vámi vyfotí nejen šéf, ale i zaměstnanci... O to více je frustrující, když jste přesvědčený, že tam jdete s výborným produktem a ono to nevyjde. Ale nesmí vás to odradit.
Já jsem Smarty, já chci tu zodpovědnost vzít na sebe. Když můj zaměstnanec neodvede svoji práci, stejně to jde za mnou. A já to tak beru. Chci zodpovědnost. Ať je to v dobrém nebo ve špatném. Někdy to je ale tak, že něco nakousnu a detaily už pak řeší někdo jiný.
Jednoznačně. A jak už jsem říkal, taky mám pejska.
Gándý.
Ne, to už ne.
Ne. Já už jsem se dvakrát rozešel a už nikoho nehledám.
Já myslím, že už ne. Už jsem byl zamilovaný dvakrát a znovu se to už, podle mě, nestane.
To je sice pravda, ale já myslím, že ne.
Dokonce i skládá. Studuje třetím rokem hudební školu v Leedsu.
Asi třikrát za rok.
Já to beru tak, že si jde za svým snem. Jezdí domů v zimě a v létě.
Myslím, že jí to je jedno. Neřeší to. Říkala, že uvidí, kam jí vítr zavane. Povídala něco o Francii, Anglii, Americe a v Praze se jí líbí taky. Možná to bude podle toho, kde si někoho najde.
Ne. Já jsem za poslední dva roky snad nebyl ani nikde na dovolené. Jezdím jen občas do Ameriky, protože tam mám s Buffalem Sabres svoji charitu. Jednou, dvakrát za rok tam tedy jedu pracovně. Odpočívat jezdím většinou na Šumavu nebo do Krkonoš na hory zalyžovat si. Já to tady miluju. Jsem šťastný tady.
Jak se to vezme. Mám rád lidi kolem sebe, ale určitě si to bez nich umím představit. Občas jdu na pivo, často si zahrát hokej nebo fotbálek, ale na druhou stranu žiju sám s pejskem a miluju to prostředí, ve kterém jsem. V tomto směru asi samotář jsem. Zábava déle do noci mi nechybí, když tomu ale situace nahraje, nevyhýbám se tomu.
Všechno má asi své pro a proti. Když někam přijdu, tak mě poznávají, když nechci, aby mě poznávali, tak si vezmu čepici.
Částečně. (smích) Samozřejmě, že to není takové, jako když jsme vyhráli olympiádu, je to jiné. Beru to ale tak, jak to je.
Hodinu po zápase mi volal pan prezident Havel a přesně tohle zmiňoval. Tak jsem mu odpověděl: “Nebojte se o své místo, já chci hrát ještě hokej.”
Teď mám jiné zájmy. Co bude za pět, za deset let se uvidí. Tyhle věci nechávám otevřené. Tohle dokonce vidím otevřenější než to, že hledám novou lásku. To, že se stanu prezidentem naší země, je mnohem pravděpodobnější, než že najdu nějakou novou slečnu. (smích)